Protektorátní souboj bílé a černé magie v pozoruhodné monografii

Spolupracovník Náboženského infoservisu Viktor Pípal uveřejnil 17. října 2021 recenzi v časopise Přítomnost na knihu Kristýny Bernardové Nacismus versus okultismus – Osudy Jiřího Arvéda Smíchovského a Jana Kefera. Tento mírně upravený text nyní s jeho svolením  přetiskujeme. V tištěném Dingiru vyšla recenze Adama Borziče na stejnou knihu pod názvem Pečlivá studie dvou pólů českého hermetismu. Kniha (a s ní obě recenze) mohou uspokojit současný zájem o postavu Jiřího Arvéda Smíchovského, vyvolaný filmem Arvéd (2022, recenze zde).

Z hlediska českých hermetiků byl loňský rok (2021) významný ze dvou důvodů: v lednu tomu totiž bylo 70 let od smrti  Jiřího Arvéda Smíchovského, a v prosinci zase uplynulo 80 let od úmrtí Jana Kefera. Oba se dobře znali, neboť byli významní členové společnosti českých hermetiků Universalia, oba pocházeli ze smíšeného  česko-německého manželství a byli nadprůměrně inteligentní, a oba zemřeli ve vězení totalitního režimu (Kefer v nacistickém, Smíchovský v komunistickém). Tím ovšem podobnost výše zmíněných končí. Zatímco Kefer byl českým vlastencem, odbojářem a představitelem tzv. bílé magie, o osm let starší Smíchovský, jenž za protektorátu aktivně spolupracoval s nacisty, byl jeho pravým opakem, jak o tom ostatně referovala  v novinovém článku z června 1946 spisovatelka Ema Tetínková: „To je tragédie doktora Jiřího Smíchovského, nazvaného Arvéd, který se vyřítil za velikostí, ale klopýtl přes svou nízkost, který chtěl ničiti stylem královského tygra a stačil prokusovat hrdla jenom jako vlk, krčit se k přepadání jako šakal a sytit se pozůstatky jako hyena, nikoli génius zla, ale potměšilý ničema, zákeřný vrah a kapsář, udavač a kořistník.“ Výše uvedenou pasáž si může zájemce o historii přečíst v knize mladé pedagožky Kristýny Bernardové, kterou pod názvem Nacismus versus okultismus v protektorátu –  Osudy Jiřího Arvéda Smíchovského a Jana Kefera loni vydalo nakladatelství Academia.

A je to věru neveselá četba, za což ovšem ani v nejmenším nemůže autorka, nýbrž doba, v níž protagonisté její knihy žili a která byla vskutku dramatická a tragická; Kristýna Bernardová ji na základě svědectví přeživších a na základě dobových dokumentů věrně popsala (mj. hojně vychází z ikonické publikace psychologa a historika Milana Nakonečného Novodobý český hermetismus a také z osobního svědectví Keferova syna Reginalda). Bližšímu popisu tohoto období, vysvětlení pojmů okultismus a hermetismus a představení společnosti Universalia, je věnováno necelých třicet stran úvodu. Poté je čtenáři představen doktor práv a filozofie a nedostudovaný teolog Smíchovský. A protože zlo bývá bohužel, jak se zdá, vždy zajímavější než dobro, je biografická část Smíchovského téměř o třetinu delší nežli Keferova.

O to hůř se ale čte, neb se vlastně jedná o katalog podlostí a nízkostí všeho druhu, hlavně o hermetikova udání českých vlastenců, z nichž mnozí skončili v koncentračních táborech a část z nich se již nevrátila, a dále o spoluautorství či přímo autorství antisemitských pamfletů, pod které se hrdě podepsali Smíchovského nadřízení z SD (Sicherheitsdienst) čili Bezpečnostní služby. A přitom by se chtělo říci, že to byl kdysi tak milý chlapec z dobré rodiny, syn továrníkův z Malé Strany. Po absolvování německého gymnázia se věnoval studiu práva, které mu však přerušila světová válka, když byl několik dnů před svými osmnáctinami odveden na frontu, nejprve ruskou a poté italskou. Z ní dezertoval. Jelikož se italštinu učil od dětství, stal se v zajetí tlumočníkem a vzápětí spolupracovníkem italské zpravodajské služby. Po válce dokončil práva a navíc absolvoval filozofii, přičemž se stal polyglotem. V půlce dvacátých let studoval na kněze ve své oblíbené Itálii. Byl však odtud vykázán. Zda byla příčinou jeho homosexuální orientace a přistižení in flagranti s kolegou z koleje či krádeže knih ze semináře, to není jisté. Ve třicátých letech již patřil do Universalie, byl členem mnoha politických stran a spolků (včetně Národní obce fašistické) a zpravodajcem čtyř států včetně hitlerovského Německa. Zaměstnání měl nestálé, věčně byl zadlužen, holdoval alkoholu, omamným látkám a krádežím vzácných knih s teologickou tématikou či grimoárům (tj. knihám o magii). Za války byl sice několikrát zatčen gestapem, ale vždy se jednalo jen o jeho homosexuální styky, které pěstoval i s několika příslušníky tajné policie, což bylo jejímu vedení trnem v oku. U konkurenční SD se naopak těšil velké oblibě díky pilné práci konfidenta, při níž často zabavoval (lépe řečeno kradl) celé knihovny zatčených kolegů hermetiků.

V poválečném procesu mu velmi uškodilo svědectví bývalého zhrzeného milence Pravoslava Lexy, rovněž hermetika, podle jehož slov Smíchovský opakovaně praktikoval černou magii a vyvolával ďábla. Pravděpodobně se mu to podařilo, alespoň jeho život po válce by tomu nasvědčoval. Několik let sice Smíchovský žil ve fešáckém kriminálu díky svým kontaktům s nově vytvářenou StB (pro niž udával další osoby), zvláště s jejím členem Štěpánem Plačkem. Po Plačkově ústupu ze slávy v roce 1949 však Smíchovského výhody skončily a ve věznici Mírov, kam byl přeložen, se nechtěně potkával s mnoha vězni, kteří seděli kvůli němu, což mu dávali nepokrytě najevo (dle jeho korespondence tam byl bit jako žito). Konečně 22. ledna 1951 „malostranský ďábel“ vydechl naposledy. Zlé jazyky praví, že to bylo po úderu do hlavy pendrekem od bachaře, neb už byl pro StB dostatečně vytěžen, zatímco oficiální zpráva hovoří o přirozené smrti.

Po hrůzných peripetiích života Smíchovského následuje pro čtenáře uvolnění v podobě biografie Jana Kefera (ročník 1906), původem z Nového Bydžova. Tedy uvolnění, jak se to vezme. Faktem je, že jeho otec spáchal kvůli bankrotu sebevraždu, když bylo chlapci šest let. Malý Jan navíc trpěl v dětství silnou oční vadou a také astmatem. Později se to však srovnalo a mladý Kefer absolvoval arcibiskupské gymnázium v Praze, kde na něj měl velký vliv jezuita a znalec mystiky Jaroslav Ovečka. Nejpozději zde byl tedy mladý muž nasměrován k hermetismu, jenž se mu stal osudným. Také Kefer jakožto věřící a praktikující katolík nejprve zatoužil stát se knězem, nakonec však vystudoval na filozofické fakultě filozofii a hudební estetiku, rovněž absolvoval knihovnictví a stal se bibliotékařem. Znal nejméně dvanáct světových jazyků, z nichž překládal pro časopis Logos, napsal nejméně šest knih o magii, a stal se předsedou Universalie, kde často přednášel. Tak se seznámil i se svou ženou, v létě 1937 se jim narodil syn Reginald.

O rok později už bylo zle, Kefer však aktivně burcoval proti nacistickému zlu, které obkličovalo jeho vlast. Před emigrací Edvarda Beneše ho prý navštívil s dalším hermetikem Františkem Kabelákem a nabízel mu pomoc v podobě astrálních útoků na Adolfa Hitlera, což prezident odmítl. Přesto se v letech 1938 až 1941 pod vedením Kefera uskutečnily minimálně tři pokusy o výše zmíněnou (pro většinu lidí těžko představitelnou) eliminaci vůdce třetího říše. Kabalistické evokace (zaříkávání 72 géniů) však neměly žádný účinek a pokud ano, projevil se až o pár let později. Často se spekuluje o tom, že za zatčením Kefera stál tzv. „zpětný odraz,“ jímž je dle hermetiků potrestán bílý mág, který se snaží způsobit zlo jiné osobě. Skutečnost byla však daleko prozaičtější. Osudným se Keferovi stal úlet Rudolfa Hesse do Velké Británie. Vzhledem k tomu, že Hess byl ve spojení s hermetiky, přičítal jim Hitler vinu za jeho neuvážený čin a rozjel akci zaměřenou proti všem okultistům a hermetikům v celé třetí říši. 9. června 1941 byl zatčen i Kefer. Na konci září téhož roku byl převezen do koncentračního tábora Flossenbürg, kde byl nucen pracovat v kamenolomu. Už 3. prosince téhož roku tam zemřel respektive byl usmrcen (také v případě jeho smrti jsou okolnosti nejasné).

Monografie Kristýny Bernardové vznikla původně jakožto rigorózní práce pod vedením historika Petra Koury, přičemž obsahuje téměř jedenáct set poznámek pod čarou (v některých případech snad nadbytečných), což sice může být pro důsledného čtenáře lehce ubíjející, ale na druhou stranu jde o projev poctivé práce autorky. Kniha je zároveň doplněna třicetistránkovou obrazovou přílohou s fotografiemi Smíchovského a Kefera i s jejich příbuznými a faksimilemi nejrůznějších dokumentů včetně dvou Keferových dopisů z koncentráku manželce, jež ho přežila jen o tři čtvrtě roku.

Na závěr bych rád zmínil, že kontroverzní osobě Jiřího Arvéda Smíchovského věnoval velkou pozornost spisovatel Jan Poláček v románu Malostranský ďábel, vydaném před šesti lety. O jeho světlém protipólu Keferovi, pokud vím, zatím nikdo nenapsal ani román ani nenatočil film. Sám Jan Kefer k lidské volbě mezi zlem a dobrem uvedl následující citát, jenž je vetknut do knihy jakožto motto a který myslím plně vystihuje jeho ryzí charakter a osobní statečnost: „Ale ještě smutnější je, že lidé více se bojí zla, než by milovali dobro. (…) Jsme obklopeni lží a nenávistí. Proto věřím v lásku a ve svobodu. Proto víra a kříž. Ale víra bez skutků je mrtvá. Účelem magie je proměnit to, v co věřím, v čin.“

Psali jsme v Dingiru:

Adam Borzič: Pečlivá studie dvou pólů českého hermetismu (Kristýna Bernardová, Nacismus versus okultismus – Osudy Jiřího Arvéda Smíchovského a Jana Kefera, Praha: Academia, 2021), Dingir 24 (4), str. 142–144.

Související články:

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments