„Velikonoční“ filmová novinka Papežův vymítač (The Pope’s Exorcist, USA 2023) dostala do vínku hned dva nadějné úvodní impulsy. Charismatického, do důstojnosti se zakulacujícího novozélandského herce Russella Crowea (*1964), známého například z oscarového Gladiátora nebo z role schizofrenního matematika Johna Nashe v dramatu Čistá duše. A životní příběh italského kněze Gabriele Amortha, významného a populárního exorcisty z římské diecéze.
Následující text prozrazuje také zápletku díla. Laskavý čtenář, který chce film zhlédnout, nechť tedy klikne na stránky Náboženského infoservisu zajisté též, leč až později.
Gabriele Amorth (1925–2016) jako jeden z prvních autorů naturalisticky zprostředkoval veřejnosti proces exorcismu z pozice „insidera“. Řada jeho knih na toto téma vyšla i v Česku. Amorth rád užíval bonmot, že ďábel má nejraději, když na něj lidé vůbec nevěří; a svými svědectvími mu proto dělal nevyžádanou a nepříjemnou publicitu.
Filmový příběh naštěstí není uveden okřídleným „Based on True Story“ – opravdu totiž nebyl natočen podle skutečné události. Inspirací mu byly jen některé děsivě sugestivní, ano, démonicky hrůzné okolnosti posedlosti, které popisuje Amorth.
Ve druhé polovině osmdesátých let pověřuje filmový papež (hraje ho bělovousý Franco Nero) filmového Amortha, aby se ujal zvláště závažného případu posedlosti démonem ve španělské Kastilii.
Russell Crowe představuje Amortha jako velmi sebevědomého žoviálního kněze, který si rád (ovšem ve vší počestnosti) zažertuje s jeptiškami, občas si trochu přihne a pramálo si dělá z výtek vatikánské kurie. Na svém mopedu, s brašnou plnou exorcistického „náčiní“, přijíždí na místo činu do Španělska skoro jako nějaký instalatér objednaný na opravu ucpaného záchodu. Už při prvním pohledu na chátrající středověký klášter v lesích, připomínající Drákulův hrad, bystrý divák tuší, že tady asi nebude spát Šípková Růženka.
Klášter zdědila (!) po svém tragicky zemřelém manželovi mladá vdova s dvěma dospívajícími teenagery, která cestu z USA vážila jen proto, aby budovu zrekonstruovala a hned prodala. Co ale čert nechtěl, vlastně chtěl, při opravách starého sklepení byl rozpoután z řetězů sám ďábel Asmodeus – kníže pekel. (Zlý démon Asmodaj je zmiňován v deuterokanonické starozákonní knize Tobiáš; pozn. autora)
Amorth se seznámí s místním knězem. Nevede s ním žádné dlouhé řeči – krátká zpověď, naučit se modlitbu latinsky, protože tak zní (prý) účinněji, a jde se na věc. Russell Crowe si rozšafně žongluje s lebkou, kterou právě našel v katakombách… Kde že máte toho ďábla? – ať ho, s pomocí Boží, nakopeme do místa, kam obvykle hrdinové akčních filmů nakopávají padouchy.
Ke slovu pak přichází adaptace Amorthových postřehů z exorcistické praxe ztvárněná pro stříbrné plátno. Posedlý, asi dvanáctiletý na lůžko upoutaný hoch, konverzuje zpravidla pouze makabrózním démonickým hlasem. Zná exorcistovy staré, světu jinak skryté prohřešky. Ovládá jazyky, jimž se nikdy neučil, vládne nadlidskou silou, hrozivě koulí očima a nabývá ďábelsky šklebné podoby.
Zdá se, že vymítačské rituály otce Amortha na démona nepůsobí, zvláště když Asmodeus posedne i chlapcovu starší sestru, která pak levituje a producíruje se po stropě. Tím se ale satan nezastaví, chce totiž především ovládnout Amorthovu duši, a pak i církev. Když už dětem hrozí smrt, kněz se obětuje a otevírá se ďábelské posedlosti.
V katakombách kláštera (kde byla kdysi, již v 15. století, satanem posedlým exorcistou založena nechvalně známá španělská inkvizice) se pak rozpoutává peklo – a zde se film, i kvůli hojně využívaným žánrovým klišé, stává až úsměvným a je nejblíže podprůměrné hororové produkci. I přes evidentní filmařské neumětelství štábu se nakonec Amorthovi, s výpomocí mladšího kněžského kolegy, podaří démona Asmodea přemoct, porazit a řádně vypakovat. Panáka whisky na to!, připijí si duchovní.
Ve Vatikánu oběma kněžím neformálně, až familiárně poděkuje papež a pověří vymítače vymýcením dalších 199 démonů ve světě. „Let’s Go To Hell“, odtuší s lakonickým úsměvem Croweův Amorth.
V hrobě se asi otec Gabriele Amorth neobrací, přeci jen měl smysl pro humor, přesto by však za svého života takovémuto povrchnímu spektáklu své „Ano“ rozhodně neřekl.
Téma posedlosti a vymítání démonů bylo v minulosti již mnohokrát filmově zpracováno. Štafetu odstartoval nikoli sice příliš realistický, ale o to úspěšnější americký snímek Exorcista (1973). Démoni se časem blahobytně usídlili v zapáchajícím nevábném bahně „béčkové“ hororové provenience, a děs naháněli dokonce i v žánru komedie – Krotitelé duchů (Ghostbusters; USA 1984).
Přesto najdeme čestné výjimky, které se tématu věnují více fundovaně; a to teologicky i psychologicky. Obřad (The Rite, USA 2011) s Anthonym Hopkinsem v hlavní roli, poměrně solidně popisuje církevní postupy a věroučné zdroje exorcismu. Tento film se rovněž nechal oslovit Amorthovými zkušenostmi.
Mrazivá vize V moci ďábla (The Exorcism of Emily Rose, USA 2005) zase propracovaněji zobrazuje duševní i praktickou stránku průběhu vymítání. Snímek se, ovšem bez přiznaného odkazu, nechal inspirovat tragickým příběhem německé dívky Anneliese Michelové (1952–1976), u které však ďábelská posedlost nebyla prokázána. Stejný případ později komorněji zpracovává i oceňovaný německý počin Requiem (2006).
Podbízivé hollywoodské dílo Papežův vymítač žel Bohu upřednostnilo komerční, ale laciný úspěch před poctivou filmařinou a respektem k neznámému. Nenechalo žádný prostor divákově fantazii a zůstalo tak pouze tuctovým temným hororem s přehršlí prvoplánových vizuálních efektů. Ovšem bez efektu, bez přesahu.
Nevšední fascinující příběh skromného kněze Gabriele Amortha ve střetu s ďáblovou ztělesněnou zlobou by si bezesporu zasloužil jiné, více empatické a promyšlené ztvárnění.
Související články:
