Zhruba před měsícem vyšla na placené platformě Voyo poslední epizoda šestidílné série Jitřní záře, která mezi diváky vzbudila vášnivou debatu o tom, kde jsou hranice mezi světem tradičním a alternativním. Jde tak už o druhý seriál vytvořený exkluzivně pro internetový portál pod hlavičkou televize Nova, který je zajímavý i pro religionistiku. První byla série Guru inspirující se případem Jaroslava Dobeše, o níž jsme v Náboženském infoservisu referovali zde.
Na začátku minisérie poznáváme partnery Pavlu Junkovou a Karla Balcara, kteří se rozhodli rezignovat na tradiční hodnoty většinové společnosti a odstěhovat se do polorozpadlého statku na Šumavě, kde si chtějí pěstovat vlastní zeleninu a založit rodinu. Pavla příliš nedůvěřuje západní medicíně, a když se dozví, že nemá velkou šanci otěhotnět přirozenou cestou, raději vyhledává pomoc kamarádek v ezoterickém krámku. S Karlem se pak oddávají tantrickému sexu, až konečně počnou, a jednoho dne ráno se jim doma při východu slunce narodí holčička, kterou pojmenují netradičně Jitřní záře.
Oba partneři si přáli krásnou vesnickou idylku, ale vysněný ráj jim dlouho nevydrží. Sousedi totiž nejsou zrovna nadšení z dvojice nezaměstnaných, kteří pečou bezmasé karbanátky, pořádají v noci na zahradě šamanské bubnování, přecházejí přes rozžhavené uhlíky, suší si marihuanu a bez povolení čistí studnu. Hlavní konflikt však nastane tehdy, když sociální pracovnice rodičům ani ne roční miminko odeberou, protože nemělo vystaveno rodný list a nebylo očkováno, a umístí ho do kojeneckého ústavu. Teprve po zásahu ombudsmanky rodiče získají dceru zpět a domluví se s úřady na kompromisním jménu Viktorie.
Poslední dva díly se zabývají okolnostmi dívčina domácího vzdělávání a jejím dospíváním. Jitřenka, jak ji doma stále říkají, začne toužit po tom, aby mohla žít stejně jako její vrstevníci. Nakonec ve svých šestnácti letech dobrovolně odchází od rodičů do Klokánku, protože chce dostudovat a matka starající se o její čtyři nové sourozence už nemá čas, aby jí dala potřebné vzdělání. Dívka tak jakoby neguje to, čím si její rodiče před patnácti lety prošli, a vrací se do ústavní péče, ze které ji pracně vybojovali.
Tvůrci hned v úvodu vykreslili vyhrocenou polaritu mezi světem tradičním a alternativním. Nelze však souhlasit s některými recenzenty (zde či zde), že by byl příběh tendenčně líčen ve prospěch alternativního vzdělávání, životního stylu a medicíny jako zápas osvícených rodičů s vesnickými balíky a bezcitnými úřady. Skoro spíš se zdá, že jazýček na váhách několikrát převážil na opačnou stranu, zvlášť když děvče v úplném závěru už nechce být nazýváno Jitřní září. Je Viktorka.
Celý příběh byl velmi silně inspirován osudem dívky, která se narodila Blance Fuxové a Jaroslavu Blovskému na Šumavě v srpnu 2001. I ve skutečnosti holčička dostala nezvyklé jméno, v tomto případě Půlnoční bouře, byla rodičům ani ne v roce odebrána a na čas umístěna do kojeneckého ústavu. A i ve skutečnosti dívka nakonec rodinu v pubertě opustila a odešla do dětského domova. V současné době vystupuje pod svým občanským jménem Eliška Gaja Fuxová a již vychovává dceru. Z rozhovoru s ní ale nevyplývá, že by se nějak výrazně vymezila proti svému indiánskému jménu nebo způsobu života svých rodičů.
Nabízí se tedy kompromisní řešení, kdy oba světy nemusí být chápány vůbec jako ztělesnění dobrého a špatného. Každý z nich má člověku co nabídnout a nese si sebou své vlastní výhody i nevýhody. Výstižně to shrnuje představitelka maminky Jitřní záře Petra Bučková: „V tomhle příběhu není černá a bílá, hrajeme milující pár, který není snadné mít za sousedy. O žádné z postav, které v Jitřní záři vystupují, se nedá říct, že má pravdu. Všichni mají totiž tu svoji.“[1]
Poznámka:
[1] Milan Kilián, „Dítě odebrali rodičům. Drsný příběh ze Šumavy byl inspirací filmařům“ (online), Pisecky.denik.cz, 27.5.2022, cit. srpen 2022, dostupné online.
Související články:
