Katolická církev na tom byla v době, kdy končila u nás Rakousko-uherská říše, u obyvatelstva špatně. Z asi sedmi milionů Čechů žijících na území dnešní České republiky přibližně milion tuto církev opustil. Část zůstala mimo jakýkoli církevní prostor: jako profesní skupiny, kterých se to nejvíc týkalo, se uvádějí dělníci a učitelé. Asi dvě stě tisíc jich přešlo do Českobratrské církve evangelické, která vznikla několik dní po vzniku republiky sloučením luteránů a reformovaných. Největší část vytvořila národní náboženské uskupení pod tehdejším názvem Církev československá, které po vnitřní rozepři přijalo modernistické křesťanské pojetí. V roce 1971 připojilo ke svému názvu slovo „husitská“.
Dva katoličtí arcibiskupové a zároveň metropolitové Čech a Moravy ve svých funkcích skončili. Pražský, Pavel Huyn rakouského šlechtického původu, opustil území státu v listopadu 1918 a v září 1919 na svou funkci rezignoval. Olomoucký, Lev Skrbenský z Hříště za starého českého šlechtického rodu, rezignoval roku 1920 a dalších osmnáct let žil v soukromí.
Vedení církve se ujali noví arcibiskupové, kteří byli politicky přijatelní. V Olomouci to byl kněz a politik Antonín Cyril Stojan.
Narodil se 22. května 1851 v Benově poblíž Přerova. Knězem se stal roku 1876 a působil jako farní vikář a farář v obcích olomoucké arcidiecéze. Postupně se přesouval do Kroměříže a Olomouce.
Do doby jeho kněžského působení spadá rovněž jeho politická aktivita. Měl blízko k jedné ze dvou politických stran, jejichž sloučením vznikla pozdější lidová strana, dnes KDU ČSL. Byla to Moravsko-slezská křesťansko-sociální strana na Moravě. Její název napovídá příbuznost se sociálním učením Církve římskokatolické. Jejím prvním významným projevem byla encyklika Rerum novarum papeže Lva XIII. z roku 1891. Měla být křesťanskou protiváhou socialistického hnutí.
Důvodem křesťansko-sociální aktivity mělo být to, že, jak je v encyklice výslovně řečeno, „dělníci, opuštěni a bez ochrany, byli vydáni nesvědomitosti zaměstnavatelů a nezřízené ziskuchtivosti. Výroba a obchod se soustředily v rukou snad jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů”.
V doplňovacích volbách roku 1900 byl Stojan zvolen do Moravského zemského sněmu podle tehdejšího kuriálního systému za kurii venkovských obcí pro obvod Jihlava, Telč. Mandát obhájil i v zemských volbách roku 1902. Do sněmu se vrátil po krátké přestávce v doplňovacích volbách roku 1907. Tehdy na Moravě byly rozděleny podle počtu obyvatel obojí etnické příslušnosti kurie na české a německé. Stojan byl poslancem za českou kurii venkovských obcí pro obvod Valašské Klobouky, Bojkovice. Jeho další funkční období začalo roku 1913.
Vedle toho byl již roku 1897 zvolen poslancem Říšské rady. Ta byla zákonodárným sborem území neoficiálně označovaného jako Předlitavsko. Oficiálně to byla Království a země v Říšské radě zastoupené. Jejich císařem spolu se Zalitavskem či Zeměmi Koruny svatoštěpánské byl František Josef I. V této souvislosti je Stojan uváděn jako člen Katolické strany národní na Moravě, aniž by přerušil kontakt s křesťansko-sociálním hnutím.
Stojan se stal fakticky prvním českým poslancem Říšské rady zastupujícím katolický politický tábor. Původně chtěl vstoupit do Klubu svobodomyslných lidových poslanců českých, ale byl odmítnut. Český národní liberalismus byl už tehdy nenáboženský. I přes toto odmítnutí Stojan ve státoprávních otázkách podporoval hlavní proud české politiky, který později reprezentovali Mladočeši.
Poslancem byl i po zániku kuriálního systému, když bylo zavedeno všeobecné volební právo. V té době již byl Stojan poslancem zařazeným do Českého katolicko-národního klubu. V předlitavském, resp. rakouském parlamentu setrval do zániku monarchie.
Po vzniku samostatného státu byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Československou stranu lidovou. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu zasedal do své smrti roku 1923.
Druhou významnou Stojanovou aktivitou bylo cyrilometodějské hnutí. Během kněžského působení ho nadchla myšlenka blízká dnešnímu katolickému pojetí ekumenismu, tedy sjednocení při zachování jisté rozdílnosti pod vedením papeže. Bylo orientováno na církve v zemích, které kulturně byly součástí evropského Východu a nábožensky byly pravoslavné. Stojan v roce 1907 svolal na Velehrad první unionistický kongres, Jeho cílem bylo studium a praktická podpora unií pravoslavných s katolíky v podobě církví, které od 18. století dostaly označení řeckokatolické. Má se za to, že tento název vytvořila Marie Terezie. Unionismus politicky kompenzoval příklon k zemím politicky blízkým Rusku před komunistickým převratem roku 1917.
Roku 1921 jmenoval papež Benedikt XV. Stojana arcibiskupem olomouckým. Bylo to součástí širší obměny vedení katolické hierarchie na území tehdejšího Československa. Do významných funkcí se v této souvislosti dostali lidé bližší českému národnímu hnutí. Diecéze tehdy částečně překračovaly státní hranice. Na Slovensku se do vedení postupně formovaných diecézí dostávali Slováci. Na pražský arcibiskupský stolec souběžně se stojan usedl František Kordač, též v letech 1918–1919 poslanec Revolučního národního shromáždění.
Stojanova pastorační, kulturní, sociální a snad i politická aktivita byla úspěšná. Byl za ni oceňován. Jsou po něm pojmenovány školy, ulice, náměstí. Probíhá proces jeho blahořečení. Papež František roku 2016 podepsal dekret o jeho hrdinských ctnostech. Je-li někdo na tomto základě označen jako ctihodný, považuje se to za první krok vedoucí k možné budoucí kanonizaci. Stojanova správa arcidiecéze se ale nehodnotí příznivě. Ve snaze o opravu a rozvoj poutních míst a o vytvoření dostatečně rozsáhlé a efektivní charitativní sítě měl překročit rozumnou mez výdajů a přivedl do té doby finančně dobře si stojící arcidiecézi na pokraj úpadku.
Stojan zemřel po mozkové cévní příhodě před sto lety, 29. září 1923, ve své olomoucké rezidenci. Pohřben je v tzv. královské kapli velehradské baziliky.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Související články:
