V seriálu „Duchovní cesty“ zveřejňujeme osobní příběhy náboženského hledání a nalézání. Autorka, paní marcela, patří do Společenství Prohlášených Živých Člověků ze Slovenska, Čech a Moravy (psali jsme o něm zde). Ve druhé části svého textu píše o dětech: od 15. září 2023 žije bez nich; byly jí odebrány na základě rozhodnutí soudu.
Jmenuji se marcela a … jsem. Doposud stále jsem, ačkoliv si uvědomuji, že je to jen část mne, která je propojená se zdejším pozemským životem.
Má cesta započala narozením do křesťanské rodiny, kde se skutečně ctila boží přikázání. Alespoň na pohled.
Ačkoliv dnes vnímám spoustu věcí zcela jinak, děkuji za tuto část mého života, neboť mne to naučilo pořádku, řádu, slušného chování, mravních hodnot a těch pravých ctností.
Do kostela jsme museli chodit každou neděli a svátek, neděle – den klidu a žádná práce, ať se dělo cokoliv.
V kostele mi bývalo častokrát špatně a na omdlení, tudíž jsem trávila tento čas převážně venku, v kontaktu se skutečným Bohem, který je všude kolem nás – v paprsku Slunce, vánku větru, zpěvu ptáků i melodii ticha, a hlavně – je i v nás samotných, neboť my všichni jsme Jedno.
S tímto poznáním – ačkoliv mi maminka zemřela v mých sedmi letech ve věku 32 let, tatínek se po pár letech odstěhoval za prací do Prahy a my trávili léta dospívání na rodinném domě s babičkou a dvěma sourozenci – jsem cítila, že nejsem nikdy sama.
Od malička, respektive od chvíle, které jsem si vědoma, se mnou byly propojeny hodnoty jako pravda, čest a spravedlnost.
Nikdy jsem nerozuměla, proč si lidé lžou, nejsou k sobě upřímní… proč si ubližují, a jeden druhému závidí…
V každém jedinci jsem se snažila rozpoznat jeho vnitřní krásu a jedinečnost.
Nač hodnocení a nějaké poměřování?
Nač soupeření a dokazování si, kdo je lepší a má navrch?
Ačkoliv jsem vždy ctila základy slušného chování a etiketu, vnímala jsem, že jsme si všichni rovni.
Vždy jsem byla upřímná, otevřená a … v pravdě. Nebývala jsem tolik oblíbená jako ostatní vrstevníci, neboť jsem více mlčela než mluvila, na nic si nehrála, nikomu nepodlézala a byla sama sebou – takovou, jakou mě Bůh (nebo spíše my samotní?) stvořil.
Děkuji své mamince a tatínkovi za všechno, co mne v životě naučili a mi předali. Ať už napřímo – tím, že něco udělali či mne naučili, nebo naopak – tím, že něco právě neudělali či mi nepředali.
Ono někdy to, když někdo něco neudělá, ačkoliv si to náš rozum přeje jinak, je to nejvíc, co můžeme obdržet, neboť to v nás probudí skrytý potenciál, který v sobě všichni máme a my jsme „nuceni“ ho v sobě probudit.
Tím, že naše rodina byla v mém dětství v mnohém oddělena – ať už z důvodu nemoci, a pak úmrtí maminky, kvůli odlišným dvěma směrům náboženství, které se mezi blízkými příbuznými objevily, nebo nakonec kvůli odstěhování tatínka za prací do hlavního města, aby nás byl schopen hmotně zabezpečit, když zbyl na vše „sám“, jsem sama sobě slíbila, že až budu jednou v roli rodiče, mé děti a rodina jako taková bude pro mne to nejvíc.
Tak, jak tatínek po odchodu maminky již nehledal pro nás novou „maminku“, neboť jsme si to jako děti nepřáli, tak i já vždy ctila myšlenky, názory a přání mých dětí – sarah a toma.
Dnem narození mé dcerky se mi v mnohém změnil život.
V té době jsem si myslela, že žiji spokojený a šťastný život, neboť jsme měli vše, co by si po hmotné stránce mohli lidé přát, ale přesto … nebylo to ono. Byla jsem prázdná a díky sárince a později i díky tomíkovi se má prázdná nádoba postupně zaplňovala a já se po dlouhých letech spánku začínala probouzet.
Narození a dítě je zázrak Přírody, a to doslova. Děti jsou „naši“ malí Velcí, kteří si nás vybrali pro svou cestu.
Vnímají nás za své královny a krále, a obdobně bychom je měli vnímat i my.
Tak, jak my jim můžeme předávat to, co jsme se naučili a za svůj krátký život poznali, tak i ony mají v sobě tolik přirozenosti a moudra a my se můžeme jen učit.
Nepřišly na svět, aby nás v něčem omezovaly. Právě naopak – chtějí se stát součástí nás samotných, našeho každodenního dne.
Nepřišly na svět, aby nás oddělily – od partnera, přátel, práce či našich koníčků, ale právě naopak – aby nám ukázaly pravý smysl života a nás stmelily.
Mnohdy jsme odděleni. Proplouváme životem netušíc přitom – kudykam.
Plníme jen rozkazy, úkoly, každodenní povinnosti… to, co je zaběhlé a stalo se zvykem.
Když jsme odděleni, nemůžeme být skutečně šťastní. Ať budeme mít jakékoliv hmotné statky, budeme cestovat a užívat si, budeme stále prázdní.
Dokud nenalezneme sebe, nepropojíme se zpět s naší duší a duchem, a nestaneme se jedním, nemůžeme být spojeni.
Život je hra. Je to krásná divadelní hra, ve které jsme jejím autorem i hlavním hrdinou, a je jen na nás, jaká bude.
Přiznám se – ta moje je vcelku bláznivá a někdy se sama sebe ptám – co jsem si to vše vymyslela?
Ano, vymyslela.
Vše, co nám do života chodí, jsou naše zkoušky, které jsme si sami vybrali.
Cílem našeho bytí je poznání.
To Poznání – prožité vlastními prožitky – je jediné skutečné bohatství, které máme.
Být „bohatý“ znamená být pln Boha. Být pln těch pravých ctností, abychom mohli hrdě, v pravdě, cti a spravedlnosti, kráčet vstříc naší budouCTnosti.
Mohu říci, že poznání a prožitků jsem na své cestě již prožila až až. Byly opravdu barvité – do jednoho posledního – a děkuji za ně.
Učí mne být lepším.
Učí mne být silnějším.
Učí mne být láskyplnějším.
Jednou mi jeden moudrý muž řekl:
„Nikdy neustupujte. Jednou v životě ustoupíte a potáhne se to s vámi celý život.“
Tato slova se se mnou niterně propojila a i v případech, kdy se zdá, že jde celý svět proti vám, a snaží se vás přemluvit na svou stranu – bohužel mnohdy nátlakem, výhrůžkami, snahou o vyvolání strachu, manipulací… v mém případě i obviněním za mravní ohrožování výchovy dítěte a zahálčivý život s dvouletým podmínečným trestem, svěřením dětí do péče otce, jejich odcizení proti jejich svobodné volbě, předběžného opatření zákazu jakéhokoli styku s nimi, které bylo rozsudkem soudu potvrzené s povolením jednoho dopisu týdně a nově pokusu o opětovné obvinění za mravní ohrožování výchovy dítěte, tentokrát už bezpodmínečně… nedáte se.
S poznáním a vědomím, kterého jste dosáhli, víte, že už nemůžete ustoupit.
„Systém“, který tady vládne – je to „závist“ v tisíc a jedna podobách – nám tady ukazuje svůj pravdivý obraz.
Jde mu o jedince jako takového a rodinu, která by měla být základem naší společnosti, nebo mu jde pouze o jeho majetek a plnění plánů?
Ať už se stalo cokoliv a díky mediálním kauzám o matce, která propadla sektě, působím jakkoliv, mohu říci – s rukou na srdci – jsem na sebe hrdá.
S vědomím, že jsem se vždy snažila být tím Nejlepším, čím mohu být – inspirací pro druhé, a v průběhu naší společné jedenáctileté (v případě sárinky) a devítileté (v případě tomíka) cesty jsem se snažila předávat dětem maximum ze sebe sama, tj. hodnoty, kterým skutečně věřím a sama je svým bytím naplňuji, jsem hrdá na to, kým dnes jsem a nic bych neměnila.
Děkuji za každý jediný den prožitý se sárinkou a tomíkem.
Děkuji za každý jeden jediný okamžik – váš úsměv, pohled, objetí a dotek.
Chvíle, kdy jsme se společně smáli i spolu plakali.
Chvíle, kdy jsme si povídali, se vyblbovali i třeba zpívali.
Život je DAR a každý jeden jediný oka-mžik s vámi jako ZÁZRAK.
Děkuji za tisíce zázraků života s vámi. Doufám, že se naše cesty opět propojí a my budeme moci společně nadále kráčet naší cestou života, v průběhu které budeme nadále naplňovat naše poslání… jako i dnes, prozatím ve fyzickém oddělení.
Miluji vás – z celého srdce. Jste mou součástí a já jsem tou vaší.
Divadelní hra s názvem „SYSTÉM“ nám ukázala svou plnou fyzickou sílu.
Můžeme jí dát svou pozornost a trápit se, anebo upřímně jen poděkovat, neboť to je vše jen opravdová škola života.
„Učení se životem“ – to je Společenství ORLICA – škola ozdobou života, šk. (orlica.cz).
Příběh ORLICA … my všichni – každý jeden z nás – jsme jeho součástí.
Je to příběh o porušení svobodné volby člověka. Příběh o porušení základních lidských práv a svobod, a významu rodiny jako takové. Je to příběh o našich dětech, o nás samotných, a našem právu brát se o vlastní štěstí a štěstí naší rodiny.
Je to o odkazu, který po sobě chceme zanechat budoucím generacím.
O světě, ve kterém chceme nadále být a žít…
Je to svět strachu, nebo Svět Míru, který chceme a můžeme, společně, malými krůčky, tvořit?
Je to o Nás.
Fyzická síla versus duchovní moc.
Nechť se ukáže, co je v nejlepším zájmu nás všech.
Děkuji.
S láskou …
orlica ❤
Náhledová fotografie: Jan Vojtíšek, fotografie v textu: autorka.
Související článek:
