Satan v abrahamovských svatých Písmech 3/3: muslimský Korán

Satan v abrahamovských svatých Písmech 3/3: muslimský Korán

 

…vzývají jen satana odbojného, jehož Bůh proklel. I řekl satan: „Věru si vezmu určitou část ze služebníků Tvých a dám jim zbloudit a vzbudím v nich vášně a nařídím jim, aby uřezávali uši dobytku, a nařídím jim, aby hyzdili stvoření Boží!“ Ten, kdo si bere satana jako ochránce místo Boha, ten utrpí ztrátu zjevnou.

(4:117–119)

 

Ve světě islámu je Satan znám pod arabským ekvivalentem Šajtán (z kořene ŠTN, s významem přídavného jména zbloudilý, vzdálený, které lze aplikovat na člověka i na džina), přičemž Korán jde vzhledem ke starším abrahamovským Písmům dál a nazývá Šajtána jménem Iblís (20:115/116), což je podle jednoho z názorových proudů odvozenina řeckého slova diabolos. Jestliže Tanach byl ve výpovědi o Satanovi stručný, Nový zákon oproti Tanachu mnohem podrobnější, uzavírá se výpověď abrahamovských svatých Písem v Koránu nejpodrobnější a nejintenzivnější výpovědí o Satanovi: svatá Písma muslimů odhalují Satanovu podstatu, jeho stvořenost, jeho vztah k Bohu, původ jeho prokletí, jeho skutky, cíle i budoucnost a nově je nám také představena Iblísova družina satanů – armáda temných zbloudilců. Podle islámské teologické etiky není Šajtán zdrojem zla, ale pokušitelem, který zesiluje zlou náklonnost, jenž tkví v člověku. Podívejme se v této závěrečné epizodě společně na to, co nám Korán o Satanovi, ale také satanech, sděluje.

Anděl, jenž neohnul ohnivý hřbet

Korán hovoří o tom, že Jediný Bůh pobídl své anděly včetně Iblíse, aby se sklonili před stvořeným člověkem – Adamem, ovšem Iblísovi – na rozdíl od ostatních andělů – jeho hrdost nedovolila sklonit se před tvorem učiněným z prachu země, jsa vyšší existencí stvořenou ze žhnoucího ohně (15:26–33). Zatímco ostatní andělé ohnuli své nemateriální hřbety, Iblís tak neučinil (např. 17:61–65 a mnohé další súry), pročež mám osobně spolu se súfisty jistou míru pochopení, vždyť klanění je vyhrazeno Bohu a kvalitní dialog se vede s páteří rovnou; nicméně Koránem představený Bůh za tuto neposlušnost vyhnal Iblíse z ráje, a ten se stal káfirem (nevěřícím, odmítačem, popíračem), který nadále touží svádět člověka na scestí, není ale sám zdrojem zla.

Po vyhnání z ráje začal Šajtán Iblís okamžitě jednat a zlákal první lidi (Adama a Evu), aby pojedli ovoce ze zakázaného stromu. Iblís je Bohem Adamovi představen jako nepřítel lidí (20:115/117). Zatímco v Tóře je rajským svůdcem had, který není jednoznačně ztotožněn se Satanem, v Koránu je to přímo Satan, vlastním jménem Iblís, kdo nabádá první lidi, aby pojedli ze stromu nesmrtelnosti a odvrátili se od Boha. Posun v tématice spočívá vzhledem k Tanachu a Novému zákonu – vedle dalších témat, k nimž se postupně dostaneme – ve vlastním jménu Iblís, které čtenáři Koránu zdůrazňuje, že Satan je osoba, tvor stvořený z ohnivé podstaty, anděl plný hrdosti a snad i zpupné vznešenosti, který – přestože je Bohem stvořený – neváhá ve své hrdosti odporovat svému Stvořiteli.

Hlavní charakteristické rysy, které Korán Šajtánovi přisuzuje, jsou arogance, extrémní hrdost, ale nově i nešťastnost. Verš 15:45 tvrdí, že Šajtán nemá moc nad spravedlivými, ale domýšliví a arogantní lidé jsou pod jeho mocí. Verš 7:156 říká, že lidé jednající podle Božích zákonů jsou vůči Šajtánovým svodům imunní a v podobném duchu verše 16: 98–100 doporučují recitovat Korán jako zbraň proti Satanovi. Verš 35:6 označuje Satana za nepřítele lidstva a verš 36:60 explicitně zakazuje lidem uctívat Satana. V příběhu o Jobovi, který Korán přebírá ze starší židovské tradice, Job ví, na rozdíl od výpovědi z Tanachu, že Satan je ten, kdo ho zkouší.

Kamenování zlého džina

V Koránu je Satan představován jako anděl či džin: podle jedné názorové linie muslimských vzdělanců je Šajtán padlým andělem, podle jiné linie je spíše vůdcem zlých džinů a je tedy spíše zlem. Existuje teze, podle které lze mezi anděly obecně rozlišovat konkrétněji tzv. ohnivé anděly jedním z nichž je i Šajtán, tedy Iblís. Jiná teologická spekulace vnímá Iblíse jako původce všech džinů, tak jako je Adam původcem lidí. Zatímco někteří filologové chápou slova „anděl“ a „džin“ spíše jako synonyma, jiní nazírají džiny jako bytosti odlišné, leč primárně ambivalentní vzhledem k dobru a zlu.

Symbolické kamenování Šajtána, jenž je součástí poutní tradice hadždž, pramení ze Šajtánova pokoušení Ibrahíma, když měl na Boží příkaz obětovat syna Izmaele – Šajtán Ibrahíma třikrát pobídl, aby syna neobětoval, ten po něm na oplátku vždy vrhl sedm kamenů. Podobně jako v Novém zákoně při pokušení na poušti vidíme, že Šajtán jedná velmi inteligentně a nabádá k dobru – ušetřit syna přeci není zlo, ba naopak. Korán to ovšem vidí jako vzdor proti Bohu, a právě v tom spatřuje zlo, ke kterému Iblís vědomě a záměrně nabádá. Iblísovu inteligentní a rozhodně nikoli zanedbatelnou roli v Koránu lze spatřovat také v proslulých tzv. satanských verších, které Iblís prosadil do původního znění Koránu. Byly to verše pojednávající o bohyních al-Lát, al-´Uzzá a Manát, které – jak později Prorok připustil – nenadiktoval Bůh, ale Satan. Verše měly mít zjevné polyteistické podbarvení a sváděly učence k mezináboženskému dialogu, což je nepřípustné (zlo).

Mnohé koránské súry hovoří o satanech v plurálu, např. 37:7, kde je řeč o satanech vzpurných a dále o stromu jenž vyrůstá z pekla základů a jehož plody jsou jako hlavy satanů (37:62). Korán se velmi často zabývá eschatologií a také Iblís v ní má své místo: súra 26 vypovídá, že v onen soudný den vzkříšení budou Iblísova vojska svržena do pekla (26:94–95). Pozoruhodný text o satanech se nachází v patnácté súře: „A na nebi jsme umístili znamení zvěrokruhu a učinili jsme je pro ty, kdo na ně patří, krásnými a ochránili jsme je před všemi satany prokletými – kromě těch, kdož pokradmu naslouchají, však ti jsou pronásledováni plamenem jasně zářícím.“ (15:16–18)

Zbloudilý Iblís s tajemným odkladem

Vraťme se nyní konkrétněji k textu o Šajtánově prokletí po neuposlechnutí výzvy ke sklonění se před Adamem: „I Bůh pravil: Odejdi odsud, neboť jsi věru prokletý! A nechť na tobě prokletí lpí až do dne soudného! Řekl Iblís: Pane můj, poskytni mi odklad do dne, kdy budou vzkříšeni! I pravil Bůh: Budiž tedy mezi těmi, jimž je odloženo až do dne času stanoveného! Odpověděl: Pane můj, za to, žes mne svedl, okrášlím jim vše, co na zemi je, a všechny je uvedu v bloudění, kromě těch, kdož jsou služebníci Tvoji upřímní!“ (15:34–40).

Širší kontext představuje Iblíse jako džina či anděla, stvořeného Bohem z ohně před stvořením člověka a vypovídá mimo jiné, že také andělé jsou bytosti nějak podléhající času, což však nemusí znamenat námi chápaný (či mnohem spíše nechápaný) čas. Prokletí má na Iblísovi lpět do soudného dne, nedozvídáme se však, co přijde poté. Může být také Iblís očištěn slitovností a milosrdenstvím Božím? Nakonec, je mu na žádost udělen zvláštní, tajemně vyznívající odklad. Znamená to, že v tomto čase není prokletý? A co víc: bytostí s odkladem je podle úryvku evidentně více. Krátký text vrcholí znepokojivým nařčením: „Pane můj, za to, žes mne svedl…“ načež Bůh překvapivě nic nenamítá a pokračuje výpovědí ve své linii. Ruku na srdce: kdo z nás by se upřímně sklonil před tvorem zjevně mnohem nižšího řádu? To je však esenciální charakteristika islámu: plně se podvolit vůli Boží; je-li onou vůlí sklonění se před nižším, slabším, bezmocným ba ubohým, muslim je toho povinen.

Satan Iblís je typus nevěřícího, odmítače, hrdého ba lépe vyjádřeno zpupného ohnivého tvora, jenž se odmítl podřídit vůli Boží. Nápadně mi to koresponduje se soudobým idolem hrdosti a úzkostlivé ochrany až preferování odlišného, který mi vůbec není nesympatický, leč Korán hovoří relativně jasně: podvolit se Boží vůli je cestou do ráje, zatímco vystoupit z linie Boží vůle z hrdosti k sobě samému a nevzdání se své originality, vede pod ohnivými křídly Iblíse do pekla. Text o Iblísově odmítnutí poklony člověku a jeho prokletí Bohem i tajemný odklad se opakuje vícekrát, např. 38:71–88. Mimochodem neustálé opakování již řečeného je esenciální charakteristikou Koránu.

Satany v množném čísle zmiňuje značné množství súr, není důvod je všechny uvádět. Je zjevné, že Korán rozlišuje satany, jako obecné označení skupiny andělů a Iblíse, kterému je věnováno více pozornosti, a jehož příběh je představen podrobněji. Korán také v několika súrách okrajově a spíše narážkami připomíná židovský příběh o Jóbovi, kterého Satan podrobil zkouškám: „Vzpomeň též služebníka Našeho Jóba, když volal k Pánu svému: Satan se mne dotkl strádáním a mukami.“ (38:40/41)

Uctívání Satana

Koránské verše přímo varující před uctíváním Satana přináší súra 36: „Což jsem vám v úmluvě neuložil, synové Adamovi: neuctívejte satana, jenž vám je nepřítelem zjevným, nýbrž uctívejte jenom Mne? Toto je stezka přímá! A dal satan již zbloudit množství početnému z vás. Což rozum žádný jste neměli?“ (36:60–62) „Vy, kteří věříte! Nenásledujte kroky satanovy! Tomu, kdo následuje kroky satanovy, přikazuje on nestoudnost a věci zavrženíhodné!“ (24:21) O Satanovi v Koránu hovoří také Ježíš: „Přišel jsem k vám s moudrostí, a abych vám objasnil něco z toho, o čem jste různého názoru; bojte se tedy Boha a poslouchejte mne! A to je věru znamením Hodiny; nepochybujte o ní, nýbrž následujte mne, neboť toto stezka přímá je. A nechť vás satan z ní nesvede, vždyť on je vám nepřítelem zjevným.“ (43:61–63)

Korán spojuje s uctíváním Satana také známou královnu ze Sáby, když text vypovídá, že v jejím království se místo Bohu klaní slunci, k čemuž je zlákal Satan (27:22–26), nicméně na základě starších Písem se lze domnívat, že sábská královna se vyprostila ze Satanova mámení, když se vypravila za králem Šalomounem a vrátila se do své říše s vírou v jednoho Boha. Súra 2 říká, že satani za dob Šalomounových učili lidi kouzelnictví, ale nejen tomu, zmiňuje se zde tajemné učení seslané dvěma andělům – Hárútovi a Márútovi – v Babylóně; tito dva tajemní andělé se představovali jako pokušitelé (2:102). V súře 27 vystupuje tajemná postava nazvaná Dvourohý, která ale není ztotožňována se Satanem; Dvourohý je představen jako služebník Boží, zdá se ale, že s jistou mocí, která je lidem nedostupná. Vypovídá o sobě, že je smrtelník. Korán zná také anděla smrti, který má člověka na starosti (32:11), ten ale není nijak spojován se Satanem.

Muslimové mají díky Koránu velmi přísně negativní vztah k lichvě, což mi je osobně také velmi sympatické a podle mého soukromého soudu by se měli starší bratři ve víře inspirovat. Lichva je v Koránu spjata se Satanem: „Ti, kdož pohlcují zisk z lichvy, vstanou z mrtvých jako ten, koho satan potřísnil svým dotekem.“ (2:276)

Závěrem

Abrahamovská svatá Písma představují Božího anděla Satana jako významnou postavu přímo zasahující do dějin spásy, aktivně se vztahující k člověku a jeho charakter vyjevují v čase se vzrůstající intenzitou. Posun ve vnímání Satana od židovských výpovědí v Tanachu k muslimskému pohledu v Koránu je značný. Abrahamovská svatá Písma mají mnoho rovin a jejich temná strana se nevyčerpává výpovědí o Satanovi, je komplexnější a zve čtenáře k pozornému studiu.

 

Náhledový obrázek: Abū Jaʿfar Muḥammad ibn Jarīr al-Ṭabarī (839–923) – Všichni andělé komě Iblíse uctívají Adama. Zdroj: Wikipedia  File: Adam and the Angels watched by Iblis.jpg – Wikimedia Commons.

 

Související články:

Satan v abrahamovských svatých Písmech 1/3: židovský Tanach

Satan v abrahamovských svatých Písmech 2/3: křesťanský Nový zákon

 

 

 



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments