Zemřel Jan Konzal, biskup podzemní církve

V úterý 16. listopadu zemřel ve věku 86 let biskup spjatý s někdejšími neoficiálními aktivitami katolické církve Jan Konzal.

Od osmi let věku pobýval dalších sedm let v internátním institutu pro ministranty při řeholní komunitě redemptoristů (Kongregace nejsvětějšího Vykupitele) na Svaté Hoře u Příbrami. Jeho pobyt tam ukončilo v dubnu 1950 přepadení kláštera Sborem národní bezpečnosti a Lidovými milicemi, při kterém byli řeholníci vyhnáni, většina z nich internována v takřečených koncentračních klášterech, další, spíše starší kněží byli režimem umístěni na fary v opuštěném a zanedbaném pohraničí. Nejmladší, mezi nimi i Konzal, byli odesláni ke svým rodinám.

Od dětství chtěl být redemptoristickým knězem. Plně se věnoval tomuto svému zájmu a náboženskému aktivismu. Uvažoval však také o studiu hudby na konzervatoři i o studiu matematiky a fyziky. Středoškolské vzdělání zahájil na soukromém gymnáziu v Libějovicích u Vodňan. Roku 1953 maturoval v Praze na Vančurově gymnáziu. Teologickou fakultu pokládal za příliš ovlivněnou komunistickým režimem a rozhodl se pro studium technických oborů. Pracoval jako dělník v podnicích Tatra a Armabeton, jako projektant ve Scénografickém ústavu a jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu spojů.

V letech 1960–1963 byl Konzal vězněn za podvracení republiky za to, že vedl nominálně pěvecký kroužek, ve kterém však ve skutečnosti šlo o teologické vzdělání. Následkem vyšetřovacích metod utrpěl dočasnou ztrátu paměti. V roce 1969 byl rehabilitován, v roce 1970 bylo rozhodnutí o jeho rehabilitaci zrušeno.

V roce 1968 dospěl k závěru, že nebude možné se stát knězem a oženil se. Pro jeho duchovní orientaci měl velký význam farář Václav Filip, který jej, jak sám uvedl, zbavoval bigotnosti. V té době byl již radikálně nekonvenční a schopný dívat se na svět i očima lidí mimo církev.

V šedesátých letech se také zúčastňoval semináře, který probíhal v Husově bohosloveckém semináři v Praze v ulici V jirchářích. Byli tam ubytováni studenti tehdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. Vystupovali tam se svými přednáškami filosofové z katolického prostředí Jiří Němec a Jan Sokol a evangelík Ladislav Hejdánek. V těchto letech studoval v utajení teologii. Dojížděl do Erfurtu, města v Durynsku, tehdy v Německé demokratické republice, kde sice vládl komunistický režim, ale dohled nad církevní činností nebyl tak intenzivní.

V římskokatolické církvi se některé aktivity nemohly odehrávat v oficiálním prostředí, které bylo kontrolováno tajemníky pro věci církevní při okresních a krajských národních výborech a Státní bezpečností, která měla pro dozor nad církvemi a pro jejich ovlivňování prostřednictvím svých agentů samostatný referát.

V utajených či podzemních strukturách působilo několik desítek kněží a ne přesně známý počet tajných biskupů. Zejména u biskupů se v katolickém prostředí sleduje jejich zařazení do apoštolské sukcese, tedy do posloupnosti, která je reálně vysledovatelná do raného novověku, ale teoreticky se vede zpět až k první generaci, tedy k Ježíšovým apoštolům. O těchto liniích biskupů za minulého režimu se vedly v devadesátých letech polemiky.

V roce 1999 vyšly téměř současně dvě knihy, které řeší otázku oprávněnosti a případně i platnosti těchto svěcení. Brněnský historik Jiří Hanuš a jako jeho spoluautor, dnešní nastupující předseda vlády Petr Fiala, v knize Skrytá církev (Brno: CDK, 1999) a pozdější předseda Strany zelených a ministr školství Ondřej Liška v publikaci Církev v podzemí (Sursum, Tišnov 1999) docházejí k odlišnému řešení této otázky.

Aniž bychom zde mohli probírat detaily, můžeme uvést, že Konzala ordinoval roku 1972 tajný biskup Bedřich Provazník na jáhna a o dva měsíce později na kněze. O deset let později mu biskup Fridolín Zahradník svěřil biskupský stupeň služby. Všechny tři stupně služby obdržel jako ženatý muž, což u kněží je zcela mimořádné a u biskupů se to prakticky vylučuje. Někdy se tato svěcení odůvodňovala tím, že ženatí duchovní byli pro StB méně nápadní. Jindy se v tom spatřoval možný nový model služby v církvi více propojený s lidmi, kterým se poskytovala služba.

Ve společenství pod názvem Koinótés (řecké slovo pro společenství) koncentrovaném spíše na Moravu se jeho představený biskup Felix M. Davídek odvážil ještě dalšího experimentu, totiž svěcení žen. S tím biskup Zahradník neměl souhlasit a komunity se od sebe vzdálily. Po určitých rozepřích se jedna větev původně Zahradníkovy skupiny dočkala pádu komunistického režimu jako Mlčící církev. Zařazení lidí sloužících v podzemních církevních strukturách se od začátku devadesátých let dařilo jen částečně. Mlčící církev proto pokračovala a pokračuje dodnes ve svých ne už utajených, ale relativně uzavřených komunitách. Jednou z nich byla pražská obec, jíž se biskup Konzal pak po další tři desetiletí věnoval.

Mlčící církev, později jako Společná cesta, má volnou vazbu na oficiální strukturu, ale schází se nezávisle na ni ke společné liturgii, na jejíž podobě pracuje a ke vzdělávacím aktivitám v civilních prostorách. Konzal pokládal za úkol skryté církve věnovat se lidem vytlačeným oficiální církevní strukturou, jako jsou lidé po rozvodu nebo kněží, kteří odešli ze svého úřadu.

Tato komunita od devadesátých let organizuje studium teologie na ekumenickém základě. Učí i studují v tomto rámci lidé různých křesťanských vyznání. Pod Konzalovým vedením vznikl Institut ekumenických studií a do školského systému se toto studium pod názvem teologie křesťanských tradic zařadilo prostřednictvím Evangelické teologické fakulty UK.

V komunitě spjaté s Konzalovou službou rovněž vzniklo nakladatelství Síť, které kromě knih vydává měsíčník Getsemany (o prázdninách vychází dvojčíslo). V době, kdy bylo nutné utajení, Konzal publikoval v samizdatu jako Karel Malý, Karl Klein, KK a Hans H. Duchovní péči, vzdělávání, organizování a publikačním aktivitám se více věnoval, dokud mu to síly umožňovaly, po odchodu do starobního důchodu v roce 1995.

Z Konzalových textů můžeme zmínit knihu Orientace na cestě životem: Průvodce ke křesťanské dospělosti (Praha: Síť, 2005). Knižní rozhovor pod názvem Zpověď tajného biskupa s ním vedl Bob Fliedr (Praha: Portál, 1998).

Jan Konzal byl biskupem, který nikdy neměl na hlavě mitru, v rukou berlu, neměl biskupský erb ani biskupské heslo. Ukazoval možnou podobu působení v církvi, která není projevem moci, nýbrž nejen slovy, ale i faktickým stylem života službou.

Pro článek použit podklad z Wikipedie zde.

Náhledový snímek Jana Konzala ze zdroje zde.

Související článek:

Sto let od narození Felixe M. Davídka

Sdílet:
Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments