Třicet let od úmrtí kardinála Tomáška

Před třemi desetiletími zemřel ve věku 93 let v nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského na Petříně v Praze kardinál František Tomášek (30. června 1899 až 4. srpna 1992), pražský arcibiskup v době přechodu od komunistického režimu k demokracii. Přesluhoval dlouho přes věk 75 let, který je dnes lhůtou povinné biskupské resignace, v době své smrti již byl na odpočinku. Uvádí se, že za minulého režimu nechtěl odstoupit, protože se obával vlivu režimu na jmenování svého nástupce. Když tato překážka pominula, vyhověl papež jeho přání a 26. března 1991 jeho služba v pozici pražského arcibiskupa skončila.

František Tomášek jako student Slovanského gymnázia v Olomouci.

Tomášek se narodil na Valašsku ve Studénce. Středoškolské vzdělání ukončil roku 1918 na Slovanském gymnáziu v Olomouci založeném roku 1867 jako významné centrum české vzdělanosti v jazykově převážně německém městě. Na prvních maturitách na této škole byl osobně přítomen císař František Josef I.

Po maturitě studoval Tomášek čtyři roky na kněžském semináři a 5. července 1922 ho olomoucký arcibiskup Cyril Stojan vysvětil na kněze. V roce 1934 se stal asistentem katechetiky a pedagogiky na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Po uzavření českých vysokých škol nacistickým protektorátním režimem učil na arcidiecézním bohosloveckém učilišti. Po válce opět působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, v roce 1946 se stal docentem a v roce 1947 profesorem katechetiky a pedagogiky.

Po nástupu komunistického režimu se církve ocitly v pozici trpěných a kontrolovaných institucí. Brzy po únoru 1948 byli biskupové internováni a byla znemožněna jejich činnost. Někteří činitelé Církve římskokatolické na novou situaci reagovali exilem, např. se nevrátili ze studia či pracovního pobytu v Římě. Vytvořila se také struktura utajené, „podzemní“ církve, která se pak plně rozvinula v posledních dvou desetiletích režimu. Tehdejší olomoucký arcibiskup Josef Matocha ještě stihl tajně vysvětit Tomáška za biskupa.

Několik publikací Františka Tomáška.

Dne 23. července 1951 byl František Tomášek zatčen a uvězněn v internačním klášteře pro kněze v Želivi. Tam byli umístěni hlavně kněží a řádoví bratři v rámci „Akce K“, tedy po likvidaci mužských řeholních komunit v dubnu 1950. Odtud byli kněží překládáni do farností zejména v pohraničí. Někteří byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k dlouholetému žaláři. Tomášek byl propuštěn 28. května 1954. Dostal státní souhlas k administrátorské službě ve farnosti Moravská Huzová, kde působil mezi lety 1954 až 1965.

Režim později uznal Tomáškovo biskupské svěcení a umožnil mu vyjet na všechna čtyři generální zasedání 2. vatikánského koncilu, vždy v listopadu v létech 1962 až 1965. Pozvolná liberalizace režimu v šedesátých letech dospěla k tomu, že byl v březnu 1965 po delších jednáních jmenován apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze, jejíž řádný arcibiskup Josef Beran nemohl tuto službu vykonávat a režim mu po dlouhé internaci umožnil odejet do Říma, kde roku 1969 zemřel.

14. 10. 1949 v Olomouci v arcibiskupské kapli tajně vysvěcen na biskupa arcibiskupem Josefem Matochou.

S pražským arcibiskupským stolcem zůstal Tomášek spojen až do konce svého působení. Komunistický režim zrušil cenzuru a Tomášek dne 20. března 1968 vydal prohlášení, ve kterém upozornil na pronásledování církve v předchozím období a vyjádřil naději, že toto období končí. Vznesl požadavek, aby byla v zemi obnovena možnost svobodného působení církve. V roce 1977 nepodpořil Chartu 77 a komunistická vrchnost na to reagovala tím, že mu udělila souhlas k výkonu funkce pražského arcibiskupa. Stal se jím 20. prosince 1977. Již půl roku předtím byl oficiálně veřejně jmenován kardinálem („in pectore“, tedy neveřejně, byl jmenován papežem Pavlem VI. už v dubnu předchozího roku).

Během osmdesátých let začaly být Tomáškovy postoje vůči tehdejšímu zřízení tvrdší. Změnil se i jeho postoj k Chartě. Začal přijímat její nové signatáře. V tomto období se rozvinula jeho spolupráce s podzemní církví, která působila v několika komunitách. S Tomáškem byli mimo jiné v kontaktu významný organizátor podzemních aktivit Oto Mádr (1917–2011), teolog, vydavatel a autor neoficiální katolické publicistiky Josef Zvěřina (1913–1990) a autor projektu Desetiletí duchovní obnovy Tomáš Halík (*1948). Koordinovali s ním neoficiální podzemní aktivity. Při konzultacích v arcibiskupském paláci činili opatření, aby zabránili odposlechu. Své vzpomínky na tuto dobu a vztah ke kardinálu Tomáškovi popsal Tomáš Halík ve své vzpomínkové knize Ptal jsem se cest

František kardinál Tomášek vítá společně s prezidentem Havlem na ruzyňském letišti papeže Jana Pavla II.

Dne 1. ledna 1988 se Tomášek postavil za petici Augustina Navrátila Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu, která požadovala obnovení demokratických práv včetně svobody vyznání a která poté získala přes půl miliónu podpisů. Na rok 1989 dosáhl uzavření staletí trvajícího kanonizačního procesu Anežky Přemyslovny. Na svatořečení v Římě 12. listopadu 1989 smělo vycestovat nečekaně mnoho lidí. Byla to doba, kdy se komunistický režim začal hroutit v několika zemích střední a východní Evropy. V Polsku již od léta toho roku neměla po částečně svobodných volbách většinu ve sněmovně (sejmu) tamní komunistická strana, 9. listopadu došlo k prolomení berlínské zdi, již ve druhé polovině roku 1988 v Maďarsku získávali převahu reformní komunisté a vznikaly nové politické strany. Tomášek po návratu z Říma vedl v neděli 26. listopadu mši v pražské katedrále, při níž vyslovil podporu probíhající sametové revoluci. Kolovalo jeho vyjádření: Jsem s národem!

Po definitivní změně s jmenováním Čalfovy vlády národní jednoty a jednomyslné  volbě Václava Havla za prezidenta v prosinci 1989 se ještě ve funkci stihl připojit k pozvání na návštěvu Československa, již papeži Janu Pavlu II. Havel zaslal v první den svého prezidentského působení.

Vzhledem k věku a zdravotnímu stavu se Tomášek rozhodl podat resignaci. Akutní témata církevního majetku zabaveného bez kompenzace, vlastnictví katedrály sv. Víta, Vojtěcha a Václava, nástup do veřejné duchovní služby těch, kdo byli svěceni v sedmdesátých a osmdesátých letech, včetně služby tajně svěcených biskupů, to byly těžké úkoly, které připadly na jeho nástupce Miloslava Vlka.

Fotografie pocházejí z  podrobné životopisné prezentace Základní školy Františka kardinála Tomáška ve Studénce.

Související příspěvky:

 

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments