Dnešním svátkem si mahájánoví buddhisté některých škol připomínají zážitek probuzení (bódhi) Siddhárty Gautamy (snad asi 566–486), známého díky tomuto zážitku jako Buddha (Probuzený). Podle tradice Siddhárta pocházel z etnika Šakjů, žijícího na severovýchodě Indie v podhůří Himálaje (na území dnešního Nepálu), a byl synem místního panovníka. Tento zážitek měl ale podstatně jižněji, u vesnice Uruvély v dnešním indickém svazovém státě Bihár, na místě, které bylo proto pojmenováno Bódhgaja. Podle všeobecně přijímané legendy tam usedl v meditační pozici pod strom rozhodnut, že nevstane, dokud nenajde střední cestu mezi královským přepychem, který opustil před šesti lety, a askezí, s níž právě skoncoval. Když pak o svém zážitku vyprávěl pěti mnichům, oslovil je podle kanonického textu Sanjuttanikája takto:
„Jsou dvě krajnosti, mnichové, jichž se má vystříhat ten, kdo se zřekl světa. Které to jsou? Život oddaný choutkám, připoutaný k slastem a rozkoším, jenž je nízký, hrubý, tuctový, neušlechtilý a neprospěšný; a život oddaný sebetrýznění, plný strádání, neušlechtilý a neprospěšný. Oběma těmto krajnostem se Dokonalý vyhnul a plně pochopil střední stezku, co otevírá oči, skýtá poznání, vede k uklidnění, k vědění, k probuzení, k nirváně.“
Střední stezku nalezl v noci, když odolal třem pokušením démona Máry (Zmaru), ztělesňujícího zlo touhy a iluze. Duchovní probuzení u Siddhárty přicházelo ve třech krocích: nejprve spatřil všechny své minulé životy, uprostřed noci pak nahlédl zákon karmy a pochopil jeho důsledky ve stálém vznikání a zanikání jevů a nakonec v poslední části noci objevil bezpodstatnost všech těchto neustále povstávajících a upadajících jevů. Stal se Probuzeným (Buddhou) díky poznání, že mezi těmito iluzorními jevy je i jeho vlastní já. Neexistuje tedy žádné trvalé já, které by přecházelo z jednoho života do druhého, a jeho vize z počátku noci byla proto iluzí, klamem, přeludem či fikcí.
Podle legendy Buddha váhal, zda má své poznání sdělit svým současníkům. Nakonec se rozhodl, že ano, a základ svého poznání zformuloval do výroků, nazvaných „čtyři ušlechtilé pravdy“. Podle Sanjuttanikáji znějí takto:
„Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o strasti: zrození je strastné, stáří je strastné, nemoc je strastná, smrt je strastná, spojování s věcmi nemilými je strastné, odlučování od věcí milých je strastné – zkrátka: patero skupin lpění je strastné.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o původu strasti: je to ona žízeň, jež vede k znovuzrození, je provázena radostí a vášní a tu a tam se něčím potěší, totiž: žízeň žádosti, žízeň vznikání, žízeň zániku.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o zničení strasti: je to zničení oné žízně pomocí úplné bezvášnivosti, je to vzdání se, odvrhnutí, uvolnění se, neulpívání na oné žízni.
Toto pak je, mnichové, ušlechtilá pravda o stezce vedoucí k zničení strasti: je to tato ušlechtilá osmidílná cesta, totiž: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost, pravé soustředění.“[1]
Den bódhi je slaven v každé buddhistické tradici jinak (pokud vůbec), ale vždy přináší radost, že si Buddha nenechal své poznání pro sebe. Naopak: výkladem mnichům v gazelím háji u Sárnáthu (blízko města Váránasí) „roztočil kolo dharmy“, a tím podnítil vznik dnes už velmi staré, ohromně bohaté a doširoka rozvětvené tradice, kterou na Západě známe pod pojmem „buddhismus“. K oslavě proto patří meditace, studium dharmy (Buddhova učení) a činy vyjadřující soucit s jinými bytostmi.
Poznámka:
[1] Oba úryvky ze Sanjuttanikáji jsou převzaty z knihy Raný indický buddhismus (Argo 2008, s. 9–10). Přeložil je a komentoval Jan Filipský.
Náhledový obrázek je z prezentace zenového centra v Austinu.
Související články:
