Nora Ikstena, Mateřské mléko, přel. Anna Sedláčková, Paseka, 2023.
Románový bestseller Nory Iksteny se odehrává v její rodné zemi, v Lotyšsku. Ústřední dějová linka je zasazena do 70. a 80. let minulého století, tedy tuhého a vše prostupujícího komunistického režimu. Při čtení jde až mráz po zádech z toho, že zcela stejný příběh by se mohl odehrávat i v Československu a na kulisách by se nezměnilo téměř nic. Ty tvoří atmosféra šedi a strachu, hlasité proklamace míru, rodiny žijící své malé životy v útulných klecích a v „dvojí pravdě“. A také náboženství zatlačené do zadních koutů krajiny i mysli.
Mateřské mléko, jak naznačuje ostatně i název, je román veskrze ženský. Sleduje příběh tří generací žen, nečiní tak ovšem nutně chronologicky, nýbrž věnuje většinu pozornosti tělesnosti, mateřství a citovosti. Krouží okolo klíčových témat lásky a vděku, ale i ztráty svobody a smyslu. Každá ze tří žen má svou vlastní tíhu; smyčku, kterou si sama pro sebe utahuje; úděl, kterému se nedá vzdorovat. Každá má svou úpěnlivou touhu i obavu a všechny dříve či později narazí do zdi nepoznaného a nepoznatelného, převážně ve vztahu k tajemství zplození, zrození a smrti.
Návštěva rozbořeného kostela s prázdným zvonem iniciovaná odvážným učitelem kulturních dějin se stane přelomovou událostí pro nejmladší z hrdinek. Její matce zase promění sovětské vědě zasvěcený život setkání s několika věřícími pacientkami, a nakonec svou roli sehraje i polozbořený pravoslavný kostelík skrytý v lesích. Zdevastované sakrální stavby, knihy bez desek, útržky z modliteb, zestárlí slabí profesoři – to jsou v knize přítomné silné symboly utlačované víry, ale i snahy o nalezení vlastního vyjádření v dobách, kdy sektorový nábytek a panelový dům byly ideálem uniformovaného socialistického člověka. V kontrastu proti vnitřnímu hledání mezi řádky a pološeptem vedeným rozhovorům pak autorka věrně vykresluje například sekularizované Vánoce, bujaré průvody Prvního máje a halasné soudruhy a soudružky, pro které je ústřední strojová recitace hloupých básní v ruštině a jednota v brigádě na polích řepy. Právě práce s obrazy a symboly spolu se skvělou psychologií nečernobílých ženských postav je kouzlem této nepříliš dlouhé, ale sugestivní knihy.
Mimoděk mi vytanul mi na mysli nedávný filmový dokument „Some kind of liberating effect“ religionisty Valeria Severina, který si svým dílem mimo jiné klade za cíl otevřít rozpravu o akademickém studiu náboženství v dobách komunismu ve střední a východní Evropě (ke shlédnutí je na YouTube zde). I jeho práce je o hledání vlastních cest tam, kde se to mohlo zdát nemožné a nebezpečné. O velkých lidských záhadách, které jsou o to tajemnější, čím jsou nedostupnější. Zatímco ale Severino zpracovává postavy žen ve svém dokumentu s velmi rozpačitým výsledkem, Nora Ikstena exceluje ve věrnosti vykreslení vztahu (nejen) babičky, matky a dcery. Náboženství vstupuje do jejich příběhu zdánlivě okrajově, je však ztělesněním toho, o čem se nemluví, aby na sebe člověk nepřivolal klatbu, jež se zdá aktuálně horší než hněv Boží. Palčivou otázkou pro mě zůstává, kolik z tohoto dědictví si s sebou neseme stále dál.
Náhledová ilustrační fotografie: Vytvořila Jitka Schlichtsová s pomocí technologie DALL.E.
Související příspěvky:
