Dnes je tomu právě 200 let od narození vědce, jenž se nesmazatelně zapsal do dějin oborů religionistiky, indologie a jazykovědy. Friedrich Max Müller se poprvé nadechl 6. prosince 1823 v německém Dessau. Lásku k jazyku nepochybně zdědil po svém otci, jímž byl německý pozdně romantický básník a gymnaziální pedagog Wilhelm Müller. (Také jeho život byl, ač krátký, nesmírně zajímavý z religionistického hlediska: od roku 1820 byl členem zednářské lóže Minerva u Tří palem v Lipsku.)
Max Müller, jak je spíše jeho syn znám, se při studiích na Lipské univerzitě věnoval klasickým jazykům. Oslovoval jej především sanskrt. Postupem času došel k přesvědčení, že jazyk je více než pouhým prostředkem komunikace; že je klíčem k rozkrývání kulturních a duchovních hodnot, ke studiu náboženství. Jeho teorie zdůrazňovala, že porozumění jazyku vede k porozumění mysli a duchu lidí, kteří jej používají. Sám byl velkým kritikem náboženského dogmatismu a podporoval myšlenku, že pravda se může nalézat v různých náboženských tradicích. Jeho práce měla zásadní dopad na řadu disciplín, od filozofie až po literární studia, a položila základy pro moderní komparativní studia náboženství, tedy religionistiku.
Müllerovo akademické působení bylo spojeno především s Oxfordem, kde se věnoval studiu staroindického sanskrtu. Jeho zájem o sanskrt nebyl pouze filologický, ale otevíral mu tajemství starověkých indických textů, zejména véd, které přeložil do angličtiny. Tento překlad Rgvédu, jednoho z nejstarších náboženských textů na světě, otevřel západnímu světu bránu k pochopení indického duchovního odkazu a filosofie a stál na počátku rozvoje vědního oboru indologie.
Müllerova práce v oblasti srovnávacího studia jazyků a náboženství byla ve své době revoluční. Müller byl přesvědčen, že všechna náboženství mají společný základ a že studium jejich jazyků může právě tuto základní jednotu odhalit a potvrdit. Tímto způsobem propojil studium jazyka a náboženství a ukázal na jejich vzájemnou závislost a význam pro mezikulturní porozumění.
Opravdu zásadním mezníkem nejen v životě a díle Friedricha Maxe Müllera, ale i celého studia náboženství, se stal rok 1867, jenž je nezřídka uváděn také jako rok vzniku religionistiky jako nového samostatného vědního oboru. V tomto roce vyšla první část Müllerova čtyřsvazkového díla „Chips from a German Workshop“, na niž navázal snahou formulovat koncepci vědeckého zkoumání náboženství. Tu pak roku 1873 shrnul v historicky prvním Úvodu do religionistiky („Introduction to the Science of Religion“).
V současnosti, kdy si připomínáme dvousté výročí jeho narození, je Müllerův odkaz stále relevantní, byť byl podroben mnohé kritice a řada jeho tehdy přelomových teorií je dnes již překonaná. To, co přetrvává, je důležitost respektu k náboženským tradicím a snahy o porozumění, nikoli jen pouhý popis. Müller věřil, že porozumění rozmanitým jazykům a náboženským tradicím je klíčem k lepšímu pochopení a dialogu mezi kulturami. Tento jeho přístup vzbudil ve své době nadšený ohlas a zájem veřejnosti a inspiroval mnoho dalších generací vědců a projektů směřujících k rozvoji mezináboženského dialogu. Obdivuhodná je též jeho rozsáhlá bibliografie svědčící o hlubokém zanícení a odevzdání badatelské práci.
Náhledový obrázek: DALL.E.
Související příspěvky:
Max Müller nikdy Rgvéd do angličtiny (ani do němčiny) nepřeložil. Jeho obrovská zásluha spočívá v tom, že připravil edici Rgvédu (spolu se Sájanovým komentářem, v šesti svazcích, 1849–74). Do angličtiny přeložil jen malý výběr ze Rgvédu (Vedic Hymns I: Hymns to the Maruts, Rudra, Vâyu and Vâta, Sacred Books of the East 32, Oxford: Clarendon Press, 1891).
Děkuji za zpřesnění.