Devímáhátmja: oslava bohyně. Ze sanskrtu přeložil Zdeněk Štipl, Praha: Academia 2023.
Na tomto světě existuji pouze já. Je zde snad kromě mě ještě nějaká druhá? (Dévímáhátmja X. 5)
Podle obsahu na začátku knihy je dílo rozčleněno do tří části.
-
Slovo úvodem (Zrození bohyně, Oslava bohyně, Dévímáhátmja jako živá náboženská tradice, Dévímáhátmja v překladech, Poznámky k překladu, Použitá literatura).
-
Dévímáhátmja, která má 13 kapitol (1. Zabití Madhua a Kaitabhy, 2. Zkáza vojska démona Mahiši, 3. Zabití démona Mahiši, 4. Indra s ostatními bohy velebí bohyni, 5. Rozhovor s poslem, 6. Zabití Dhúmralóčany, 7. Zabití Čandy a Mundy, 8. Zabití Raktabídži, 9. Zabití Nišumbhy, 10. Zabití Šumbhy, 11. Velebení Nárájaní, 12. Příslib požehnání, 13. Bohyně žehná králi Surathovi i kupci.
-
Příloha, která obsahuje jména, přisuzovaná bohyni.
Do toho jsou vloženy dvě velmi zajímavé obrazové přílohy, které nejsou uvedeny v Obsahu na začátku knihy a ani nemají číslování stránek. První je nadepsaná „Ilustrace ze sbírek Náprstkova muzea“ a druhá „Durgapúdža-Kolkata 2022“. Myslím, že komentování těchto dvou částí nebo alespoň některých obrázků by osvětlilo pozici Mahádéví a jejich inkarnací v indickém myšlení. Např. bohyně Čhinnamastá (ta s useknutou hlavou, inv. č. A11016): bohyně stojí na kopulující dvojici, sama sobě usekne hlavu. Prýštící krev chytá do své useknuté hlavy a dvě ctitelky pijí její krev. Patří mezi deset Mahávidjá. Reprezentuje život i smrt. Sexuální zdrženlivost i nespoutanost…
Promýšlení různých příběhů inkarnací bohyně nám pomůže pochopit sílu a nezničitelnost bohyně. Autor je vědec a ve vynikajícím slovu úvodem začíná opatrným konstatováním: „Jakkoliv jsou nám dnes počátky dějin indických náboženských tradic neznámé či při nejmenším obtížně srozumitelné, zdá se, že úcta k bohyni se jimi line bez přerušení, postupem času dokonce její kult sílí a nabývá na důležitosti.“ Vzpomněl jsem si na tento váhavý úvod, když jsem nedávno procházel jednou špinavou chudou čtvrtí Haidarábádu a narazil na malinkatý Šivův chrám. Kromě nenápadného lingamu v jednom rohu tam byly jen samé atributy bohyně…
Autor připouští, že původ bohyně je v neárjovském, nevédském, a tedy čistě domorodém prostředí Indie. Nemusíme zacházet až do údolí řeky Narmady, kde se před sto tisíci lety objevil homo sapiens, ale stačí uvážit, že anatomicky moderní člověk je v Indii přes sedmdesát tisíc let a menhiry neolitu (před 12 tisíci lety) mohou být první náznaky pozdějšího lingamu. V každém případě „domorodé prostředí Indie“ zde bylo tisíce let před příchodem Árjů a zcela jistě zahrnovalo i Ádivásí a Drávidy, jejichž přičiněním vznikla civilizace údolí Indu, která v době největší slávy měla 5 miliónů obyvatel (více než Egypt). Ačkoliv autor ví, že „seriózní historikové jsou opatrní,“ na okamžik připustí existenci kultu bohyně jakožto dominantního náboženského vyjádření v harappské kultuře. 
Ano, laický čtenář a doufám, že knihu budou číst nejen odborníci, ale především laici, neboť kniha si to svým přístupem i zpracováním rozhodně zaslouží, tedy laický čtenář si může představit malou bronzovou sošku nahé tanečnice z Mohendžodara. To není prostitutka, ani králova tanečnice ba ani venkovanka, přistižená, jak se koupe nahá. To je Déví[1] nebo její ctitelka… Civilizace údolí Indu se jistě někam ze dne na den nevypařila. Její obyvatelé se postupně, snad vlivem klimatické katastrofy, rozptýlili po celé Indii. Někteří do ganžského doábu, jiní na jih.
O síle bohyň[2] nejlépe svědčí to, jak se vždy znovu prodírají k životu. Jakší[3] v džinismu nezřídka postupně „vytlačí“ svého tírthankara. Např. Padmavátí[4] je často znázorňována jako bohyně a tírthankar je pouhou ozdobou na její čelence. Darendra nikdy této pozice nedosáhne. A autorem zmiňovaná Ambíka[5] (bohyně matka) je v džinismu vždy autonomní a zobrazovaná s dítětem v náručí…
Třináct kapitol vlastní knihy je rovněž opatřeno výbornými poznámkami. Dílo by stálo za samostatný rozbor a „teologický“ výklad. Jistě zachycuje ozvuky mnoha historických událostí i náboženských a filosofických půtek. Silným a přesvědčivým argumentem Árjů byla mohutná postava, dobrá (železná) výzbroj a koňmi tažené vozy. Drobní Drávidové mohli jen snít o silné Bohyni, ale to už jsou spekulace, které by mohly podpořit jedině dokumenty „skryté v zemi Nágů, které se objeví v pravý čas“, jak často zaznívá v indické historii…
Knihu, kterou jsem si se zájmem přečetl třikrát (zatím), vřele doporučuji odborné i laické veřejnosti. Každému dá bohyně, co bude chtít, tak jako kupci i králi, protože „veškeré druhy poznání jsou tvými aspekty, bohyně, a stejně tak jsi přítomna v každé ženě na Zemi. Pouze a jenom tebou jako matkou je tento svět zaplněn. Jsi věčná síla stvoření, trvání i zániku…[6]
Poznámky:
[1] Bohyně.
[2] Možná jsou všechny inkarnací jediné.
[3] Jakšové a Jakší jsou strážní bohové a bohyně džinistických tírthankarů. Jsou to evidentně podrobená božstva předchozích systémů.
[4] Jakší 23. tírthankara Paršvanátha. Jeho jakša je Darendra.
[5] Jakší 22. tírthankara Neminátha.
[6] Kurzívou jsou označeny citace z knihy.
Související články:
