Dnes je to 37 let od smrti religionisty, indologa, filosofa náboženství a beletristy Mircei Eliadeho (1907–1986). Eliade jednoznačně patří k nejvýraznějším postavám dějin religionistiky a neexistuje snad nikdo, kdo by zůstal k jeho dílu lhostejný: na jedné straně ostrá kritika a odmítání, na druhé straně – především mezi jeho žáky – často téměř nekritická obhajoba jeho díla. Zatímco jedni obdivují genialitu jeho intuice, odbornou erudici a šíři záběru, druzí mu vyčítají subjektivitu, normativní pojetí oboru, popření dějinného rozměru náboženství a vůbec empirického založení religionistické práce.
Šíře Eliadeho díla nepřestává dodnes fascinovat; sahá od prací fenomenologicko-komparativních, jako je například Pojednání o dějinách náboženství, až ke speciálním monografiím věnovaným šamanismu, józe a alchymii. Zahrnuje díla beletristická, deníky i novinové články, jež mj. nechávají nehlédnout do Eliadeho politických postojů, pro nás někdy velice problematických.
Myšlenkou, jež jeho dílo sjednocuje, je snaha o duchovní obrodu západní společnosti. Eliade byl kritikem Západu, jeho filosofií, hodnot a postojů a zároveň kritikem religionistiky. Obojí nahlížel jako nacházející se v krizi, přičemž překonání krize společenské podmiňoval proměnou oboru. Cestu k ní spatřoval v rozpracování konceptu kreativní hermeneutické religionistiky, takové, která přivede ke spirituální proměně badatele a čtenáře jeho děl a v posledku přivodí náboženskou obrodu moderního západního člověka či „nový humanismus“. Religionistika zpřítomňující náboženské hodnoty „hledajícímu“ čtenáři se tak stává náhražkou náboženství a religionista náboženským inovátorem, jenž namísto toho, aby náboženství kriticky analyzoval, sám se stává předmětem religionistických analýz.
Současná religionistika se v převažujícím sebepochopení od takového pojetí oboru, jaké zastával Eliade, distancovala, a je podle mě jedině dobře, že se tak stalo. To však neznamená, že v dílčích aspektech nemohou být Eliadeho texty inspirativní. V každém případě i dnes stojí za to, se s jeho dědictvím vypořádat, ať už je chápeme pozitivně, nebo negativně.
Náhledová fotografie: The Guardian.
Související články:
Možná by stálo za to, udělat nějaké kolokvium na téma neutrality religionistiky jako oboru.
Religionista jako člověk může být nábožensky indiferentní agnostik. Může však být člověkem náboženským, ať s jedním přijatým náboženstvím nebo s vlastním náboženstvím s podněty vybranými z různých směrů. A samozřejmě může být deklarovaným ateistou.
Je reálné, že se žádný z těchto a dalších možných postojů neprojeví v jeho odborné práci? Je vůbec možné odloučit od sebe obor a ty, kdo ho pěstují? Zvlášť v humanitní oblasti, kde nejsou obecně přijímaté definice a všemi uznávané zákony má způsob přírodních zákonů, jak je má třeba fyzika.