Petra Dvořáková: Zahrada. Host, 2022, 189 s.
Ústředním tématem knihy Zahrada je snaha o započetí nového života po odchodu z kněžské dráhy. Nutno hned na začátku říci, že spisovatelce Petře Dvořákové je téma opouštění víry a církve blízké. Nelze nevzpomenout například na Proměněné sny (2006), kde jsou formou rozhovorů zpracované zkušenosti odpadlíků, apostatů a vůbec těch, kteří se z různých důvodů rozešli se svým náboženským přesvědčením či komunitou. Emočně nabitý dokument o odcházení navíc obsahuje i rozhovor autorky se sebou samou. Její osobní příběh o vstupu do kláštera v nízkém věku a následném odchodu z tohoto prostředí není žádným tajemstvím (viz např. Burianův den žen). Později autorka neváhala otevřeně popsat ani svůj milostný vztah s knězem, který reflektovala v knize Já jsem hlad (2009), v níž otevřeně popsala rovněž svůj vlastní boj s anorexií a leukémií, kterou onemocněl její syn. Z tohoto silného vyprávění mi v hlavě utkvěla scéna, kdy Dvořákové po jednom veřejném čtení sdělila přítomná řádová sestra, že nemoc jejího dítěte je trestem za opuštění katolické církve. Jako by tento motiv rezonoval i autorčinou další tvorbou: opuštění té jediné pravé církve jako nejen těžko odpustitelný hřích, ale i zevnitř církve nepochopitelný čin, jež vyvolává až paranoidní strach a velmi nekřesťanskou touhu po odplatě. Tento námět se objevuje také v jedné z povídek v knize Sítě (2016). Stejně jako v ostatních zmiňovaných dílech, i v tomto příběhu sledujeme katolickou církev jako v první řadě odlidštěnou a pokryteckou instituci, kde má hlavní slovo princip moci a upevňování vzájemné závislosti zneužívající lidské bolesti a slabosti. V tomto ohledu nevybočuje ani Zahrada, nýbrž přidává ještě novou, znepokojivější linku: pedofilii.
Krátký román začíná příchodem Jaroslava Havláta do zanedbaného domu jeho zesnulých prarodičů. Větší důležitost než budova zde má nicméně zahrada, jež stavbu obklopuje; její rostlinstvo vyžadující péči, její nálady a barvy v závislosti na počasí, zanesené jezírko, první vydobyté plody a v neposlední řadě také živé dění za plotem zahrady. Pozvolna se dozvídáme, že hlavní hrdina je odpadlík – kněz, který se vyrovnává s tím, že opustil nejen farnost a farníky, ale i svou pečlivě budovanou roli se vším jejím komfortem a výhodami. Zatímco se Jaroslav snaží najít nekvalifikované zaměstnání, kultivuje zahradní flóru a poznává nové sousedy a jejich děti, zjišťujeme také více o jeho rodinné historii. Všechno se zdá být sice čím dál víc idylické, ale pořád čímsi lehce znepokojivé. Zvrat v příběhu nastává až přibližně v polovině knihy a musím říct, že tak širokou škálu odlišných pocitů ve vztahu k hlavní postavě jsem u sebe už dlouho nezaznamenala. Znechucení střídal soucit, zděšení se mísilo se smutkem, živočišný odpor s opatrnou nadějí. Na konci příběhu už jsem si nebyla vůbec jistá, jaký konec bych si vlastně přála. Dvořákové se mistrně podařilo vykreslit vnitřní boj hlavního protagonisty – nebo vlastně antagonisty? – v kulisách zdánlivě idylické a netečné zahrady. Rovněž všechny ostatní postavy jsou plastické a uvěřitelné, ať už jde o Jaroslavova otce alkoholika, nejbližší sousedy, vlídného lékaře či mladou právničku. Stejně tak za bezejmenné městečko s ospalou a lehce zanedbanou vilovou čtvrtí si každý zvládneme dosadit nějaké nám dobře známé místo.
Petra Dvořáková je ve svém díle vždy velmi osobní, dovolím si tedy taktéž zakončit recenzi na osobní notu. Není pochyb, že autorka nejnovější knihou otevírá velmi kontroverzní téma, v tomto případě se pouští do doslova nejcitlivějších míst katolické církve. Jakkoli je mi ale autorka sympatická a vážím si možnosti poznat ji i osobně, jakkoli je mi její dílo blízké a vždy se na něj těším, nemůžu se ubránit pocitu, že stále dokola vrací církvi úder. Jen výjimečně v jejích knihách zastupují církev třeba osoby svědomité nebo soucitné (čestnou výjimkou budiž otec Ambrož ze Sítí). Nejsem věřící a nemám potřebu církev obhajovat, ale po přečtení této knihy se mi znovu vrátil jeden intenzivní dojem, který jsem měla i u předchozích děl, a totiž, zda si skutečně všichni katolíci zaslouží, aby byli neustále zobrazováni jako sobečtí, licoměrní a prospěchářští od biskupa po matku šesti dětí. Knihu Zahrada jsem četla částečně i jako kritiku zaslepenosti a stereotypního přemýšlení na malém městě – nenabízí nám tento příběh ale zároveň i jasné stvrzení jednoho takového velkého a bolestného stereotypu o církvi samotné? To už ale nechám na posouzení dalších čtenářů.
Související příspěvky:
