Kristýna Ledererová Kolajová (*1978) pracovala osm let v památkové péči, kde vedla odbornou redakci generálního ředitelství Národního památkového ústavu. Od roku 2009 působí v Náboženské společnosti českých unitářů. V roce 2012 stála u zrodu celostátního unitářského časopisu Tvůrčí život. Od roku 2015 je předsedkyní Ústředního správního sboru Náboženské společnosti českých unitářů (NSČU). V roce 2016 spoluzakládala Unitářskou akademii, o které jsme psali zde.
Jak vysvětluješ, co je to unitářství lidem, kteří o něm nikdy neslyšeli?
To dost záleží na okolnostech, třeba kolik mám času a co vím o člověku, který se ptá. Ale pokud máš na mysli situaci, že tazatele neznám a má to být rychlá odpověď, tak zpravidla říkám, že je to organizované náboženství s dlouhou tradicí, které nikdy nepředepisovalo, čemu má člověk věřit, ale vždy kladlo důraz na to, aby každý jedinec sám podle svého nejlepšího svědomí, vzdělání a zkušeností a schopnosti kritického myšlení hledal svou duchovní cestu. Důležité je, aby byl ochoten v životě stále poznávat a také aby byl připraven své názory revidovat. Druhou stejně klíčovou věcí, na níž unitářství staví, je společenství a kultivace člověka v něm. Svobodomyslnost je proto vyvažována vstřícností a tolerantností vůči druhým a přijetím odpovědnosti za své působení ve světě.
Jaké jsou hlavní pilíře unitářství? Co je to „něco“, bez čeho by unitářství už nemohlo být unitářstvím?
Z mého pohledu je to, ač to bude možná znít paradoxně, na prvním místě spiritualita. Uvádím to proto, že už jsem se mnohokrát setkala s názorem, že v unitářství je větší důraz kladený na společenskou angažovanost než na samotnou spiritualitu. To ale spíš vyplývá z toho, že se dotyčný ještě nedokázal plně zorientovat v tom, že náš přístup k duchovním záležitostem je opravdu svobodný, zatímco v mezilidských vztazích, ve vztahu k unitářskému společenství a ke světu obecně má unitářství určité principy závazné pro všechny své členy. Dále jsou těmi pilíři samostatné kritické myšlení, zastávání rovnosti mezi lidmi a úcta k životu ve všech jeho formách. Pokud jde o unitářství jako organizaci, tam bych doplnila pluralismus a demokratický způsob vedení a rozhodování.
O počátcích českého unitářství se již čtenáři Náboženského infoservisu mohli dočíst zde a zde. Řekla bys něco o historii nedávné – jak se české unitářství vyvíjelo od sametové revoluce do současnosti?
Dost turbulentně, ovšem příčiny je třeba hledat zejména v období před sametovou revolucí. Setrvalý padesátiletý tlak ze strany státní moci způsobil rozmělnění původní, silné a svébytné české unitářské tradice, jejíž základy z velké části rostly z masarykovského pojetí humanity. Tento zdroj unitářského přístupu ke světu byl komunistům trnem v oku víc než samotná spiritualita, víra v Boha či něco, co nás přesahuje, a proto se soustředili zejména na vymýcení této části naší identity. Bohužel se to z velké části dočasně podařilo; velká a nadějná část členské základny v padesátých letech z NSČU odešla nebo se stala naprosto pasivní, nijak se nezapojovala. Potenciální noví vůdci, které podle znalosti našich dějin osobně zpětně považuji za nejnadanější, byli z části odejiti, z části unitářství opustili sami, protože v NSČU se už nedalo nijak pokračovat ve velmi dobře započaté systematické práci s dětmi a mládeží, které se hodně věnovali (členové ve věku do třiceti let tvořili po válce zhruba pětinu členské základny a vedení se cíleně zaměřovalo na jejich výchovu), a z části i proto, že se unitářství zkrátka nehodilo do životopisu, pokud člověk chtěl být třeba profesně úspěšný.
Zdravé povědomí o tom, co je české unitářství a z čeho roste, tak mezi novými členy neměl kdo šířit, chyběly inspirativní osobnosti. Zároveň naše otevřenost a svobodomyslnost do Unitarie po celou dobu komunistického režimu přiváděla zastánce nejrůznějších jiných duchovních a myšlenkových proudů, především ezoterických a také pak orientovaných na východní náboženství a duchovní nauky. Výsledkem byl z dnešního pohledu velmi prazvláštní synkretický mix a pocit, že unitářství je samo o sobě ideově v podstatě neoriginální, ale dokáže poskytovat dobré zázemí a živnou půdu jiným zajímavým duchovním proudům.
K tomu chci jen podotknout, že být společenstvím, kde se prolínají nejrůznější vlivy a inspirace, není špatně, kdyby páteří toho zůstala naše tradice. Ta ale z života unitářských skupin během totality mizela, její přirozené předávání z generace na generaci bylo zpřetrháno a málokdo se věnoval jejímu serióznímu studiu z pramenů. To je pochopitelné, víra má být především žitá, živená v pospolitosti, sounáležitosti. Tím ale došlo bohužel k velkému znejasnění naší identity i k citelné redukci naší původní liturgie. Když k tomu přičteme vysoký průměrný věk členské základny na prahu 90. let (tři naši do té doby klíčoví duchovní zemřeli v roce 1989, další skončil službu roku 1991) a fatální nedostatek mladých, kteří by se mohli vedení naší společnosti ujmout a měli by k tomu i patřičné předpoklady a vzdělání, tak nepřekvapí, že jsme ztratili nejdůležitějších prvních deset porevolučních let vnitřními spory, v nichž nechyběl ani pokus české unitářství z pozice moci přetransformovat do ideově úplně jiného duchovního proudu.
Situace se stabilizovala až s rokem 2000, ale osobní vztahy uvnitř NSČU z toho vyšly dost pošramocené, bolavé. Není divu, že následovalo období, kdy se vedení snažilo dosažené křehké scelení, pokud možno nevystavovat žádným tlakům, situaci spíš konzervovat, nevytvářet žádné velké vize a plány. Panovala atmosféra vzájemné nedůvěry a velké ostražitosti vůči pokusům o vyvedení z téhle krize.
Teď tohle vše samozřejmě popisuji hodně zjednodušeně, ale v principu to myslím vystihuje, co se s českým unitářstvím za komunismu až do počátku 21. století dělo. Nyní už jsme naštěstí v době, kdy se dokážeme o těchto věcech bavit víceméně otevřeně, objektivně a bez emocí, vracet se k nim, studovat je a učit se z nich. To, co mělo podle mého názoru ideálně přijít hned po roce 1990, tedy obrovské nadechnutí, nadšení pro novou práci a rozvoj, systematická tvorba koncepce, začalo přicházet až okolo let 2013 až 2014. Zásadní ale je, že jsme do této fáze dospěli a doufám, že v ní stále jsme.
Unitářství se deklaruje jako náboženství liberální a progresivní. Jak české unitářství přistupuje k aktuálním tématům, jako je klimatická krize, genderová rovnost nebo dynamicky se vyvíjející technologie?
Pokud bych měla odpovídat v nejobecnější rovině, tedy za celou NSČU, tak musím vyjít našich principů. Z nich vyplývá, že by se každý unitář měl snažit v míře, jakou zvládne, přispívat k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji, stavět se za naplňování genderové rovnosti v praxi a podobně. Jak moc se nám to daří a jak se se tyhle věci projevují na úrovni jednotlivých našich obcí a skupin, to je další věc. V rámci liberálního přístupu se vlastně každé naše společenství profiluje trochu jinak. Tedy pokud bych chtěla někomu nabídnout inspiraci, jak se lze v malém kolektivu účinně věnovat charitativní práci, vzala bych ho do naší skupiny na Huse, téma genderu a rovnosti mezi lidmi zase hodně rezonuje v činnosti naší anglicky mluvící obce, ekologická témata a dlouhodobá práce v oblasti ekospirituality se už víc než deset let objevuje třeba v Obci širšího společenství, inkluzivní multigenerační a multikulturní přístup je dnes pro mne zase velmi dobře patrný v činnosti a projektech pražské obce… To jen namátkou.
Jsem za tuhle rozmanitost osobně velmi vděčná, můžeme se učit jedni od druhých a díky projektu Unitářské akademie, našeho vzdělávacího projektu, který běží od roku 2018, se mohou naši členové pravidelně dozvídat, jak se různé věci dělají v jiných obcích, ale třeba i v zahraničí, protože vždy míváme lektory i z nejrůznějších unitářských kongregací po světě, a můžeme tak být v kontaktu s tím nejzajímavějším, co se v našich sborech daří realizovat. Pro mne bylo třeba fascinující vidět, kolik toho dokázal za několik let udělat vcelku „malý“ sbor z kalifornské Pasadeny v péči o životní prostředí. Vidět tyhle příklady znamená přesvědčit se na vlastní oči, že to jde, a také získat cenné praktické rady, mít pořád okruh lidí, se kterými lze věci konzultovat. To je skvělá výbava pro to zkoušet drobné věci i třeba v našich Unitariích.
Trochu jiné je to s technologiemi. Tady nijak zobecňovat nelze, nemáme k tomu žádné společné stanovisko, a třeba uzávěry za covidu ukázaly, jak moc se v přístupu lišíme. Některé obce to nezaskočilo, protože třeba s videokonferencemi a on-line programy už dávno pracovaly. Jiné okamžitě začaly experimentovat a učit se a udělaly obrovský posun, který jim zůstává jako pozitivní vklad do budoucna. Další se k tomu stavěly váhavě, až odmítavě. Tohle hodně záleží na progresivnosti laického i duchovenského vedení obce a také na tom, jak trpělivě a systematicky umí pracovat s členskou základnou. Některé obce jsou krásným příkladem, jak lze i členy v seniorském věku naučit využívat nové technologie, ale chce to čas a chuť se do toho pustit a také nezanedbatelný podíl dobrovolnického působení.
Jak české unitářské obce ovlivnila pandemie covid-19? Jakým způsobem se obce vyrovnávaly s opatřeními, onemocněním, s emocemi a situacemi, které je provázely?
Letmo už jsem se toho dotkla v předchozí odpovědi: ukázalo se výrazněji než dosud, jak rozmanité jsou naše obce, a tudíž se se složitými situacemi musejí vyrovnávat každá trochu jinak. Nicméně z hlediska vedení NSČU bylo důležité mít platformu, kde jsme se mohli vzájemně inspirovat, poradit, vyměnit si zkušenosti, pomoci, podpořit se. To je jedna stránka věci. Druhou je pak dopad na členy samotné. Přes veškerou vděčnost za technologie, které umožňovaly alespoň dílčím způsobem dál naplňovat naše sociální poslání, tedy vytvářet společenství, které bude bezpečné, podpůrné, tvůrčí, se mně osobě jednoznačně ukázalo, že osobní kontakt je prostě nenahraditelný a v dopadu na naše psychické zdraví vlastně klíčový.
S přímými dopady pandemie jsme se v celé jejich šíři (nepříjemná omezení pohybu a kontaktu, tíživé ekonomické důsledky uzávěr, úmrtí v jednotlivých sborech, názorové polarizace, neustálý psychický tlak a podobně) myslím vyrovnali se ctí.
Ale tím se to neuzavřelo. Bohužel s následky „covidové doby“ se potýkáme stále. Lidé byli donuceni změnit životní styl a rytmus, k předchozím způsobům života se vracejí velmi pomalu a někdy jen zčásti. Je obrovskou výzvou pro všechny naše obce nejen dosáhnout předcovidových čísel návštěvnosti jak duchovních shromáždění, tak jiných programů, ale také opětovného zapojení lidí do komunitního života, tedy fungovat jako akční, provázaný kolektiv. Výzvou o to obtížnější, že navenek je vše již zdánlivě jako dřív, nic nás neomezuje, ani neohrožuje. Ale přesto se život ve společenství obnovuje jen velice pomalu. Mnozí členové vedení jsou tím demotivováni, jejich úsilí a nasazení nenese výsledky podle jejich představ, a navíc pro to nejde nalézt jednoznačné příčiny, pracovat s nimi. Práce na tomhle je mravenčí a bude ještě dlouhá. Pro mne osobně je obnova vřelých vztahů v našich komunitách nejdůležitější věcí pro tohle mé volební období. Podporovat bezpečný prostor našich duchovních shromáždění, aby jednotlivé Unitarie opravdu byly chráněným místem k spočinutí, dialogu, inspiraci a vzájemné radosti a obohacení.
Letos 9. dubna české unitářství oslavilo 100 let své existence. Jakým způsobem oslavy probíhaly?
Ony v podstatě probíhají celý rok, ale jedním z jejich středobodů byl čtyřdenní blok slavností spojený se sněmem, který proběhl v Praze od 7. do 10. dubna (k založení naší první organizace totiž došlo 9. dubna 1922). Program byl velmi pestrý: kombinovali jsme programy zážitkové, vzdělávací, společenské, slavnostní. Akce běžely od rána do večera, část i v exteriéru, třeba na Slovanském ostrově jsme po dohodě s magistrátem vysadili záhon se sto trvalkami. Asi nemá smysl popisovat jednotlivé aktivity a setkání. Pro mě je úspěchem už to, že alespoň některých z nich se účastnila zhruba pětina našich členů a také zahraniční hosté ze všech zásadnějších unitářských organizací a skupin včetně USA a Kanady. To nebyla vůbec samozřejmost, vezmeme-li v potaz, že hlavní část organizace připadala na období, kdy ještě u nás i ve světě panovala striktní covidová omezení a plánovat zahraniční cesty nebylo jednoduché. A atmosféra byla myslím skvělá.
Jak vidíš budoucnost českého unitářství?
Tohle je těžká otázka, protože musím rozlišovat mezi tím, co bych si přála vidět, a střízlivým zhodnocením toho, co můžeme dokázat. Pevně věřím, že se nám podaří navázat na předcovidový mírný, ale kontinuální růst členské základny a její průběžné omlazování. Byla bych hrozně ráda, kdyby se násobily počty aktivních dětí a mládeže – tady doufám, že se některým obcím začne úročit práce, které do tohoto segmentu činnosti několik let cíleně vkládají. Také jsem přesvědčená, že se nám podaří najít a motivovat ke spolupráci mladé adepty na nové duchovní a několik si jich zdravě vychovat, na to se musíme nyní výrazně zaměřit a investovat do toho čas i finance. Začínáme oslovovat studenty předposledních a posledních ročníků teologických fakult a religionistiky.
Jinak obecně klíčem k nadějné budoucnosti je v každé obci zdravé jádro členů, kterým unitářské prostředí dává tolik, že mají potřebu a chuť něco vracet – a zásadním úkolem nás, kteří pro NSČU na jakékoli úrovni její struktury pracují profesionálně, ať duchovní, nebo laici, je přesně takové prostředí budovat.
Náhledová fotografie: Slunečnice, jeden ze symbolů českého unitářství, zdroj: Pixabay.
Související články:
