Na začátku léta mě zaujala rubrika „Náboženství na cestách“, jelikož obě části názvu jsou pro mě důležité. Náboženství je něco, co mě provází v různých formách celým životem, a na cestách jsem už z povahy pořád. Pokaždé, když mě popadá úzkost, snažím se jí ujet někam daleko od domova (někdy i docela blízko) a na místech, které můžeme nazvat „svatá“ nacházím klid. A protože žiji v Česku, tak nejvíce svatých míst nacházím v podobě různých kostelů. A tak jsem se toto léto, tyto prázdniny, rozhodla jezdit po našem kraji a fotit kdejaký kostelík, který mi přijde „pod ruku“.
A svoji osobní pouť jsem začala v Soběhrdech, kde jsem také (pár měsíců dozadu) zažila první mši (v dospělosti a ta, která nebyla za mrtvého), kterou vedl úžasný člověk a skvělý učitel Josef Bartošek. V Soběhrdech jsou dvě zajímavá místa – Kostel Farního sboru Českobratrské církve evangelické (1) a Římskokatolická kaple Nanebevzetí Panny Marie (2).
Moje cesta pokračovala tak trochu za stříbrem, a tak trochu stopami hrdiny z počítačové hry Kingdom Come. Začala jsem ve Stříbrné Skalici u kostela sv. Jakuba (3), jehož vznik je spojen s klášterem v Sázavě. Ve Stříbrné Skalici je také kostel sv. Jana Nepomuckého (4), který stojí na místě bývalého hradu, z něhož zbylo už jenom pár kamenů (viz náhledové foto). Největší zajímavostí ve Skalici je pro mě to, že střechy opravoval můj táta. Další zastávkou je bývalý benediktínský klášter v Sázavě (5). Tento klášter založil sv. Prokop. V zahradě jsou patrné pozůstatky kostela vysvěceného roku 1070 (6). Cestou domů jsem narazila na pěkný kostelík, odkud bylo vidět široko daleko – barokní kostel sv. Havla v Podvekách (7).
Jelikož jsem člověk, který miluje tajemno, neunikají mi ani místa s tajemnou atmosférou. A jedním z nich je Mukařov a jeho les Pánova Březina, o kterém se povídá několik strašidelných pověstí. Než se setmělo a já se mohla bát, trávila jsem chvíle u kostela Nanebevzetí Panny Marie (8) v novogotickém slohu. Tento kostel byl vystavěn v 19. století vedle kostela středověkého, který dnes již neexistuje. Cestou domů jsem zastavila v Benešově, kterému dominuje zřícenina kláštera minoritů (9). Z kláštera zbylo už jen pár oblouků. Kousek opodál se nachází bývalá židovský modlitebna (10), která je vedle nového hřbitova. Moje neposedná duše mě jen pár dní nato dovedla na další cestu tak trochu za nostalgií, a tak trochu za tajemnem, teda na Nymbursko. Zastavila jsem se a rozjímala u kostela sv. Apolináře v Sadské (11). Na místě tohoto barokního kostelíku údajně stála již roku 864 kaplička, ve 12. století tam byl vystaven právě kostel sv. Apolináře, který byl v 18. století radikálně přestaven v dnešní podobu. Po koupačce v jezeře, jsem se vydala na vrch Chotuc, ke kterému se váží zajímavé pověsti. Na místě se nacházelo v 5.–6. st. př. n. l. pravěké hradiště, které zaniklo po příchodu Keltů, kteří vrch údajně také obývali a měli tam svou svatyni. Dokonce i v době středověku, kdy křesťanství silně prostupovalo společností, se na vrchu drželi pohanské tradice. A jelikož pouto k místu bylo velice silné, církev s tím nebojovala a postavila tam kapli Nejsvětější trojice. Nakonec tam vznikl v 15. st. i kostelík (12), který byl později zbarokizován. Na tomto místě jsem se cítila jako bych prošla bránou času, atmosféře dodává zajímavá flora i fauna. V noci jsou tu světlušky a možná i něco víc.
Krátkou, ale zajímavou zastávkou je Chvojen. Tam stojí kostel sv. Jakuba ze 13. století (13). Údajně se zde nachází podzemní chodba ze zámku Konopiště. A z novější historie – nacisti tu někde ukryli část Jantarové komnaty. No, prošla jsem to křížem krážem, nahoru i dolů, poslepu i pohmatu, zkusila jsem ledasco a na hypotéku nemám, takže nic. Za zmínku stojí to, že okolo kostela je křížová cesta (14) s 14 zastaveními.
Jedno zastavení bylo u babičky na hřbitově. Sedla jsem si u barokního kostelíku sv. Ludmily v Kamenném Přívoze (15) (tady táta i jeho táta taky dělal střechu) a přemýšlela o svých předcích. Odtud jsem se druhý den vydala na nejdelší cestu – manželství, které stvrdil farář.
Do konce prázdnin už moc nezbývá, venku 40 stupňů, každý tráví čas u vody. A tak mi večerní cesty domů zpříjemňují zastávečky, třeba ta ve Vysokém Újezdě, kde je původně gotický kostel Narození Panny Marie (16). Na půdě sídlí netopýr velký, a tak letní večery jsou okouzleny tím, jak netopýr vylétá a zalétá do kostela. Jinou zastávkou je kostel sv. Havla (17) v Chotýšanech pocházející ze 14. století.
Jednou z posledních zastávek je pouť opět za stříbrem, a to do Kutné Hory. Hned z rána jsem zavítala do chrámu sv. Barbory (18). Tato gotická stavba je neuvěřitelnou podívanou. Každý jeden kousek stavby mě nepřestával fascinovat. Možná bych to popsala jako mysterium tremendum et fascinans. Husí kůže mi přejížděla po těle snad hodinu, nedokázala jsem se vynadívat na tu velikost. Ten pocit mi setrval snad celý den, kdy jsem prošla snad všechna náboženská místa v Kutné Hoře – jezuitská kolej, kaple Božího těla, Klášter řádu sv. Voršily, Kostel Matky Boží Na Náměti, Kostel svatého Jakuba Staršího (19), Kostel svatého Jana Nepomuckého (20), Kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedlci (21) a další a další. Den jsem završila u kostelu Všech svatých (22), kde se nachází kostnice. Možná je to podivné ale zrovna tam jsem nalezla klid, klid mezi kostmi.
A poslední zastávkou tohoto léta bylo město Tábor. Tam jsem se vydala především proto, že kus mého srdce leží na Husitské teologické fakultě. A tak mi přišlo, že když jsem si dala další přihlášku na tuto fakultu, a to rovnou na husitskou teologii, že je dobré podívat zrovínka do Tábora. Takže jsem si prošla v tom nejpekelnějším dešti náměstí a postála v ceďáku před kostelem Proměnění Páně na hoře (23). Představovala jsem si pány husity s palcáty v ruce a pak jsem se raději běžela schovat na malé pivo.
A to je konec mého náboženství na cestách (toto léto). Fotografií vzniklo mnohem více, ale by už dalo pomálu na fotografickou knihu, a tak jsem vybrala ty nejzajímavější (tedy pro mě nejzajímavější). Prošla jsem tolik míst, poznala tolik nového, a tak trochu jsem si urovnávala řádky mojí duše. I tak moje cesta nekončí a jedna roztomilá rubrika v časáku mě nakopla do úplně nové cesty životem.
Text zaslala a fotografie během letních cest pořídila Eliška Svobodová.
Související články: