Miroslav VERNER, Vzpomínky na Núbii, zmizelou zemi zlata. Praha: Academia 2023. ISBN 978-80-200-3351-2
Jeden z našich velikánů v oblasti humanitních věd Miroslav Verner poodhaluje ve své publikaci odborné, ale také zainteresované veřejnosti, tajemství zrodu a vývoje lidstva jedné z kolébek civilizací – Núbii.
M. Verner věnuje výše uvedenou impozantní publikaci odkazu svého kolegy, který spolu s dalšími otevřel badatelskou cestu tehdy československé egyptologie do Núbie, Zbyňku Žábovi (s. 9).
Ve své předmluvě autor předjímá, že publikací usiluje naplnit dva cíle: prvním je seznámení čtenářů s Núbií coby zemí, jež ukrývá starověké poklady. Druhým je zpřístupnění záchranné akce ve prospěch núbijských památek, na níž měli členové Československého egyptologického ústavu pod vedením Zbyňka Žáby, lví podíl. Kniha explicitně oslovuje zejména egyptology, historiky a archeology, ale dovoluji si soudit, že nadchne či už nadchla řadu zájemců o starověký Přední východ, ale i současný Súdán, jehož obyvatelé žijí mezi pomníky dávné minulosti, sahající až do dynastické doby 3 tisíc let př. n. l.
M. Verner Núbii plasticky popisuje z hlediska geohistorického, geologického a geografického (s. 15–20), které charakterizují zejména dva významné přírodní prvky – poušť a řeka Nil.
Autor ji pojmenovává „Země na hranici dvou světů“ a seznamuje čtenáře s historií archeologie a egyptologie až do současnosti, podobně jako s přehledem a hodnocením výzkumu jednotlivých období a kultur na území Núbie.
Popisuje setkávání a souboj Egypta s núbijskými vládci, připomíná vliv klimatických změn na způsob života obyvatel (vlhké podnebí se měnilo na suché teplé), a jejich přizpůsobení novým životním podmínkám. K zajímavostem pro méně obeznámené čtenáře patří zmínky o obydlí a chrámech ze sušených cihel a zřízení úřadu núbijského místokrále s titulem „královský syn (z Kuše).“
Náš významný egyptolog líčí dějiny plasticky a napínavě, doprovodnými překlady z primárních zdrojů napomáhá k rozvoji představivosti čtenářů (s. 33;35). Vše dokresluje sdělením o výstavbách chrámů a hrobek, sňatcích tamějších obyvatel s Egypťany. M. Verner rozvažuje nad tím, jaké byly důsledky vstupu dobyvatel velkých říší starověku a co přinesl přechod od křesťanství k islámu.
Kapitolou „Výpravy do země luku“ pisatel v knize představuje řadu archeologických výzkumných prací na pozoruhodných místech, z nichž lze upozornit na ostrov Elefantínu, která měla odpradávna svou náboženskou reprezentaci bohyni Satet, boha Chnuma a jejich dceru bohyni Anuket (s. 51). Hodnou pozornosti je zmínka o tom, že západně od chrámu zasvěcenému Chnumovi byl za panovníka Nektaneba I. vybudován pro židovsko-aramejské žoldnéře chrám (s. 53), což je významná informace i pro náboženský vývoj starověkého západosemitského obyvatelstva, včetně židovské a aramejské komunity.
Autor píše poutavě o cestách egyptských úředníků do núbijské země Jam, jíž vládli náčelníci. Zmiňuje se o Kermském království, o vlnách rostoucího a opadajícího politického zájmu ze strany Egypta a velice pěkným exkurzem o vnímání tzv. Západní pouště (s. 65).
V kapitole „Strážci peřejí“ Verner pojednává o výstavě impozantních egyptských pevností v době Střední říše na území Dolní Núbie (s. 70-71), střetu Egypťanů s představiteli Kermského království v Núbii (s. 72-73) a dobytí celé Núbie za egyptského panovníka Thutmose III. (s. 85).
Téma „Údolí chrámů“ důkladně a detailně seznamuje s infiltrací egyptského náboženství do původní núbijské religiozity, což pisatel dokládá přesným popisem rozličných kultických míst, jež jsou dodnes vnímána jako mimořádně zajímavé a neopominutelné pomníky života i smrti zemí na Nilu (s.88nn). Miroslav Verner skutečnost proplétání egyptských náboženských prvků (pantheonu, chrámového kultu atd.) s božstvy Dolní a později též Horní Núbie nazývá výstižným spojením „náboženská krajina“ (s. 89). Autor výtečně sdílí principy egyptské teologie, stojící jako všechno v Egyptě na světovém řádu „maat“. Tuto skutečnost dokládá na konkrétních památkách s jejich charakteristikou a úlohu v africké, potažmo núbijské krajině.
Verner svébytně popisuje běh věků a stopy náboženských dotyků v případě chrámu Ramessa II. ve Wádí is-Sabúʿi, ze kterého zůstává pohledům současných archeologů i jiných pozorovatelů průnik egyptského a křesťanského náboženství a islámu (s. 102). Vtipný výjev, podle něhož Ramesse II. obětuje apoštolu Petrovi květiny, by dost možná znejistěl vědomí rozličných mimozemských civilizací, zkoumajících historii náboženství obyvatel Modré planety.
Pisatelka recenze s radostí zdůrazňuje, že autor publikace je mimořádně nadaným vypravěčem. Popisuje zážitek východu slunce u Velkého chrámu v Abú Simbelu tak podmanivým způsobem, že by si ho čtenář chtěl také zažít (s. 104). Miroslav Verner má nadání pro lyrický písemný projev, zřejmě podmíněný badatelskou i osobní láskou ke zmiňovaným místům. Svým literárním projevem vzdává hold zachráněným núbijským památkám kulturním i přírodním. Velký i Malý chrám byly naštěstí objekty velké záchranné UNESCO v Núbii. Po vydání Justiniánova dekretu roku 535 utichl provoz egyptských i núbijských kultů a jak bylo proroctvím zaslíbeno, bozi vystoupili na nebesa a jejich příběhy zůstaly zapsané v mýtech a vytesané do kamene (s. 110).
V kapitolách „Když Núbii vládli Núbijci“ a podkapitole „Kermské království (země Jam)“ se egyptolog rozepisuje o obyvatelích země Kuš (Kermského království), kteří se stali politickými partnery Hyksósů (semitských elit ze Syropalestiny) (s. 120). Z Vernerova výzkumu se dovídáme o významných panovnících starověkých núbijských království a jejich náboženských fenoménech, včetně zádušního kultu, spojeného s lidskými oběťmi. Pro řadu čtenářů je možná novinkou, že vedle staré egyptštiny se na tomto území utvářel a vyvíjel jazyk nazývaný merojština. Jazyk, jehož důkladné rozluštění čeká na další generace egyptologů a filologů. Verner zmiňuje Napatské království, významného núbijského panovníka Pije a seznamuje s núbijskou státní správou, která byla zajišťována lokálními vládci. Připomíná výrazné matriarchální prvky ve společnosti (s. 137). Velký prostor Miroslav Verner věnuje správnímu centru Meroe, poznamenanému prolínáním Núbie a starověkého helénistického světa, zmiňovanému od 3. století př. n. l., které zajímavě pojmenovává kovárna tehdejší Afriky (143nn).
Z této oblasti pochází výsostný titul pro královnu – kandake a nejednomu čtenáři biblického textu se tento titul spojí s královnou ze Sáby, jež okouzlila krále Šalomouna. (K tomu si na okraj dovoluji připsat poznámku z pozice svého odborného zaměření. Pokud se jedná o titul z doby existence Merojského království, pak je velmi pravděpodobné, že i některé redakční výstupy narativu o králi Šalomounovi musely pocházet minimálně z tohoto období).
V kapitole „Dodekaschoinos“ (Země 12 schoinů od 1. kataraktu) egyptolog pojednává o núbijské oblasti, jež byla sférou vlivu Egypta helénistického světa. Esetin chrám na Filé podle průzkumu představuje jedinečný doklad inkulturace Egypta. Kromě jiných se dovídáme též o kultu zbožštěného mudrce Imhotepa (s. 163).
Kapitoly I. části publikace více méně kopírují historický vývoj probírané oblasti. Kvalita spočívá v autorově literárním nadání a smyslu pro detaily v líčení archeologického materiálu. Pozoruhodně propojuje archeologické odkryvy a písemná svědectví o daných oblastech, říších, kultuře a náboženství, pocházející z líčení od starověkých autorů až po současníky. To vše završuje pečlivě vybraný a nesmírně cenný obrazový materiál.
Veškeré památky uvedené ve II. části se zachovaly díky velké archeologické misi k záchraně afrického dědictví UNESCO u Asuánu.
Další část knihy kromě historických sond popisuje zejména záchranné archeologické práce. „Núbie ve znamení kříže“ literárně provází čtenáře starověkou, křesťanstvím poznamenanou Nobádií (s. 185–193), Makúrií, která zakončila svou éru arabskou migrací (s. 194–197) a Alódií (s. 201–203).
V pomyslné druhé části jsou čtenáři doslova vtaženi do Mezinárodní záchranné archeologické akce UNESCO v Núbii. Miroslav Verner důkladně popisuje všechny události, jmenuje významné osobnosti a jejich výdobytky, jež vedly k záchraně a odkazu vzácných památek na území Núbie. Popisuje zápolení s přehradami na Nilu. Přehledně a seriózně pojednává o řadě kroků spojujících archeology a egyptology z řady zemí, včetně tehdejšího Československa, jimž se podařilo zachránit řadu monumentálních památek, ale i těch, které se žel zachránit nepodařilo (s. 216–218).
Poutavě píše o núbijské migraci a přesunech obrů starověku – egyptských chrámů. Přesun se týkal chrámů z doby Ramesse II. v Abú Simbelu, „Perly Egypta“ – chrámového komplexu z helénistické doby na ostrově Fílé. Chrám v Kalabši, datovaný do římského období, se po přesunu nepodařilo zcela znovu sestavit. Verner pojednává i o řadě dalších památek, jež se s větším či menším úspěchem podařilo zachránit, včetně těch, jež se nachází na území Súdánu (s. 236).
Verner též uvádí, že kromě jiných zemí se k průzkumu minulosti mohou přihlásit i členové Československého egyptologického týmu Univerzity Karlovy, kteří zkoumali i pohřebiště kultury Skupiny X ve Wádí Qitně (s. 236–237).
Československo a mezinárodní archeologická akce UNESCO v Núbii
Zevrubným popisem přínosu ze strany Egyptologického ústavu UK, společně se vzdáním pocty odborníku na egyptskou filologii Zbyňku Žábovi, který nemalým diplomatickým úsilím a odborným renomé otevřel československým a později i českým a slovenským badatelům bránu do Núbie autor otevírá vyprávění o záchranných činnostech. Verner poutavě ukazuje na přínos československé egyptologie a na zasloužené významné postavení naší egyptologie ve světovém diskursu. Egyptologie Univerzity Karlovy stojí na pevných a poctivých základech (s. 243–252). Autor publikace si zároveň pochvaluje, jak se na obrovské záchranné akci památek v Núbii osvědčila mezioborová spolupráce a nasazení. Každý článek řetězce plnil nezastupitelnou úlohu. František Váhala v oblasti vzdělávání nových studentů egyptologie a Milan Hlinomaz v přepravní technické podpoře výzkumného a záchranného týmu, do badatelské skupiny patřil antropolog Eugen Strouhal i fotograf Jaroslav Novotný. Důležitá je i připomínka, že do realizace výstupů Zbyněk Žába zapojil i své studenty.
Miroslav Verner sám s nostalgií a jistým zadostiučiněním vzpomíná na osobní spolupráci se Žábou při luštění slavných skalních hieroglyfů (s. 262). Ukazuje, že Núbie se stala šťavnatou pastvou pro epigrafiky, zaměřující se na rozličná období i jazyky. Je však pozoruhodné, že valnou většinu nápisů pořídili cizinci při svých výpravách na území Núbie (s. 275).
Kapitola „Epigrafický průzkum“ předkládá vyhodnocení skalních obrazů.
Je zajímavé, že autor přichází s tvrzením, že o většině obrazových záznamů netušíme, zda poukazovaly na nějaký kultický projev a sloužily k náboženským účelům, nebo vyjadřovaly výtvarníkovu impresi (s. 276). Verner podává takové reference, jež současným egyptologům slouží ke cti, doceňuje jejich zmapování, interpretace a publikace. Nejvýraznější postavou poslední doby, jež se tomuto úkolu věnuje, je egyptoložka Lenka Varadzinová. Verner líčí obrazy divokých i domestikovaných zvířat, které dobře mapují životní prostředí obyvatel starověké Núbie. Píše, že výskyt zvířat na skalních stěnách je hojný a působí mocným dojmem, což zoomorfní božstva Núbie a Egypta jako doklad pradávného výrazného totemismu, jen potvrzují. Obecně známé i méně známé symboly, coby stopy řady starověkých i pozdějších náboženských směrů, jsou předmětem stále probíhajícího výzkumu.
Pozornost si zaslouží Esetin chrám v QASR Ibrímu, kde se v době římské provozovala Esetina mystéria – cesta k osobní spáse a věčnému životu (s. 308), na Mons Porfyrites, ve Wadi Qitně a Kalabši.
Miroslav Verner v publikaci kvituje, že „České archeologické výzkumy v Súdánu“ pokračují díky dovednostem a úsilí jeho mladších kolegů z Ústavu. Děje se tak v oblastech Sabaloka, pod vedením Lenky Varadzinové a Usli, za dozoru Miroslava Bárty (s. 333-336) a v lokalitě Wad Ben Nagaʹ, na území, kde se rozkládalo merojské město Arabikeleb, pod vedením Pavla Onderky (s. 337–340).
Kniha končí přehledem československých expedic do Núbie v 60. letech 20. století (s. 340–342). Důkladnou tečkou je přehledná chronologie starověkého Egypta a Núbie, bibliografie, zkratky a rejstřík osobních jmen.
Celkový přínos knihy je rozmanitý, od odborných informací, přes poutavá vyprávění o hrdinech a pomnících dávných věků, až po napínavé líčení záchranných akcí. Autorovy memoáry se prolínají s jeho odbornou erudicí i dobrodružnou archeologickou zkušeností. Miroslav Verner je člověkem, který věří svým kolegům, jež pokračují v jeho celoživotním díle a navazují na jeho projekty. Kniha je velkým dílem mistra svého oboru i člověka, který dodnes miluje své poslání. Dovoluji si tvrdit, že si jako jedna z mála knih svého druhu zaslouží zvláštní ocenění.
Bylo mi nesmírným potěšením ji číst a uvažovat o jejím mnohotvarém poselství.
Náhledová fotografie: Martchan/Shutterstock zde.
Související články:
