Pavel Kosatík, Česká inteligence XX. století, Praha: N media 2023, 432 stran.
Psát recenzi na novou knihu Pavla Kosatíka má smysl nejen z hlediska historie kultury české společnosti, ale – snad trochu překvapivě – také z hlediska religionistiky. Poučené, empatické, ale zároveň i citlivě kritické portréty českých osobností 20. století, které vyšly v Deníku N a které nyní byly shromážděny do této knihy, se totiž nečekaně často dotýkají náboženství. Pokud ponecháme stranou několik autorových odkazů na slova a postoje kněze a profesora Tomáše Halíka, je tento dotek v zásadě dvojího druhu.
Jednak je mezi 50 portréty celá jedna pětina osobností, které se náboženství věnovali naplno. Portrétováni jsou katoličtí teologové a univerzitní učitelé Josef Zvěřina (1913–1990), Oto Mádr (1917–2011) a Tomáš Špidlík (1919–2010), evangeličtí teologové a profesoři Jan Heller (1925–2008), Ladislav Hejdánek (1927–2020) a Milan Balabán (1929–2019) a evangelický farář Jan Šimsa (1929–2016). K těmto „náboženským profesionálům“ snad můžeme zařadit i laiky, jejichž život byl silně spjat s římským katolictvím: historika, politika a spisovatele Bohdana Chudobu (1909–1982), germanistu a politizujícího spisovatele Rio Preisnera (1925–2007) nebo psychologa a psychoterapeuta Jiřího Němce (1932–2001).
Možná ještě zajímavější je ale to, že Kosatík nevynechává zmínky o náboženství u dalších desítek osobností, nýbrž ve shodě s psychology a s religionisty považuje náboženský rozměr jejich života za důležitý. Tak se například zmiňuje o rodinném náboženském pozadí i těch, kteří se s náboženstvím rozešli nebo ho nijak viditelně nepraktikovali: Zdeňka Urbánka, jehož strýc byl jako kazatel Jednoty českobratrské velmi blízko Masarykově rodině, Olgy Scheinpflugové, která katolickou víru ztratila, Věry Chytilové, která ji v dospělosti již nepraktikovala, Květoslava Chvatíka, jehož se katolicismus v dětství pouze dotkl, Roberta Kalivodu, který pocházel ze staré bratrské rodiny, nebo nepraktikujícího Žida Viléma Flussera, který přesto filosoficky myslel jako talmudista.
Silné jsou výpovědi těch, pro něž mělo náboženství velký význam, ale zůstalo neokázalé, nebo dokonce poněkud skryté. Kosatík tak cituje (na straně 217) sociálního demokrata a jógina Rudolfa Battěka, který z vězení napsal:
„Že se zde cítím dobře a nic mi nechybí, nevyplývá z mé nenormálnosti, ale z prostého faktu, že vězení neberu jako trest či zlo, ale jako co? No jako karmální milost… Já mám tu výhodu, že mne ani jednotvárný rytmus dne za dnem, ani monotónní práce neničí na duchu či těle… Prostě, můj slogan je: do dobré basy s dobrou filosofií… Zatrpklý vězeň je stejně trapný jako smutný revolucionář!“
S podobnou silou zaznívá i postoj spisovatele Josefa Škvoreckého, uvedený v Kosatíkově knize na straně 211:
„Pro mě je křesťanství krásná a nejhlubší demokracie. Zdůrazňuje, že před Bohem má každý člověk stejnou duši a záleží jen na něm, co s ní a z ní udělá. V Kristově příběhu je fantastické přirozené spojení božského s lidským.“
V souvislosti s Battěkem a Škvoreckým poněkud překvapuje, že Pavel Kosatík nezmiňuje nekonfesní (a možná poněkud neortodoxní) křesťanství herce a dramatika Jiřího Suchého, autora knih Klaun si povídá s Bohem a Klaun to zkouší znovu (obě Praha: Galén 2021).
Zmíněny jsou v Kosatíkově knize i křesťanské konverze Luďka Pachmana, Radima Palouše a Ivana Medka. Zdá se, že Kosatík podobně jako náboženský zdroj duchovního života vidí i skauting: zmiňuje ho u Radima Palouše a Rudolfa Zahradníka. Naopak absenci duchovního rozměru soudí Pavel Kosatík na straně 363 v případě Evy Kantůrkové snad až příliš příkře:
Když člověk v životě nenalezne nic, k čemu by se upnul jako k vyšší hodnotě, musí nasadit sebe sama, nic jiného mu nezbývá. Kantůrková nasadila sebe samu do hry víc a otevřeněji než kdokoli z jejích vlivných spisovatelských současníků. Zdála se spokojená, jenom když mluvila sama. Sebe samu obviňovala a sobě samé odpouštěla. Sečteno a podtrženo, působilo to chudě.
Každopádně: Českou inteligenci Pavla Kosatíka považuji za mimořádně obohacující čtení zvláště pro nás, kdo nejsme historiky kultury.
Související články:
