Jmenuji se Drtikol. Drtil jsem kola, která mě svírala. Jsem fotograf. Fotografoval jsem světlem. Píši do duší lidem světlem poznání. Tuto shrnující charakteristiku vlastního životního příběhu připisuje Jiří Holna v životopisném filmu českému mystikovi a generačně významnému učiteli duchovního života Františkovi, či jak se běžněji uvádí, Fráňovi Drtikolovi.
Sto čtyřicet let od jeho narození 3. března 1883 v Příbrami dává příležitost si ho připomenout jako výtvarného umělce, především fotografa. V posledních třech desetiletích proběhlo přes dvacet jeho samostatných výstav v Česku, několik i v zahraničí. Zde si ho však můžeme připomenout jako jedinečnou postavu českého novodobého mystického zájmu.
Jeho pozice fotografa je zřejmá i z toho, že ve svém vrcholném fotografickém období vytvořil portréty Tomáše G. Masaryka, Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchy, Emy Destinnové, Jakuba Demla, Antonína Sovy, Josefa Svatopluka Machara, Aloise Jiráska, Josefa Suka, Bohuslava Martinů, Eduarda Vojana, Maxima Gorkého, Paula Valéryho či Rabíndranátha Thákura.
Jeho role duchovního učitele se připomíná spíše pro období, kdy působil v Praze, nejprve v ateliéru na prestižním místě na rohu ulic Jungmannovy a Vodičkovy. Nelze však striktně oddělit jeho fotografické a mystické období. Sám své mystické prozření, resp. osvícení deklaruje a datuje do let 1928 nebo 1929.
V publikovaném dopisu píše: A byl jsem vše a vše jsem žil, právě (proto), že jsem byl absolutní Nic. Při jiné příležitosti se měl vyslovit: Myslím, že to bylo v devětadvacátém a stalo se mně to na Václavském náměstí. A už To neodešlo…
Před 2. světovou válkou se přestěhoval do tehdejší periferie, na Spořilov. V ústraní, v pronajaté vile se vrátil k malbě a plně se též věnoval duchovním naukám, meditaci, překladům a především pak buddhismu. Jeho intuice se shodovaly rovněž s advaita-védántou, jednou ze škol, které zahrnujeme pod hinduismus. Odvolával se rovněž na tradiční text Bhagavadgíta – Píseň Vznešeného, ve kterém lze nalézt dávné odkazy na jógu.
Prostředníkem ke směrům indického původu mu byla theosofie, která po svých začátcích v New Yorku přesunula své hlavní sídlo do Indie a zaměřovala se vedle západního esoterismu na buddhismus ponejvíc v jeho tibetské podobě, nakolik byl tehdy znám a na některé hinduistické školy. Jako člen Theosofické společnosti byl s českými theosofy v přátelském kontaktu.
Občas se uvádí, ale i popírá, že byl rovněž v kontaktu s anthroposofem Rudolfem Steinerem. Určitě pořídil jeho fotografický portrét a není známo, jak daleko šlo jejich eventuální spirituální sdílení. Propojení těchto dvou postav a škol duchovního života v českém prostředí představuje Karel Funk. Napsal o něm ve svazku Mystik a učitel František Drtikol (Olomouc: Fontána, 2001). O obou Funkových inspiračních zdrojích jsme se stručně zmínili i zde v Náboženském infoservisu.
Drtikol se rovněž věnoval křesťanskému mystikovi, Mistru Eckhartovi, jehož myšlenky ve vlastním přetlumočení předával svým žákům.
Do spořilovské vily za Drtikolem docházela skupina žáků, z nichž někteří předali jeho odkaz následujícímu období, tedy od jeho úmrtí 13. ledna 1961 až do současnosti. Z tohoto okruhu byl aktivní zejména malíř, fotograf a hudebník Evžen Štekl (1921–2001). Intenzivně se věnoval praxi podle Drtikolových doporučení a studoval jeho překlady klasických buddhistických spisů. Sám se později věnoval skupině žáků.
Drtikol za života knižně vydával fotografické soubory. Něco vyšlo v režii Universalie, spolku českých hermetiků. Zdrojem jeho myšlenek proto mohou být spíše jeho strojopisné texty a myšlenky zaznamenané jeho žáky. Shromáždil je, opatřil úvodem a publikoval ve dvou svazcích pod názvem Duchovní cesta (Praha: Svět, 2004, 2008) Šteklův žák Stanislav Doležal.
Pokračovatelem této linie je Jan Lípa (*1975), který se profesionálně věnuje ekonomice a právu ve vztahu k životnímu prostředí, a rovněž lékařské etice. Ve svých religionistických zájmech se věnuje zejména náboženské geografii. Drtikolovi mimo články, např. v Dingiru, věnoval obsáhlou knižní publikaci Učení Fráni Drtikola – od čakramů k nemyšlení (Praha: Svět. 2001).
Nezávisle na této přímé linii se k Drtikolovi jako k jednomu ze svých učitelů hlásil český mystik Eduard Tomáš (1908–2002), který se měl mimo jiné vyslovit, že Drtikol směřoval vysoko a také tam došel.
Drtikolův život zajímavě shrnují slova nakladatelské anotace životopisného románu Jana Němce Dějiny světla (Brno: Host, 2014): Napadlo vás někdy, jak by vypadal příběh napsaný paprskem světla? Za prvé, nebyl by to obyčejný příběh, ale neobyčejný osud; za druhé, jeho hrdinou by byl fotograf, opatrovník světla; a za třetí, byl by to osud plný stínů, samozřejmě. Kdo to vlastně byl František Drtikol? Dandy z hornického maloměsta, světově známý fotograf, jehož živnost krachovala, mistr aktů, co nikdy neměl štěstí na ženy, mystik a buddhista, který uvěřil v komunismus; muž mnoha vnějších rozporů a jejich vnitřní syntézy.
Kolem Drtikolovy komunistické episody, která začíná vstupem do strany v roce 1945 a trvá do konce jeho života našlapují jeho životopisci a žáci opatrně. Lze jistě uznat, že v roce, kdy končila válka, nebylo ještě zjevné, čeho jsou komunisté schopni. Konflikt, do něhož se roku 1941 Sovětský svaz dostal se svým dosavadním spojencem a přítelem, nacistickou Velkoněmeckou říší, zastřel některým lidem zrak, přiměl je zapomenout na stalinské zločiny známé již před válkou a vedl k představě, že SSSR je osvoboditelem.
Drtikolův žák Zdeněk Jaroš hájí Drtikolovo členství ve straně včetně aktivního podílu na únorovém puči v roce 1948 těmito slovy: Drtikolovo členství v KSČ – to bylo dáno jeho velikým a otevřeným srdcem, umožňovalo mu to dobrovolnou obětavou práci pro blaho ostatních. A že zrovna KSČ? – Ta tohle všechno nabízela, taková byla doba. A je třeba poznamenat, že i v tomto období předával žákům své mystické zkušenosti a vedl je na této cestě a že tyto intuice se projevují i v jeho pozdních výtvarných dílech.
V článku použity některé údaje z hesla František Drtikol na české Wikipedii zde.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Psali jsme v Dingiru:
téma Česká mystika 20. století, Dingir 10 (2), 2007.
Související příspěvky:
