Asi nikoho nepřekvapí, že pobyt v přírodě může mít na člověka blahodárný vliv. Ale možná už ne každý ví, že právě toho využívá takzvaná lesní terapie. Jde o fyzicky nenáročnou procházku v lese s průvodcem, který se snaží sadou jednoduchých technik převést pozornost svých klientů od přemítání nad každodenními starostmi k přítomnému okamžiku a pomoci jim znovu nalézt polozapomenuté sepjetí člověka s přírodou.
V pátek odpoledne 16. září jsme se s partou osmi lidí sešli v přírodní rezervaci Hradec u Dobříše, abychom pod vedením průvodkyně Michaely Pavlíkové jednu takovou terapii zažili. Na svých webových stránkách Lesní duše ji Michaela popisuje takto:
„Lesní terapie je velmi aktuální odpovědí moderní civilizace na stav odpojení… Mnozí z nás cítí, že je čas tato spojení znovu navázat… Průvodce lesní terapií je ten, který otevírá dveře k nejmocnějšímu terapeutovi – k Lesu, potažmo Přírodě jako takové. Odemyká bránu, která je často zamčená vlivem našeho kulturně navyklého životního stylu. Vrací nás totiž „z hlavy do těla“, k plnému prožívání přítomného okamžiku skrze smyslové propojení s naším prostředím a bytostmi v něm… Díky tomu se uzdravujeme – my i celá síť Života!“
Michaela s námi vyzkoušela několik technik, takzvaných pozvánek, kdy jsme měli zaměřit svou pozornost od mysli ke smyslovým vjemům, a dostat se tak z hlavy do těla. První pozvánka byla vlastně vedenou meditací. Měli jsme si prohlédnout prostor kolem sebe, pak si zavřít oči a sledovat svůj dech, vnímat okolní vůni, všimnout si chuti ve svých ústech, zaposlouchat se do zvuků okolního lesa, ohmatat si zem, a nakonec se natočit směrem, který nám přijde nepříjemnější. Po každé pozvánce následovalo krátké sdílení v kruhu, kdy se mohl každý svěřit s tím, co při technice prožil. Druhá pozvánka spočívala ve velmi pomalé chůzi a soustředění se na pohyb, třetí v zamření se na drobné detaily kolem nás a čtvrtá pak na vůně lesa. Při páté pozvánce jsme se měli spřátelit s lesní bytostí. Většina z nás si našla strom, na který si buď sedla, opřela se o něj anebo ho objala. Nakonec jsme se všichni sešli u čajového rituálu, kde jsme měli závěrečné sdílení a mohli se pohostit čajem z místních kopřiv a ostružinových listů, sníst trochu oříšků, vytáhnout si tarotovou kartu, přivonět k doutnajícímu smrkovému troudu a už nevázaně konverzovat. Lesní terapie nám zabrala zhruba čtyři hodiny a neušli jsme při ní více než tři kilometry. Doporučený příspěvek činil 500–650 Kč.
Lesní terapie má své kořeny v japonském stylu shinrin-yoku (lesní koupel), jenž vznikl v 80. letech minulého století jako reakce na prudký nárůst civilizačních onemocnění spojených s přílišným pracovním vytížením a nevhodným životním stylem. Lesní koupele pak převzala a upravila americká organizace Association of Nature and Forest Therapy (ANFT) založená v roce 2014 Amosem Cliffordem. Organizace se inspirovala také v hlubinné psychologii, zen buddhismu a ekopsychologii. Metoda má kromě již zmíněného prohloubení vztahu k přírodě za cíl i posílení tělesného a psychického zdraví. Dle vědeckých studií by měla vést k pocitu uvolnění, redukci stresu, posílení imunity, vyrovnání krevního tlaku nebo zlepšení kvality spánku. Terapie se prezentuje jako vhodná k rozšíření vědomí a osobnímu i duchovnímu rozvoji. Účastník by měl v ideálním případě pocítit smíření sama se sebou, sblížení se se všemi bytostmi a spříznění s vyšší jednotou.
Stojí snad ještě za zmínku, že lesní terapie se celkem znatelně liší od terapie v lese, i když se jmenují skoro stejně. Terapie v lese (viz zde či zde) je většinou prováděna vyškoleným odborníkem, psychoterapeutem, který pouze vyměnil čtyři stěny své pracovny za otevřený prostor přírody. Kdežto v lesní terapii má být terapeutem sám les a lidský průvodce slouží jen jako jeho prostředník. Terapie v lese se přímo zaměřuje na řešení problémů svých klientů, kdežto lesní terapie se od nich spíše snaží odhlédnout a soustředit se na to, co je teď a tady.[1]
Až budete zase někdy v lese třeba sbírat houby, zkuste si na článek vzpomenout a některou z uvedených technik vyzkoušet na vlastní kůži. Možná budete překvapeni tím, jak příjemné může být na chvíli zpomalit a sledovat tu pestrost kolem vás. Ale možná si také řeknete, že taková cvičení jsou užitečná maximálně tak pro lidi, kteří do lesa příliš často nezavítají. Alespoň s takovými myšlenkami jsem z terapie odcházel já.
Náhledová fotografie z prezentace Lesní duše.
Poznámka:
[1] Aleš Miklík, „Terapie v lese není lesní terapie“, Regenerace 30 (9/2022), s. 54.
Související články:
