Raël: Poslední prorok, Francie, Netflix, 2024, 3 h 3 min (Minutáž: 43–50 min).
„Elohimové. Tito mimozemšťané jsou ve skutečnosti lidé. Lidé, kteří jsou jako my. Dvě nohy, dvě ruce a mozek mezi ušima. Stvořili nás a všechno ostatní na Zemi. Byli jsme vědecky stvořeni bytostmi z jiného světa. Z jiné planety. To, co jsme považovali za Boha, byli mimozemšťané,“ říká v úvodu čtyřdílného dokumentu o raëliánském hnutí Jean-Pierre Saulnier, který je jeho členem již od roku 1974.
Jen o rok dříve (v roce 1973) popsal francouzský zpěvák a sportovní novinář Claude Vorilhon (nar. 1946) své setkání s mimozemšťany. V průběhu dalších let formuloval své učení, které reinterpretuje Bibli tak, že slovo „Elohim“, které je v obvykle překládáno jako „Bůh“, je ve skutečnosti plurál, a dále vyvozuje, že se tedy jedná o milující mimozemské bytosti, které stvořily člověka a vše na Zemi uměle. Židé jsou podle něj zvláštní rasou lidí, která vznikla ze sexuálního spojení stvořitelů s vytvořenými lidmi. Takto byl spojením lidské matky Marie a jednoho z Elohimů počat Ježíš Nazaretský, stejného původu měl být také Buddha, prorok Mohamed, a také Claude Vorilhon, který si později zvolil duchovní jméno Raël, což má znamenat „posel“ či „prorok“. Postupně sdělil svým následovníkům, že prožil další kontakty s Elohimy a má za úkol připravit Zemi na jejich příchod a nastolení géniokracie v roce 2035. Do té doby mají raëliáni vystavět pro Elohimy ambasádu, kde budou umístěny také buněčné banky pro potřeby klonování těch, kteří si svými činy zaslouží nesmrtelnost.
Dokumentární série, kterou letos vydala společnost Netflix, je tvořena čtyřmi logickými celky, které sledují chronologický vývoj raëliánského hnutí. Od (1) úplných počátků, přes (2) období masového růstu počtu členů, mediálního zájmu a formování nauky a následných konfliktů s francouzskou společností a státem, popisuje (3) okolnosti dosud neprokázaného narození naklonovaného lidského dítěte v roce 2002 až po (4) současnost hnutí a výhledy k jeho dalšímu pokračování. Děj je rekonstruován na základě velkého množství audiovizuálních materiálů a vyprávění významných osobností hnutí i samotného zakladatele, jenž v současnosti pobývá v Japonsku. Tvůrci si tentokrát dali velmi záležet na vyváženosti a nabídli divákovi velkou šíři pohledů a interpretací, díky které dokument pregnantně pojmenovává dynamiku nového náboženského hnutí, aniž by zde vystoupil jediný religionista či sociolog náboženství. K popisu využívají pouze osobní, avšak učebnicová svědectví vysoce postavených členů (některých dnes již bývalých), která přes svou jedinečnost výmluvně ilustrují různé typologie a úrovně vztahu a oddanosti k charismatickému vůdci a novému náboženskému hnutí a jejich proměny v čase. Každý z příběhů by si bezesporu zasloužil samostatný rozbor.
První díl uvádí diváky do jednotlivých příběhů a postupně je seznamuje s hlavními aktéry. Ačkoli se k raëliánskému hnutí přidala až v roce 1993, je bezesporu jednou z hlavních postav hnutí i dokumentu chemička Brigitte Boisselierová. Žena, která v prosinci roku 2002 oznámila světu narození prvního klonovaného dítěte, dnes žije na odlehlém místě v Mexiku. Určitou protiváhou je jí biotechnolog Damien Marsic. Ten, ač měl být jejím nejbližším spolupracovníkem v laboratořích Cloneidu, narození lidského klonu dnes rezolutně popírá. Podobně se v dokumentu setkáváme s příběhy dvou žen, které patřily do Řádu andělů, tedy žen, které jsou vždy sexuálně k dispozici Raëlovi, ke spojení s Elohimy či darování vajíček pro proces klonování. Jedna z žen zůstává přesvědčenou raëliánkou, druhá společenství opustila. Dalšími zpovídanými jsou dva muži, kteří stále zastávají pozici průvodců. Ve vyprávění o svých raëliánských počátcích se všichni shodují na okouzlení poselstvím a vystupováním Clauda Vorilhona, hledáním životního přesahu, pohodou a radostí, která v hnutí přetrvávala, i objevováním vlastní sexuality a překračováním společenských konvencí, soužitím nového druhu.
Druhou fází v jejich vyprávěních je pak nalezení své pozice a úkolu v rámci hnutí. Vlastní úkol potřebovalo také raëliánské hnutí jako celek, a tak Raël přichází s poselstvím z druhého kontaktu s Elohimy, podle nějž je nezbytné pro Elohimy vytvořit velvyslanectví. Tento společný cíl dává raëliánům myšlenku společného projektu, ale také impuls k finančním darům na jeho stavbu i nákladný životní styl zakladatele, který je v té době miláčkem francouzských médií. To na jedné straně posiluje oddanost části hnutí, ale také otevírá dveře vnitřním rozkolům a vystoupením prvních apostatů. Kombinace těchto faktorů postupně eskaluje situaci a obrací mediální zájem ke svědectvím o finančním vykořisťování členů, vydírání a mechanismům sociálního nátlaku, a nakonec vychází najevo také informace o tom, že volná sexuální morálka se v hnutí týká také zneužívání dětí. Obrat veřejného mínění a vlna žalob proti Vorilhonově hnutí způsobuje, že jsou raëliáni vnímáni jako členové pedofilní sekty, přicházejí o rodiny, přátele i o zaměstnání a jsou nuceni hledat útočiště mimo Francii. A tak se společenství přesune do Kanady, kde se dokonce stává registrovaným náboženstvím.
I v Kanadě se však ukazuje potřeba prvku, který by posílil oddanost a dal hnutí novou vizi. Tou je v 90. letech problematika klonování, z níž se nakonec v roce 1997 úspěšně narodila ovečka Dolly. Raëliáni tuto zprávu o vědeckém pokroku interpretovali jako potvrzení své nauky o stvoření technologicky pokročilými a inteligentními Elohimy. Členkou společenství se v této době stala dr. Brigitte Boisselierová, jejíž odbornost Vorilhon zužitkoval pro zapojení raëliánů do této společensky závažné problematiky, a tak se Boisselierová záhy a ústrojně stala druhou nejdůležitější postavou hnutí a celosvětově známou osobností. Její vyprávění však i zde poskytuje nesmírně zajímavý vhled do psychosociálních mechanismů oddanosti v nových náboženských hnutích. Boisselierová se zřejmě nestala tváří klonování a raëliánského hnutí proto, že by byla těmto myšlenkám tak moc a fanaticky oddaná, ale proto, že ji kvůli zájmu o raëliánské společenství opustil manžel a soud mu přiřkl také opatrovnictví nezletilé dcery. Zbyla jí tedy jen jedna cesta, po níž by se mohla vydat, pouze jedna osoba, k níž se mohla připoutat, a tou byl Vorilhon.
Podobných vhledů, které vyvracejí obvyklé stereotypy o zmanipulovaných obětech bez vlády nad sebou samými je dokument plný. Jednotliví aktéři, včetně těch, kteří již hnutí opustili, popisují své zážitky jako zkušenosti o sobě. O svých přáních a potřebách, kvůli nimž se v určité době rozhodli zachovat určitým způsobem. Popisují atmosféru i osobnost Raëla, která je ovlivňovala, touhu po sebeobjevování, prestižním postavení ve společenství, potřebu protitlaku vůči nesouhlasné společnosti či blízkým, osobní ambice, ale vyjadřují (někdy jen mezi řádky) i vlastní nejistotu a bezradnost, pocit bezvýchodnosti a neochotu vzdát se toho, čemu již mnohé obětovali.
Prostor zde dostává i samotný Raël, který v současnosti žije v Japonsku stále obklopen svými Anděly. Do mnoha jiných zemí mu byl zakázán přístup, případně by mu v nich hrozilo trestní stíhání. Nezdá se však, že by tuto skutečnost reflektoval. Dokonce je z jeho vystupování patrná jistá míra cynismu a odmítnutí odpovědnosti. Jako by na to vše hleděl s odstupem, nadhledem, jako by představený příběh jeho hnutí byl jen desítky let trvajícím humorným představením, které si užívá a jímž se baví. Při sledování některých záběrů čtyřiasedmdesátiletého Clauda Vorilhona obklopeného ženami, vystupujícím v jeho typicky extravagantním bílém oblečení s turbanem na hlavě nelze nevzpomenout podobnost (vizuální i příběhovou) s Oshem. Období největšího rozmachu má jeho hnutí sice dávno za sebou, ale je vysoce pravděpodobné, že přetrvá jeho smrt.
Související příspěvky:
