Autorská inscenace Příliš krátká telomera, kterou v Divadle pod Palmovkou vytvořili Jan Mikulášek a Lenka Veverková, není jen satirou na biohacking, influencery dlouhověkosti a současnou posedlost zdravím. Anotace ji uvádí jako „příběh o hranicích, které jsme ochotni překročit, když se touha po nesmrtelnosti promění v byznys“, a zároveň se ptá, zda se posedlost zdravím nestává moderním náboženstvím. Premiéra proběhla už v březnu 2025 ve Studiu PalmOFF.
Příliš krátká telomera není jen komedií o lidech, kteří jsou posedlí superpotravinami, měří si spánek, požívají adaptogeny a věří, že dobře načasovaná studená sprcha může oddálit smrt. Je to inscenace o tom, jak se starý náboženský sen o překročení lidské konečnosti přesunul na pole biologie, wellbeingu, sebekontroly a sociálních sítí. Jinými slovy je to velmi přesná divadelní studie toho, co lze nazvat vernakulárním transhumanismem.
Tento termín na první pohled může znít rozporně. Transhumanismus bývá obvykle spojován s využíváním současných a vznikajících technologií — genetického inženýrství, kryoniky, umělé inteligence nebo nanotechnologií — k překonání lidských omezení a zlepšení lidského stavu. Jenže právě Příliš krátká telomera ukazuje, že transhumanistická imaginace už dávno nežije jen v laboratořích ani miliardářských projektech. Její cíle — nezestárnout, neslábnout, nepodléhat tělu, získat kontrolu nad biologickým osudem — zlidověly. Přeměnily se do každodenních rituálů: otužování, půstů, dechových technik, krevních testů, chytrých prstenů, doplňků stravy, workshopů a motivačního obsahu.
Tato workshopová a self help verze transhumanismu, která na sebe často bere i formu jednoduchých příspěvků na sociálních sítích je každodenně praktikovaná, dostupná a často neodborně poskládaná. Tento přístup k dlouhověkosti a překročení lidských mezí nečeká na nesmrtelnost vědomí uloženého v cloudu ani na laboratorně vypěstované orgány, ale začíná hned zítra přímým pohledem na slunce,[1] půstem do dvanácti a přesvědčením, že kdo umí dostatečně disciplinovat své tělo, má morální i biologickou výhodu nad ostatními. Je to imanentní forma spásy člověka, který si nemůže dovolit soukromou kliniku dlouhověkosti, ale může si koupit kurz, doplněk stravy, mobilní aplikaci a přijímá víru, že (jak zaznívá přímo v inscenaci) stárnutí je volba.
Děj inscenace přechází mezi dvěma linkami: laboratoří v Nankingu, kde se vyvíjí látka prodlužující život, a obyčejným západním párem, jehož vztah je prorostlý biohackingem, alternativní spiritualitou a logikou sociálních sítí, na nichž se zdraví, autenticita i osobní proměna mění v prodejnou image. Obě linie se nakonec protnou a vědecká touha po odstranění tělesného rozpadu ústí v katastrofu.
Laboratoř představuje transhumanismus elitní: vědecký, institucionální, technologický, nebezpečně účinný. Západní partnerská linka představuje jeho vernakulární podobu: blogovou, spirituálně zabarvenou, komerčně využitelnou, směšnou i znepokojivou. Jedno bez druhého ale vlastně neexistuje. Laboratoř potřebuje lidskou touhu po nesmrtelnosti, aby měla smysl, a influencer zase potřebuje vědecký slovník, aby jeho praktiky nepůsobily jako obyčejné pověry. Telomery, mitochondrie, hormony, stres, mikrobiom, dopamin — to všechno jsou v tomto světě zároveň biologické pojmy i novodobá zaklínadla.
Výborně zde funguje herecká dvojice Barbory Kubátové a Jakuba Albrechta, kteří ve dvou obsazují hned několik postav, což podporuje základní myšlenku inscenace: guru, vědec, pokusné zvíře, klient, partner i oběť jsou role v témže systému. V jednu chvíli někdo prodává naději, v druhou ji kupuje, v jednu chvíli experimentuje, v druhou se sám stává experimentem.
Mimořádně zajímavá je postava moderního „gurua”, který nabízí výklad světa, rituály, cestu proměny, příslib spásy a komunitu následovníků. Jen místo hříchu mluví o špatných návycích, místo askeze o disciplíně, místo zázraku a spásy o optimalizaci a místo věčnosti o dlouhověkosti. Jeho autorita nestojí na instituci, ale na charismatu, výkonu a schopnosti vyrábět obsah pro sociální sítě.
Zvlášť přesná je epizoda s vyprávěním o šamanovi, který mu měl v americkém pralese otevřít nové perspektivy. Když se ukáže, že žádný takový šaman neexistuje a jeho přítel, který měl být u toho, o ničem neví, inscenace míří k jednomu z bodů alternativní spirituality: k výrobě autenticity. Narážka na Carlose Castanedu je zde velmi funkční. Nejde jen o to, že si guru vymýšlí transformativní zážitek, důležité je, že jeho příběh má přesně takovou podobu, jakou publikum očekává: cesta do exotického prostoru, setkání s domorodou moudrostí, průlomová zkušenost, návrat s učením pro západního člověka. Pravda se v tomto prostředí neověřuje pravdivostí, ale tím, zda příběh působí transformačně.
Tady se Příliš krátká telomera dotýká alternativní spirituality přesněji. Ukazuje prostředí, v němž se osobní zkušenost, vědecká terminologie, exotizovaná tradice a tržní nabídka spojují do jednoho produktu. Kurz, workshop, dechová metoda nebo příběh o šamanovi nejsou jen službou. Člověk neplatí pouze za informaci; platí za možnost stát se novou verzí sebe sama.
Jednou z nejlepších součástí inscenace je také závěrečné připomínání výpovědí dlouhověkých lidí z různých světových lokalit o tom, co je klíčem k dlouhému životu. Lze ji číst jako ukázku absurdity lidského snažení o věčný život. Právě zde se ale nejlépe ukazuje paradox vernakulárního transhumanismu: směřuje do budoucnosti, ale legitimitu si bere z minulosti. Touží překročit biologii, ale tváří se jako návrat k přirozenosti. Mluví o datech, ale obdivuje babičky, pastýře, ostrovany a lidi z modrých zón. Vědecká studie a rada stoletého dědečka z vesnice mají stejnou funkci: dodat naději, že existuje správný způsob života, který nás ochrání před rozkladem.
Strach ze stáří, nemoci a smrti není nepochopitelný. Touha mít tělo pod kontrolou také není sama o sobě směšná. Možná trochu směšné a zároveň nebezpečné je až to, co se s touto touhou stane, když ji převezme trh, sociální sítě a nový typ autorit. Člověk pak už nepečuje o zdraví proto, aby mohl žít, ale žije tak, aby mohl neustále dokazovat, že o zdraví pečuje.
Žijete, jako by vám bylo souzeno žít navěky; myšlenka na vlastní křehkost vám vůbec nepřijde na mysl a nedbáte na to, kolik času už máte za sebou. (Seneca: O krátkosti života)
Motiv myší a lidí, který inscenaci otevírá i uzavírá s až nepříjemnou přesností, téma shrnuje. Vědecké experimenty na myších a sebepokusy lidí se zrcadlí: jedni jsou zavření v laboratorním teráriu, druzí v teráriu vlastního životního stylu. Člověk se rád chápe jako ten, kdo experiment řídí. Inscenace ale naznačuje, že ve světě posedlém zdravím je zároveň výzkumníkem i pokusným objektem. A zatímco elitní transhumanismus slibuje technologické překročení člověka, jeho vernakulární varianta ukazuje každodenní cenu tohoto snu: únavu, úzkost, závislost na autoritě, komodifikaci naděje a neschopnost přijmout, že tělo nelze opravovat a optimalizovat donekonečna.
Poznámka:
[1] Populární biohackingová rada vystavit se po probuzení dennímu světlu, které pomáhá synchronizovat cirkadiánní rytmus a nastavit tělo na bdělou fázi dne.
Náhledové foto: Oficiální prezentace inscenace.
Psali jsme v Dingiru:
Zuzana Marie Kostićová, Úsvit kybernetického člověka, Dingir 18 (3), 2015, s. 94–96.
Související příspěvky:
