Vývoj a společenský úspěch menších náboženských společenství bývá často silně ovlivněn, nebo dokonce určen několika výraznými osobnostmi. Prvních dvacet let českého společenství muslimů tak v lepším i v horším ovlivnila kontroverzní osobnost Aloise Bohdana Brikciuse (30. září 1903 – 19. února 1959). Jeho život jako muslima a jeho působení v muslimské obci podrobně popsal islamolog a orientalista Miloš Mendel.[1] Následující připomínka 120. výročí Brikciusova narození proto čerpá z Mendelova díla téměř výhradně.
Alois Bohdan Brikcius se dostal do užšího vedení nově se scházející skupiny pražských muslimů brzy poté, co skupina roku 1934 vznikla. Přispělo k tomu i to, že spolu s manželkou dali pro schůzky k dispozici svůj byt. To už se Brikcius jmenoval Mohamed Abdalláh a jeho manželka Marjam Bint Alí. Oba totiž roku 1933 na jedné z cest do muslimských zemí přijali islám. Ještě téhož roku vykonal Brikcius pouť do Mekky (hádždž), a splnil tak jednu z nejdůležitějších povinností muslima. Na znamení toho používal titul „hadži“. Mezi několika českými konvertity k islámu tak měl autoritu a dokázal se prosadit i mezi těmi obyvateli Prahy, kteří se jako muslimové narodili a kteří chtěli posilovat svou víru i náboženskou praxi v pražském společenství.
Slavnostní ustavení Moslimské náboženské obce pro Československo s ústředím v Praze se konalo roku 1935 a v závěru téhož roku oznámila Rada obce její vznik ministerstvu školství a národní osvěty. U všech těchto aktivit byl i Brikcius, a to dokonce v roli předsedy Rady. Čeští muslimové předpokládali, že získají státní uznání podle rakouského zákona z roku 1912. Jednání s ministerstvem ovšem nebylo roku 1936 úspěšné; úředníci se možná obávali Brikciusova radikalismu (právě v době jednání vznikl v obci zápas o její vedení a Brikcius upadl do podezření, že zmanipuloval volby), určitě se ale mohli opřít o to, že v českých zemích platí jiný legislativní rámec pro působení muslimů než na Slovensku, protože každá z obou částí tehdejší republiky zdědila po Rakousku, resp. po Uhersku jiný zákon. Československé muslimské obci, čítající asi 700 lidí, se tedy za První republiky nepodařilo státní uznání získat. A to mělo jistě vliv i na to, že ani plány na stavbu pražské mešity se nerealizovaly.
Brikcius už kdysi ve 20. letech opustil své původní povolání advokáta a ve třicátých letech literárně zpracovával zážitky ze svých hojných cest (Wikipedia ho uvádí na prvním místě jako „cestovatele“). Jeho první cestopis V záři půlměsíce. Moje pouť do Mekky a Mediny (1834) se stal jeho nejznámějším dílem; následující rok vyšel cestopis Napříč Kemalovým Tureckem (1935), dále Palestina – svatá země krví zalitá (1939), Sýrie pod francouzskou trikolorou (1939), Země zrady: Zajordání – země proradného syna šerifa Husejna-Abdallaha (1942) a poslední jeho kniha byla Irák – země odplaty (1944). Ve všedních dnech byl ovšem novinářem a prošel několika redakcemi. Pro obec muslimů založil v dubnu roku 1937 časopis Hlas Moslimské náboženské obce pro Československo (záhlaví prvního čísla je použito jako náhledový obrázek). V úvodním článku, nazvaném „Kupředu!“, pateticky vylíčil začátky obce takto:
„Hrstka lidí, dříve sobě vzájemně úplně neznámých a cizích, se sešla v jistém soukromém bytě na sklonku roku 1934, aby si uvědomila, že vzdor svého rozličného původu a vzdor rozdílného společenského postavení a mateřské řeči, jsou si všichni vzájemně bratry. … Ta hrstka lidí založila jednotně, společnou myšlenkou a společným úsilím El Ittihad el Islami – Moslimskou náboženskou obec pro Československo. Neuvědomovali si ani tehdy v této chvíli, jaké překážky budou jim položeny v cestu v nejbližší budoucnosti. Víra v jediného Boha a ve svatou knihu proroka Mohameda posílila je nadšením a enthusiasmem, které nebylo možno již ničím zastavit. Nevadilo jim, že pouští se do tohoto ohromného boje s takřka holýma rukama. Nevadilo jim, že jsou sami, bez zahraničních peněz a bez duchovního vůdce. Svaté nadšení, tolik známé již z celé historie Islamu, nezastavilo se před ničím.“
Českému společenství muslimů jistě velmi pomohla Brikciusova aktivita a jeho láska ke světu islámu. Stejné jeho vlastnosti však zavedly obec v následujících letech do slepé uličky. „Brikcius byl romantik,“ napsal Miloš Mendel,[2] a jeho přání, aby muslimské země byly dekolonizovány, ho přivedly k podpoře Německa a – kromě jiného – také k členství ve fašistické organizaci Vlajka a k redakčnímu angažmá v jejím časopise. Také v časopise Hlas vyjadřoval pro-německé postoje. Brikcius tím snad pomohl tomu, že Moslimská náboženská obec pro Čechy a Moravu byla roku 1941 konečně uznána protektorátní vládou, ale on sám a celé společenství muslimů byli kvůli této politické orientaci po osvobození Československa těžce zdiskreditováni. V květnu 1946 byl hadži Brikcius odsouzen za kolaboraci k osmi letům vězení. Vězení opustil patrně roku 1953 a po šesti letech na svobodě zemřel. Obec přestala hned po osvobození existovat a v komunistickém režimu se teprve pomalu a skrytě začala znovu konstituovat, hlavně zásluhou Mohameda Aliho Šilhavého (1917–2008).
Ačkoli to zní poněkud cynicky, lze jistě říci, že o úspěchu a neúspěchu malých náboženských společností často nerozhoduje ani tak kvalita jejich věrouky, praxe, tradice, kultury apod., ale hlavně osobnostní rysy jejich zakladatelů a vedoucích. Toto tvrzení určitě neplatí vždy a všude; na začátku existence českého společenství muslimů ale ano.
Poznámky:
[1] MENDEL, Miloš in: BEČKA, Jiří – MENDEL, Miloš, Islám a české země, Praha: Votobia 1998, s. 146–164; rozšířená a aktualizovaná verze in: MENDEL, Miloš – OSTŘANSKÝ, Bronislav – RATAJ, Tomáš, Islám v srdci Evropy, Praha: Academia 2007, s. 357–365.
[2] Tamtéž, s. 357.
Psali jsme v Dingiru:
MENDEL, Miloš, Muslimové v českých zemích (1934–1989), Dingir 9 (1), 2006, s. 16–18.
Téma čísla 1/2006: Čeští muslimové (plný text čísla zde).
Téma čísla 4/2001: Současný islám (plný text čísla zde).
Téma čísla 4/2014: Reformní hnutí uvnitř i vně islámu (obsah čísla zde).
Související články:
