Na křižovatce: rozhovor s Evou Hronovou 3/3

Třetí a závěrečná část otevřeného rozhovoru s Evou Hronovou se především zabývá jejím odchodem ze společenství. Vysvětluje zde, proč hnutí opustila, a ukazuje, jak problematické narativy Tvořivé společnosti k tomuto rozhodnutí zásadně přispěly. Dotýká se tak témat eugeniky, politického směřování hnutí a dezinformací. Je důležité zmínit, že i přes kontroverzní současné směřování společenství paní Hronová stále zdůrazňuje hlubokou vděčnost společenství AllatRa, jehož učení jí podle jejích slov „pomáhalo stávat se lepším člověkem“. – První část rozhovoru je zde, druhá část zde.

Dnes zde sedíte nikoliv jako aktivní účastnice, ale již jako bývalá členka Tvořivé společnosti. Z projektu jste vystoupila. Proč?

Protože se v praxi přestalo dodržovat to, k čemu jsme se zavázali, tedy k naplňování Osmi osnov. Lidský život již nebyl na prvním místě, nedodržovala se nezávislost platformy Tvořivé společnosti. Dělaly se rozhovory s extrémisty, neonacisty, antivaxery a podobně. Tito lidé se v našich rozhovorech navíc ukazovali v dobrém světle, což se z mého pohledu jevilo velmi nebezpečné. Dne 17. listopadu se naši členové účastnili jen demonstrace pořádané panem Vrábelem, kde zaznívaly mimo jiné také výroky dehonestující ukrajinský národ, aniž by to náš řečník odsoudil. Stejně tak se neodsuzovala agrese, myslím tím Putinova. Agresora, který napadl menší stát, – a my se k tomu odmítli veřejně vyjádřit, schovávali jsme se za nezávislost. Chyběla transparentnost v oblasti financí, jak už jsem vzpomínala, ale i činů. Řada věcí se rozhodovala v zákulisí malých skupinek, bez vědomí ostatních. Přitom se jedná o všelidský projekt, kde mají rozhodovat všichni společně.

Když jsem například poukazovala na problematické hosty v našich rozhovorech, byla jsem napadána, že rozděluji, místo abych sjednocovala, že dělám rozdíly mezi lidmi. Samotná předsedkyně Tvořivé společnosti Karolína Hronová mě tenkrát důrazně upozornila, že blokuji práci dané skupiny, že by bylo možná lepší ji opustit. Tak to ale nebylo. Já jsem souhlasila, že Tvořivá společnost je otevřená pro každého. Pro každého, kdo souzní s Osmi osnovami a kdo se k nim zaváže je dodržovat, nebo je alespoň podpoří. Nikdy jsem nikoho neodmítala, byla jsem otevřená těm, kteří by třeba projevili lítost nad svými činy z minulosti a přijali naše ideje s tím, že chtějí vykonat kus dobré práce. Ano, takové lidi bych vítala. Bohužel valná většina z nich nic takového neříkala, v rozhovorech často ani jednou nezaznělo nic o podpoře projektu Tvořivá společnost a z mého pohledu nás jen využili pro své osobní PR. Náš čas, techniku i kancelář, kterou jsme hradili z peněz našich členů. Měla jsem pocit, že kvantita začíná nahrazovat kvalitu.

Ve svém dopise na rozloučenou, který jste sdílela se členy hnutí, jste jako jeden z hlavních důvodů opuštění Tvořivé společnosti zmínila neodsouzení Putinovy agrese na Ukrajině…

Ano, dokonce jsem asi týden po začátku války navrhovala, abychom jako nezávislá platforma uspořádali setkání Putina a Zelenského, v nějaké, pro oba bezpečné, zemi, například v Emirátech a tlumočili toto setkání do 150 jazyků. Měli jsme na to lidi, technické zázemí i zkušenosti z našich konferencí. Možná to byla utopie, ale pro nás to rozhodně mohla být obrovská příležitost, jak jedním tahem dát nejen o projektu vědět celému světu, ale i dokázat, že naplňujeme v praxi jednotlivé osnovy Tvořivé společnosti. Můj návrh, přestože byl členy s nadšením přijat, koordinátory v Kyjevě byl zamítnut s tím, že je skvělý, ale je na něj ještě brzy…

Tvořivá společnost veřejně vystupuje jako politicky nezávislé společenství…

Ano, ale ta nezávislost v poslední době je velmi sporná, jak jsem již naznačila. Vzpomínám si, že když David Bail dělal asi před dvěma lety, nevím přesně, nějaké video proti systému, a jen se v něm mihla fotka tehdejšího premiéra pana Babiše, tak hned byl svolán hovor z Kyjeva. Bylo nám řečeno, ať fotku Babiše z videa okamžitě odstraníme, ať si uvědomíme, že se jedná o člověka, který může být v budoucnu pro naší zemi velmi důležitý, bude se nám hodit a že pak by s námi nechtěl mít nic společného, když ho nyní „špiníme“. V dnešních dnech je tím samým členem veřejně kritizován současný premiér Fiala, stejně tak se kritizoval prezident Pavel v předvolební kampani, ale nic se s tím nedělalo.

Jak jsem již zmínila, 17. listopadu vyrazila Tvořivá společnost na Vrábelovu demonstraci. Ale na jiné demonstrace se nešlo. A podobných problémů byla spousta. Stříhala se videa proti ČT 1 s tím, že je neobjektivní, že nadržuje vládě. Potom se zase šlo proti YouTube. Přitom YouTube je soukromá firma, která má nějaká pravidla. Když se na jejich platformě ukazuje něco násilného, drastického nebo nějaká dezinformace, tak taková videa mohou zablokovat. Například ve videu o zemětřesení z Turecka byly dezinformace i drastické záběry zároveň. Měli plné právo takové video zablokovat.

V Tvořivé společnosti se velmi hlídalo, když někdo proti nám něco řekl, napsal nebo naopak odmítl zveřejnit zprávu o naší konferenci. Ale pod našimi videy se komentáře také schvalovaly, někdy se i nepustily, přestože byly slušné. Blokovaly se i komentáře členů, sama jsem toho byla obětí. Byla mi vymazána zpráva, která nebyla vůbec nijak útočná, byla pouze informativní. Kolegové se na jedné pracovní skupince pod názvem „TS informování“ ptali na vás a na pana Vojtíška. Odkazovala jsem na vaše články a celé toto vlákno bylo smazáno. Trvala jsem tenkrát na svolání hovoru a vysvětlení. Někteří to sice odsoudili, no zprávy vráceny nebyly, důvod uveden nebyl a administrátor vyměněn také ne. Bylo to pro mě tenkrát obrovské zklamání, šok, že se to děje mezi lidmi z projektu.

A to je ten celý důvod mého odchodu. Kázali jsme vodu a pili jsme víno. Svědomí už mi nedalo, už jsem toho nechtěla být součástí.

V poslední době se o hnutí zajímá čím dál tím více lidí, nejenom my religionisté, ale také novináři. Jak to na hnutí působí zevnitř?

Novináře nemají rádi. Podle nich jsou všichni podplacení a prosystémoví. Myslím si, že jakmile vydáte tento rozhovor, tak o mně napíší, že jste mi zaplatili majlant. Čestně prohlašuji, že mi nikdy nic nebylo za tento rozhovor nabídnuto. Udělala jsem ho stejně, jako vše v AllatŘe, tedy zadarmo. Nechápu, že zrovna oni nemohou přijmout fakt, že lidé mohou vykonávat nějakou práci zadarmo. Myslela jsem si, že valná většina z nás, nebo dokonce všichni, jsme naši činnost ve společenství vykonávali bez jakékoliv finanční odměny, tak proč by toho nemohli být schopni ostatní?

AllatRa stojí o sjednocení všech lidí, ale minimálně ta česká sama vnitřně jednotná není. Rozpory v jakékoliv sociální skupině jsou samozřejmě běžné, ale přesto je zapotřebí zmínit, že uvnitř hnutí vznikají různé skupinky.

Ze začátku ale AllatRa jednotná byla, byli jsme jedna velká rodina. Nic špatného se zde ze začátku nedělo. A občas, když někomu něco nesedlo nebo pojal podezření, tak se vše trpělivě vysvětlovalo, rozebíralo. Ano, někteří nesouzněli s ideou či některými kolegy, tak odešli. Většinou to byli lidé, co se moc nezapojovali do projektů, tak vše proběhlo v tichosti. Řada z nich byli velmi kvalitní lidé, jejich odchod mě mrzel, ještě jsem je několikrát kontaktovala. Bylo to jedno takové období. Objevila se nová členka a odradila řadu stávajících členů.  Časem se ale zažil takový narativ, že pokud máš pochybnosti, tak jsi pod vlivem vědomí, je třeba více na sobě, na svém duchovním rozvoji, zapracovat. Jak? Sám Igor Michajlovič v jednom z pořadů říkal: „Proč vymýšlet kolo, když už existuje”. To znamenalo: pusťte si pořady, přečtěte si knížky, pořádně se zaměstnejte v projektu a pochybnosti vás přejdou, vědomí bude zaměstnané. Rozumíte mi? Nebyl tam téměř prostor pro kritické uvažování, diskusi. Pochybnosti měly být od vědomí, od Satana. Když je člověk měl, tak na sobě měl zapracovat a nenarušovat ostatní, nejlépe se vrátit mezi ně až potom, aby je „nenakazil“. Proto se i řada lidí bála ozvat, když se jim něco nezdálo, o něčem měli pochybnost. Vždy to vnímali jako své selhání.

Jedním ze způsobů, jak zvýšit oddanost členů, je požadavek na vysokou časovou investici. Tímto způsobem se také daří utlumovat jakékoliv pochybnosti…

Bylo tam neustále takové hecování. Obzvláště po konferencích byli lidé vyčerpaní a chtěli si oddechnout, vyspat se, dodělat jinou práci, kterou kvůli tomu zanedbávali. Ale byla zde snaha o udržení takové té vlny. V tu dobu jsme měli všem psát, sdílet odkazy a videa. To bylo velmi náročné, zejména pro lidi, kteří pracovali, měli rodinu. Po konferencích se organizovaly rovněž dlouhé mezinárodní hovory, lidé na nich byli vyzýváni k tomu, aby nadšeně promlouvali, co jim dané video nebo konference přinesly, aby ostatní motivovali, zejména nováčky. Také se zde ze stejného důvodu nadhodnocovaly výsledky a hned se třeba začala plánovat další konference. Je třeba říci, že ta tvůrčí altruistická činnost přinášela naplnění, radost, ale někdy toho bylo příliš. Překvapivý pro mnohé může být fakt, že většina z nás trpěla velmi často pocitem, že dělá málo, že by se měla ještě více zapojovat do projektů. Myslím, že jsme měli zkreslený pohled na určité věci, protože okolí to vnímalo přesně naopak. Ano, na pochybnosti ohledně správnosti některých informací a kroků už opravdu nezbývalo mnoho času. Například videa ke konferenci jsme dostávali ke zpracování, tedy překladu a dabování, jen několik hodin před vysíláním, v noci. Ověřovat informace obsažené v nich bylo nemyslitelné. Tak tak jsme je stíhali přeložit, nadabovat, změnit infografiku…

Když už jsme u toho nadhodnocování výsledků, tak členové společenství například často hovoří o tom, že předposlední konferenci viděla miliarda lidí.

Nějaké statistiky se dělaly, ale jaká byla jejich věrohodnost, to nevím. Nevím, z čeho toto konkrétní tvrzení o sledovanosti vychází, ale také jsem jej zaznamenala. Opravdu nevím, jestli to někdo jen tak plácnul nebo to je podloženo daty. Většinou se nízká sledovanost obhajovala tím, že se konference sledují na všech možných platformách.

Jedno z témat, u kterých se je ještě důležité zastavit, je téma eugeniky. O tomto tématu hovořil účastník projektu Dušan Valeček na jednom z mezinárodních fór. Jak jste jejímu pojetí z pohledu Tvořivé společnosti rozuměla vy?

Dušan mluvil dokonce o tvrdé eugenice. Když se proti němu zvedla velká vlna kritiky z naší strany právě kvůli tomu, že v konferenci zmínil eugeniku a také na lidi řval, že jsou idioti,[1] tak se ho tenkrát Světlanka zastala, že se do něj nemáme navážet, že ani jemu to nedělalo dobře, ale Igor Michajlovič údajně řekl, že tohle je ta správná cesta pro určitou skupinu lidí. Údajně někteří lidé dokáží určité informace přijmout pouze takto. Vysvětloval to tak, že existují 4 typy lidí a taková videa jsou pro ten nejnižší typ, který je nejdále od Boha a na který se musí ostře.

Abyste rozuměl… v materiálech AllatRy jsou takové kapky, jak já říkám drops. Tam není vše vždy vysvětlené od A do Z, abyste potom mohl říct, že takto to bylo přesně řečeno. V AllatŘe potom vždy spíš fungovala taková šuškanda. Bavili jsme se, jak a co Igor Michajlovič řekl, jak to chápeme. No a moc dobře víme, jak funguje mozek, že? Co neví, tak to si domyslí. A to je hrozně nebezpečné.

No a k té eugenice… V souvislosti s ní měl Dušan ve svém projevu údajně na mysli to, že jsou mezi námi lidé, kteří v sobě nesou dávný kód Apexiánců, tedy rozvinuté, ale amorální, zlé mimozemské civilizace, která lidstvo v dávné minulosti zotročovala. Z toho, co víme od Igora Michajloviče, tak tito „záporáci“ byli na dlouhá léta nuceni žít pod zemí, v tak zvané Aghartě, aby neškodili. Časem se však dostali opět ven, asimilovali se s lidmi na povrchu a dnes jsou nám známi jako ta již zmíněná elita, zřejmě ta židovská eliada, která stojí za vznikem spotřebitelského formátu společnosti. Tak ti se na základě té tvrdé eugeniky měli vymýtit. A to, protože v sobě měli špatný, zlý genetický kód. Tohle je určitě špatné, to neobhájíme, po Auschwitzu má eugenika jednoznačný význam. Eugenika je zkrátka eugenika. Toto video s tímto tématem potom bylo hodně sdíleno, což jsem už vůbec nechápala. Já opět myslela, že to bylo nějaké nedopatření, čekala jsem, že jej spíše vymažeme, vnímala jsem to jako problém. Z historie víme, že pokud přemluvíme společnost, že někteří lidé nejsou vlastně lidé, je jednoduché se propůjčit k jejich likvidaci. Dokonce nám historie ukázala, že žádný národ vůči tomu není imunní. Bohužel. Je to nebezpečné, s tímto bychom si neměli zahrávat.

A vyjadřoval se Igor Michajlovič potom ještě nějak k tomuto tématu?

Na to jen řeknu, že téměř v každém pořadu Igor Michajlovič říká, že jsme si všichni rovni a na konci každého nabádá k lásce jednoho k druhému. Některé názory si zde jakoby protiřečily.

O politickém směřování hnutí jsme již hovořili, přesto se dovolím k tomuto tématu přeci jen ještě v krátkosti vrátit, protože ho pokládám za důležité. O výjimečné pozici Vladimira Putina jsme se již bavili. V jednu dobu však společenství také vyzdvihovalo Donalda Trumpa…

Vysvětlení je jednoduché. Igor Michajlovič v jednom pořadu, Devátý kruh, totiž Trumpa nepřímo podpořil, když o něm hezky hovořil, že je protisystémový, že chce udělat toho hodně pro lidi… To mě přivádí k otázce, pokud je Igor Michajlovič Duch svatý, měl by takovým způsobem zasahovat do volby lidí?

Když se zpět vrátíme k vašemu odchodu ze společenství, tak ten se zdál být z pohledu zvenčí poměrně dramatický. Jak na tyto dny vzpomínáte vy? Jak na vaše opuštění společenství reagovali členové?

Nejdříve jsem poslala dopis na tak zvanou Jednotu. To je taková telegramová skupina, která měla možná kolem 500 členů. Dopis na rozloučenou jsem napsala, abych v klidu vysvětlila, proč jsem se k tomuto kroku rozhodla. Dva dny na to jsem totiž měla jet na setkání AllatRy do Valašského Meziříčí. Tam se mělo rozhodovat o tom, kdo zůstane v radě, která měla za úkol dohlížet na projekt Tvořivá společnost, měla časem dohlížet na správné zacházení s technologiemi. Osobně jsem chápala radu tak, že měla zajistit čistotu projektu, tedy dodržování Osmi osnov.

Těsně před těmito dny se ale odehrál velký humbuk na Facebooku, byly zveřejňovány dezinformace… Na mě byl vyvinut tlak, abych odstranila příspěvek, který chválil prezidenta Pavla nebo prezidentku Čaputovou. Ze strany členů jsem byla napadána, že kopu za jiný tým, a kolegové z rady Mezinárodního společenského hnutí Allatra se ptali, zda by nebylo lepší, abych odešla z rady, kde jsem byla, myslím, místopředsedkyně. Pozvání na toto setkání do Valašského Meziříčí už potom působilo jako pozvání Lincolna do divadla. Rodina už mě ani nechtěla pustit. Navíc to setkání mělo být už v 9 ráno, normálně bývalo až v 11. To bych musela vyjet z Prahy snad ve 4 hodiny. Tak mi tedy nabízeli, abych na místě přespala. Toho už jsem se ale opravdu začala bát. Někteří členové se hodně radikalizovali a od osobní účasti na setkání mě varovala i rodina.

Proto jsem tedy napsala ten dopis, kde jsem chtěla všechno v klidu vysvětlit. Měla jsem také pocit, že by mi nedali ani prostor. Odvedli by pozornost nebo by šli ven, začali by hlučet… Řadoví členové mě měli rádi, většinu věcí ani netušili, tak jsem to cítila jako takovou povinnost vůči nim.  V dopise jsem měla šanci vše v klidu vysvětlit. Nepojala jsem to jako nějaký dopis plný výčitek a kritiky, spíše naopak, chválou jsem nešetřila. Šlo spíše o vysvětlení toho, jak jsem některé věci vnímala, nechápala, snažila se je pochopit, změnit, ale marně. A protože nyní nerozumím té cestě, kterou se nyní ubíráme, nesouzní se mnou, s mým svědomím, tak odcházím. Všem jsem poděkovala a popřála vše dobré.

Jaká byla na dopis reakce?

Ta byla moc hezká. Všichni lidé mi posílali pěkné zprávy. Říkali mi, že je to mrzí a že doufají, že se to ještě nějak změní, že i je některé věci trápí, ať se držím… V tom dopise jsem říkala, že odcházím od společenství, nikoli od Osmi osnov a od AllatRy. Spíš jsem se ptala, kde se to pěkné původní ztratilo… No ale potom došlo k tomu, že se na pokyn Světlanky Šilivské smazaly všechny mnou namluvené knihy, rozhovory a podobně. Potom údajně nastal velký zlom…

Povídejte…

Členové mi psali, proč audioknihy mažu, že je mají rádi. Já jsem ale nechápala, co se děje. Ve společenství mazání audioknih mělo vyvolat značný odpor. Světka potom svolala velký hovor. Členové prý chtěli vědět, proč se smazaly ty knihy, a také chtěli rozebírat jednotlivé části dopisu, zda se ty věci tak skutečně děly a proč. Existovala snaha několika členů k těm tématům zaujmout stanovisko. K tomu ale vůbec nedošlo. Tato témata byla vyignorována především Světlankou a Karolínou, byla odvedena pozornost. Světka mě následně popsala jako někoho, kdo je ovládán démonem. Jediná cesta, jak mi pomoci, říkala na společném hovoru členům, je nechat vyhladovět toho démona ve mně, tedy se ode mě odstřihnout, nemluvit se mnou, nekontaktovat mě. Co jsem tak pochopila, tak podle ní jsem, díky těm mnou namluveným knihám, zpychla a ten démon mi přerostl přes hlavu.

Potom tam z její strany ještě zazněl jeden, z mého pohledu, absolutně bizarní argument. Tedy, že já jsem podporovala Petra Pavla. No a když se podíváme 2 tisíce let zpátky, tak kdo zničil znalosti? Petr a Pavel. Tímto způsobem se snažila spojit nespojitelné. Byla dle mého naprosto zoufalá…

A členové na postoj Světlany Šilivské k vašemu odchodu reagovali jak?

Myslím, že tomu věřili, a myslím, že se báli. Ne všichni, ale většina ano. Světlanka totiž pár měsíců předtím řekla, že je anděl, což je podle znalostí AllatRa dosažení cíle života, tedy získání života věčného…Pro mne bylo velkým překvapením, že lidé, kteří mne znali 10 let, lidé, se kterými jsem trávila čas například ve škole u Volodi, dělila se s nimi o jednu koupelnu, jídlo, spala v jedné místnosti, hostila je u nás doma… znali mě moc dobře, museli vědět, že to je nesmysl, tak nic neřekli. Slepě následovali autoritu. Naopak se našli lidé, které jsem téměř neznala a ti velmi odvážně vystoupili na mou obranu a projevili nejen statečnost, ale také lidskost a to, že si na duchovno nehrají, že tím skutečně už žijí. Oni totiž nečekali, co jim řekne nějaká autorita, oni totiž tu pravdu znali. To bylo velmi povzbuzující, já jsem v tu chvíli cítila obrovskou radost, radost z toho, že svět má ještě naději.

A jak je to dnes? Jste s některými členy ještě v kontaktu, nebo se už všechna spojení přerušila?

S některými v kontaktu ještě jsem, ale je jich jen pár, určitě míň než 10. Ve společenství jsou lidé, kteří se mnou souhlasí, vnímají určité věci podobně, jiní se už i odpojili a odešli. Jsou tam i lidé, kteří tomu všemu bezmezně věří. S těmi některými jsem také v kontaktu, ale už to mezi námi skřípe. Jakmile jsem společenství opustila, tak už to nejde úplně k sobě. No, a pak jsou lidé, kteří se úplně stáhli, nekontaktují mě. To je škoda, ale rozumím tomu. Jsou to lidé, kteří pro hnutí žijí už několik let, bojí se, dali společenství hrozně moc času a peněz, řada z nich obětovala rodinu, práci, přátelé. Bylo pochopitelné, že se stáhli, že se báli o to přijít. Tady jen spatřuji velké riziko v tom, že autorita by mohla říci cokoli a oni by to vykonali. No, věřme, že ne.

Dovolíte mi na závěr ještě osobní otázku? Co váš osobní a rodinný život? Zmínili jsme, jak je působení ve společenství časově, někdy i finančně náročné. Udržela jste si vztahy s blízkými?

Je pravda, že řadu blízkých lidí z okruhu členů společenství to poznamenalo. Někteří členové šli, především při počátečním nadšení, absolutně fanaticky za tím svým duchovním rozvojem. Dávali v práci výpovědi, kritizovali všechny, tlačili ostatní do toho. Já jsem to ale měla jinak. Vedla jsem dál normální život a toto byla jedna z jeho součástí. Vybírala jsem si z toho to, co mně pomáhalo, abych se stávala lepším člověkem. Byly mi sympatické hodnoty jako právo člověka na svobodnou volbu. Pro mě bylo absolutně normální, že to manžel a děti nepřijímaly. Manžel měl ze začátku obavy, bylo to pro něho nové, působilo to na něj divně. Ale jednou jsem mu řekla, ať neblbne, že nic špatného nedělám, že AllatRu neopustím. Řekla jsem mu, ať nejde proti tomu, že by to bylo zbytečné a jen by to nabouralo náš vztah. Také jsem slíbila, že to budu dělat tak, aby se to co nejméně dotýkalo rodiny. A to jsem dodržela. Pracovala jsem, starala jsem se o děti, domácnost. Fungovala jsem jako matka, podnikatelka i jako manželka. Ano, bylo to na úkor mého spánku a mého volného času. Sami rodiče i přátelé u mě ale vnímali změny k lepšímu. Byla jsem klidnější, šťastnější, smířlivější, vztahy se celkově v rodině harmonizovaly. Nepřišla jsem o jediného kamaráda, neopustil mě jediný klient. Myslím ale, že manželovi patří obrovský dík za to, že přestože s tím nesouzněl, souhlasil, abych tomu věnovala čas, a dovolil mi i finančně přispívat. To je, myslím, také obdivuhodné.

Vím ale o tom, že se řada lidí rozvedla a někteří se dávali dohromady v rámci společenství. Přeci jen je to potom asi snadnější. Je pravda, že jsem byla jedna z mála, která zůstala součástí AllatRy, aniž by se její rodina připojila. Ustáli jsme to, což zřejmě dokazuje, že jsme skvělý tým, který se dokáže vzájemně respektovat a že rozdílnost názorů nemusí být důvodem ke konfliktu a rozdělení, ale právě k tomu vzájemnému obohacení. Bezesporu mi to ale také pomohlo při odchodu. Měla jsem se kam vrátit. Zároveň děkuji starým přátelům, kteří rovněž, přestože nesouhlasili s některými mými postoji a názory během těch 10 let, věřili mi, respektovali mě a zůstávali a zůstávají po mém boku. Tak se poznají skuteční přátelé…

Tak vám, Evo, moc děkuji za rozhovor. Je ještě něco na závěr, co byste chtěla dodat?

Chtěla bych říct, že ničeho nelituji. Bylo to krásných 10 let, i když ten poslední rok byl takový na pováženou, plný i horkých chvilek. Ale i za ty, a možná právě za ně, jsem vděčná, neboť moc dobře všichni víme, že právě díky překážkám máme možnost skutečně růst… Dokud to bylo o práci na sobě, tak to bylo moc fajn. V hnutí jsem zažila krásné chvíle s bezva lidmi. Je dobré zde zmínit, že řada z nich je čestných, pracovitých a nadaných. Nevím ale, zda jsou ochotni, nebo vůbec schopni si ověřovat informace, zda jsou ještě ochotni kriticky uvažovat. Mám spíš pocit, že bezmezně věří Igorovi Michajlovičovi, Geliárům, Světlance Šilivské… Což může být problém. Člověk by neměl vzhlížet k autoritám, neboť jediná autorita je Bůh.

Také bych chtěla říci, že cílem tohoto rozhovoru rozhodně nebylo někoho pošpinit, ale přinést co nejvěrnější pohled na společenství, protože tento pohled byl, jak ze strany médií, tak ze strany členů společenství, značně zkreslován a tabuizován. To je myslím, škoda, zbytečně to vyvolává potom pochybnosti a domněnky. Snažila jsem se držet pouze faktů a vycházet jen z vlastních zkušeností. Snad se mi to podařilo.

Také bych chtěla zmínit, že Světlanka se mi nakonec omluvila za to, co mi provedla při mém odchodu. Napsala, že jednala pod vlivem pýchy, že ji to moc mrzí, zda ji někdy odpustím? Stejně jako jsem ji na to odpověděla, tak i zde chci říct, že není co odpouštět. Ani Světce, ani nikomu jinému. Vše je v pořádku, byla to pro mne krásná, poučná a posilující lekce. Nakonec Světlanka z mého pohledu udělala pro mnoho lidí, včetně mě, strašně moc. Svým osobním příkladem, oddaností, pracovitostí a láskyplným přístupem k nám, nás motivovala a řadu z nás přivedla na duchovní cestu. Za což jí patří velký dík. Dnes jste mi zde, Jakube, kladl řadu zajímavých otázek. A mně se nyní na závěr k tomu vybavil takový krátký, ale velmi hezký a hluboký citát, který jsem před časem sdílela na Facebooku a který možná i vyjadřuje můj smysl života: „láska je odpověď, otázka není důležitá“.

Poznámka:

[1] O tomto videu jsme se zmínili zde.

Psali jsme v Dingiru:

Jakub Ludvík, Úspěch i neúspěch hnutí AllatRa: Mileniální hnutí hledá nové členy i v české společnosti, Dingir 25 (2), s. 38–40. Více zde.

Související články:

Na křižovatce: rozhovor s Evou Hronovou 1/3

Na křižovatce: rozhovor s Evou Hronovou 2/3

Myšlenky Tvořivé společnosti se šíří, AllatRa přesto neroste