Svámí Mahéšvaránanda, zakladatel Jógy v denním životě, největšího českého společenství v indické náboženské tradici, stojí v linii učitelů (v parampaře), v níž má zásadní místo Šrí Díp Nárajan Maháprabhudží. Ti, kdo se hlásí k Maháprabhudžího duchovnímu odkazu, slaví jeho narozeniny na svátek Díválí. Z toho světa Maháprabhudží odešel přesně před šedesáti lety, 5. prosince 1963. Předtím žil údajně více než 115 let v klášteře u vesnice Barí Khátú, asi 100 kilometrů západně od indického Džajpúru, který sám založil (údajně tedy asi roku 1848). Jeho stoupenci jsou totiž přesvědčeni, že se narodil roku 1828.[1]
Právě do tohoto kláštera u rádžastánské vesnice Barí Khátú přišel ve svých dvanácti letech Mangílál Garg (*1945) poté, co zemřel jeho otec. V klášteře se vyučil u Maháprabhudžího žáka a pokračovatele, svámího Mádhavánandy (1923–2003), a nechal se od něm zasvětit: stal se tedy svámím (mnichem) s duchovním jménem Mahéšvaránanda. Svámí Mádhavánanda ho na začátku 70. let pověřil šířením této tradice na Západě. Svámí Mahéšvaránanda tak roku 1972 založil první ášram (klášter) ve Vídni a od roku 1973 podnikal hojné misijní cesty i do Československa. Tak vzniklo české společenství, které si stačilo vytvořit dobré základy ještě v době, kdy vládla komunistická strana. O to rychleji se rozvíjelo ve svobodných poměrech a roku 1995 přijalo název Český svaz Jóga v denním životě. Část těchto Mahéšvaránandových stoupenců vytvořila roku 2002 náboženskou společnost, která se roku 2016 přejmenovalo na současné Višva Guru Díp Hindu Mandir – české hinduistické společenství.
Před 60 lety se v ášramu jménem „Šrí Déva Dúngarí Sanjás“[2] u Barí Khátú rozloučil Maháprabhudží se svými následovníky slovy požehnání:[3]
„Nebojte se, jste se mnou a já jsem s vámi. Má duše je nezničitelná a nesmrtelná. Smrtelné je pouze tělo složené z pěti prvků. Tělo zaniká podle nesmlouvavého přírodního zákona, ale věřte, že zůstávám s vámi, i když ne v tomto těle.“
Mezi svými stoupenci je Maháprabhudží znám nejen jako učitel, ale i jako divotvorce. Jak jsme psali už zde, „olejové lampičky nade dveřmi vesnických stavení“ se při jeho narození „samy od sebe rozsvítily“ a „z nebe se snesl déšť bílých květů“.[4] Jeho žák Mádhavánanda sepsal roku 1990 Maháprabhudžího životopis, v němž je popsána řada dalších zázraků. Například ten, při němž byl uzdraven muslimský chlapec, který oslepl po prodělání černých neštovic. Na pochybnost jeho otce, zda indický svámí bude chtít uzdravit muslimského chlapce, Maháprabhudží údajně odpověděl:[5]
„V božím království nejsou hranice mezi národy, rasami nebo církvemi. Všichni jsme děti jednoho jediného, ať mu říkáme Ježíš, Mojžíš, Buddha, Mohamed, Ráma či Krišna.“
Po zázraku, kdy chlapec prohlédl, se jeho otec „stal dalším muslimem, který šířil Maháprabhudžího slávu mezi svými souvěrci“. Zásluhou Mahéšvaránandy dosáhla „sláva“ Maháprabhudžího z rádžastánského ášramu až do české společnosti.
Náhledová fotografie Maháprabhudžího ze zdroje zde.
Poznámky:
[1] MÁDHAVÁNANDA, paramhans svámí, Lílá amrit, Martin: Vydavateľstvo Mahéšvaránanda Joga v dennom živote 1995, s. 24.
[2] Okolnosti jeho založení jsou popsány tamtéž, s. 67–69.
[3] Tamtéž, s. 232.
[4] Tamtéž, s. 25.
[5] Tamtéž, s. 76.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Hnutí svámího Mahéšvaránandy: Dingir 15 (3), 2012. Obsah čísla a ukázky jsou zde.
Martin Fárek, Učení svámího Mahéšvaránandy, Dingir 5 (4), 2002, s. 18–21.
Aneta Zeyvalová, Indické kořeny Mahéšvaránandova hnutí, Dingir 15 (3), 2012, s. 88–90.
Související články:
