Ve dnech 9. – 12. srpna 2023 se konal již 26. ročník metalového festivalu Brutal Assault a po 16. v josefovské pevnosti u Jaroměře. Přes 140 kapel v posledních letech pravidelně vídá více než 20 tisíc návštěvníků, což z festivalu dělá jednu z předních akcí svého druhu v Evropě. Kde je zde pro religionistické oko přítomné náboženství a duchovno? Takřka všude!
Odrazme se přitom od zažitého stereotypu, že metal je spojen se satanismem. Na první pohled je hned po příchodu do areálu taková představa přiživena: hrubým odhadem 98 % účastníků a účastnic obléklo černou barvu, vstupu vévodí postava se zobákem v dlouhém plášti převážející na loďce rohaté zvíře (FOTO 1); zkrátka na každém rohu se projevuje temná estetika a silné explicitní symboly (666, pentagram směřující dolů, satanistický nebo obrácený kříž), a to jak na straně pořadatelů, tak i návštěvníků. Nutno dodat také to, že hlavní přístupovou trasu často využívají jiné nábožensky motivované spolky přinejmenším k upozorňování na nevhodná společenská témata. Například Hnutí pro život tentokrát ale výstavu nepřivezlo.
Doprovodný program se nese někdy na úrovni jednoduché parodie křesťanství (např. průvod s černým mnichem či násilnou jeptiškou, FOTO 2), místy jde i o propracovanější symboliku (jehně se zakrvácenou mordou FOTO 3, hojně využívaný živel ohně). Projevuje se zde také fascinace mytologiemi a hororovou tematikou, o čemž svědčí např. výstava děl autora Jeremyho Famira pracující s celou řadou inspirací od duševních chorob přes kosmologie různých náboženství po díla Hieronyma Bosche, Guillerma del Tora či Howarda P. Lovecrafta (FOTO 4).
Jedním ze zastavení v areálu je také vitráž Lemmyho Kilmistra, zesnulého frontmana skupiny Motörhead, stylizovaná do postavy světce (FOTO 5). V prostorech tzv. kostnice se zase nachází umělecké instalace s velmi expresivní hororovou tématikou – pro naše téma je pak důležitý především „oltář“ (FOTO 6), který je reverzí katolického pojetí, ale i svébytným estetickým vyjádřením, především právě ve vztahu ke klasickému hororu opěvujícímu destrukci zkostnatělé tradice a omezujícího konzervatismu (krvácející oči Panny Marie, rozházené kosti, protikřesťanská symbolika). Tím se dostáváme do interpretační roviny tohoto textu.
Pokud něco tento styl vyjadřování vyčítá konkrétně křesťanství (potažmo katolictví), je to pokrytectví, moralismus a zatuhlost, proti které duch metalové hudby staví autenticitu, pudovost a nestabilitu. To je hlavní linka, kterou bychom hledali jako spojnici při pátrání po stopách spirituality v prostředí metalového festivalu. Katolictví je zde prezentováno jako symbol útlaku, přetvářky a ponížení ve světě, který je mnohem složitější (ne pouze dichotomní), bolestnější i plastičtější, než jej představuje církevní ideologie. Samotné gesto „paroháče“ pak není jen pozdrav, který plní účel čiré provokace – je to výraz příslušnosti k určité komunitě a subkultuře, v průběhu koncertu potom gesto vyjadřující nadšení z hudby a vzkaz umělcům, že se jim dílo dobře daří. Spíše než projev nějaké specifické víry je to univerzální komunikační prostředek žánru.
Vrátíme-li se přímo k Satanovi, ten se tak často stává symbolem revolty proti stádovitosti a znakem anti-křesťanství, ale i faktu smrtelnosti, prvku přiznaného strachu, utrpení, pochybností, a vůbec všeho zdánlivě „temného“. Nakonec, metal jako hudba si musel a musí svou existenci neustále obhajovat (viz média pracující s pojmem „extrémní hudba“). Před jednoduchým odsouzením je třeba zopakovat, že návštěvníky spojuje především hudba, nikoliv ideologické směřování. S nadsázkou by se dalo říct, že je úplně jedno, jestli půjdete kývat hlavou do rytmu v kostýmu Pikachu, Gandalfa nebo se zahnutými rohy v účesu či obráceným křížem ve výstřihu. Temná estetika zde vychází z hudby samotné, která je v podstatě silně emocionální – svou formou i texty vyjadřuje hněv, děs, zoufalství, frustraci, ale i smíření s osudem, víru v sebe sama, odvahu a především svobodu. Pevnou příslušností k satanismu by vlastně fanoušci popřeli právě tyto principy.
S kapelami samotnými je to ovšem o něco složitější. Už jen názvy mnohých vystupujících napovídají o jisté fascinaci náboženskými tématy, zmiňme alespoň Belphegor, Marduk, Hieros Gamos, Demonical, Heaven Shall Burn, Possessed, Suicidal Angels, Profetus, Church of Misery, Sodom, Church of the Cosmic Skull, Cult of Luna, Konvent, nebo Sacramentum.
Konkrétně zmiňme třeba vystoupení české skupiny Cult of Fire, které bylo stylizované jako obřad. Ačkoliv masivní rohy zpěváka by mohly ukazovat k satanismu, scéna byla laděná spíše do hinduistického vizuálu (kobry, bohyně Durgá resp. Kálí). Fin Tuomas Saukkonen, multiinstrumentalista v rámci projektu Wolfheart, a kapela Heilung nechali publikum nadechnout vzduchu severského pohanství a čarodějnictví. Nizozemští Carach Angren svůj recitál již tradičně věnovali společenským tématům a historii (zejména) první světové války, ale jednou z hlavních ikon rozhodně byla skupina Watain. Po úvodním rituálu a pozdravu peklu se v mnohých myslích v publiku začalo zhmotňovat velkolepé drama, kdy povrch země opouští poslední stopy křesťanství a vlády se ujímá Ďábel. Ve stínu hesla „jak dole, tak nahoře“ prezentovali cestu levé ruky s jasnou apokalyptickou vizí vývoje naší společnosti.
Podobně otvírali brány pekel Deicide, avšak více svým hrdelním projevem, než tím divadelním. Fascinace starověkým Egyptem je pak vlastní americkým Nile. Francouzské kapely přivezly řadu elektroniky, avantgardy a inspirace Markýzem de Sade. Hardcore kapely svou živelností předávaly kromě energie i společenská a politická poselství. Oproti předchozímu ročníku se již neotvírala jiná podoba války, než nebesko-pekelná.
Letošní ročník byl však bohužel poznamenán i tragickou událostí, když hned první den festivalu byla oznámena smrt fanouška, jehož tělo bylo nalezeno v přilehlém kempu. To mohlo nahrávat různým spekulacím vedoucím až k představám černé mše s erotickým pozadím; pravda je však mnohem prozaičtější – dotyčný svůj život proharzdoval sám se svou drogovou závislostí.
Tento článek je osobní reflexí festivalu. Další odborné texty viz související příspěvky.
Náhledová fotografie: Oficiální prezentace festivalu Brutal Assault. Doprovodné fotografie: Andrea Beláňová.
Související příspěvky:
Festival je zkrátka na nejlepší cestě k dotacím z EU.
Proč myslíte?