Když indolog Dušan Zbavitel psal o stavu indické společnosti na přelomu 18. a 19. století, zmínil se o mocenském, ekonomickém a kulturním úpadku. Měl patrně na mysli neslavný konec mughalské dynastie a postupné předání správy země do rukou britských kolonistů, připomněl hladomory a epidemie a také vzdělanostní propad nejvyšší vrstvy společnosti – bráhmanů – do negramotnosti a ritualismu. Ve své malé, ale informacemi nabité knížce Hinduismus a jeho cesty ke spáse[1] napsal, že
„britskému pohledu se musela Indie jevit jako země bez skutečné kultury uctívající zástupy bizarních bohů a oddávající se nepochopitelným zvykům…“
Byla to asi právě konfrontace mezi indickou a britskou kulturou, co motivovalo elitu indické společnosti k úsilí, které vedlo k tzv. indické renesanci. Na začátku tohoto společenského pohybu se jako světlá výjimka v prostředí kulturního úpadku objevil velmi vzdělaný bráhman Rámmohan Ráj (1772–1833). Do Kalkaty, hlavního bengálského města a centra všeho indického dění, přišel ve 40 letech se zkušenostmi z úřední a správní činností v britské Východoindické společnosti. A přinesl si nikterak samozřejmé přesvědčení, že ke společenskému obratu je potřeba především náboženská reforma. Byl pro ni vybaven nejen bengálskou tradicí Šrí Čaitanji, v níž byl vychován, ale i důkladnou znalostí křesťanství, islámu či tibetského buddhismu, kterou doprovázela i znalost pramenných jazyků.
O reformu se pokoušel na mnoha frontách. Oproti povrchnímu ritualismu doporučoval návrat k textům, především k upanišadám (přeložil je ze sanskrtu do angličtiny a bengálštiny). Ve védách a upanišadách nacházel víru v jediného boha Brahmu s mnoha božskými projevy. Tento monoteismus podle něj snesl srovnání s křesťanstvím a islámem, které se mu jevily jako vyspělejší náboženství. A v praktickém životě vystupoval (ostatně v souladu s britskými úřady) proti satí, zvyku upalování vdov spolu se zemřelými manželi, proti sňatkům před dosažením dospělosti (tzv. dětským sňatkům), proti mnohoženství nebo proti formálním sňatkům bráhmanů s ženami z nižších vrstev za účelem společenského povznesení jejich rodin. Je příznačné, že náboženské reformy se týkaly především žen; pro ně také Rámmohan Ráj žádal přístup ke vzdělání.
Pro prosazení reforem Rámmohan Ráj zakládal spolky; prosadila se hlavně Bráhmasamádž (Společenství Brahmy nebo též Společnost věřících v Boha[2]) s kořeny již v roce 1828. Když o pět let později ve Velké Británii jako vyslanec zemřel, byla již indická (nebo též bengálská) renesance podnícena. Díky jednotlivcům a organizacím, které tak či onak inspirovala, vydala mnoho dobrého ovoce,[3] ale to okrajové a trpké – hinduistický nacionalismus – je v současnosti bohužel také nepřehlédnutelné.
Reformní úsilí po Rájově smrti (27. 9. 1833) postupně zasáhlo i další vrstvy indické společnosti. Naproti tomu sama Bráhmasamádž zůstala elitním společenstvím s duchem, který snad lze zhruba srovnat se západním unitářstvím. Dosud existuje, byť svůj společenský význam už ztratila. Největší roli hrála na konci 19. století pod vedením Debendranátha Thákura (1817–1905). Jeho syn Rabíndranáth Thákur (1861–1941), slavný básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu (roku 1913), prezentoval tuto tvář Indie velmi úspěšně na Západě (milovala ho i relativně velká část české meziválečné společnosti). Byla to tvář, jejíž kontury vykreslil ve druhém a třetím desetiletí 19. století Bengálec Rámmohan Ráj.
Náhledový výřez z obrazu Rembrandta Peala z roku 1833, Peabody Essex Museum, Salem, Massachusetts, USA.
Poznámky:
[1] ZBAVITEL, Dušan, Hinduismus a jeho cesty ke spáse, Praha: DharmaGaia 1993, s. 78–79.
[2] Tak překládá Jaroslav Holman in: STRNAD, Jaroslav – FILIPSKÝ, Jan – HOLMAN, Jaroslav – VAVROUŠKOVÁ, Stanislava, Dějiny Indie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2003, s. 770.
[3] Religionista David M. Knipe to vidí jinak. Napsal: „Úzká členská základna, omezená na Bengálsko a zaměřená na intelektuální elitu z vyšších vrstev, způsobila neúspěch tohoto hnutí [Bráhmasamádže], které si kladlo neskromný cíl provést v hinduistickém chápání světa, starém pětadvacet století, naprostý převrat.“ – KNIPE, David M., Hinduismus. Experimenty s posvátnem, Praha: Prostor 1997, s. 98.
Související články:
