Berat – ikona albánského náboženství

Berat – ikona albánského náboženství

Uctívání ostatků svatých jen s platnou vstupenkou. To je současná Albánie. Zatímco jinde v Evropě před relikviáři hoří svíčky na svícnech, lidé před nimi v modlitbách klečí a duchovní zážitek může zhatit snad jen otevírací doba chrámů, v Albánii se řada relikviářů uchovává v muzeích. Bez svíček a s modlitbou jen v duchu. Výmluvně o tom svědčí jihoalbánské město Berat. Někdejší krásný chrám s ikonopiseckou školou je němým svědkem dějinných zvratů.

 „Této ikoně od anonymního umělce z 18. století říkáme ‚liberální a aktuální‘,“ průvodkyně v Onufrijově muzeu v albánském městě Berat na jihozápadě země Anila Droboniku mi ukazuje ikonu Životodárného pramene. V pravoslavném světě se jedná o častý námět – Přesvatá Bohorodice s malým Ježíšem sedí na jakési kašně, ze které tryskají prameny vody. Předobrazem této ikony se stalo vyprávění o zázračné události poblíž Konstantinopole, kdy se náhle objevil uzdravující pramen. Symbolickým vyjádřením je pak to, že Kristus se svou matkou jsou uzdravujícím pramenem života.

Jenže tahle beratská ikona je něčím atypická. V jejím pozadí nemůžeme přehlédnout dva minarety. „Tohle je unikátní ikona, která reprezentuje obě náboženství – křesťanství a islám. Ke kašně přichází slepí, chromí, nemocní – pijí z tryskající vody a uzdravují se. Ten pramen je tu pro všechny. Tahle ikona prostě znázorňuje, že různá náboženství můžou vedle sebe existovat ve vzájemném respektu,“ vysvětluje mi průvodkyně.

 

Kopie z knihy The Creativity Behind the Wall: Albanian Orthodoxy under the Ottomans, 2018 (klikněte pro zvětšení)

Pravda, ikona nabízí prostor i k naprosto opačnému výkladu. Islámské město s minarety se rozprostírá za mohutnými hradbami, zatímco kašna s oživujícím pramenem leží před hradbami v křesťanské části. A že tedy ten, kdo chce z pramene pít, musí přijmout křesťanství… Ať je ale výklad jakýkoliv, přijde mi, že tato ikona by se klidně mohla stát znakem albánského náboženství.

A ne jen tahle ikona. Celé tohle muzeum jako by výmluvně vyprávělo, čím si albánští věřící museli projít…

 

Onufrijovo muzeum, foto: autor

Dědictví slovanských věrozvěstů

Do Albánie jsem se vydal se skupinou odborníků z Pravoslavného teologického institutu v Praze a Pravoslavné teologické fakulty Prešovské univerzity v Prešově. A zaměření naší cesty mohlo kdekoho překvapit: Putování po stopách svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. „Cyril a Metoděj v Albánii?“ kdekdo si pomyslí. Dílo soluňských bratří spojujeme s Velkou Moravou, ti více znalí pak ještě ví o jejich žácích, kteří museli Velkou Moravu opustit a vydali se k jižním Slovanům. Málokdo ale tuší, že jedním z cílů vyhnaných žáků byla i Albánie. Do ní údajně přišli svatí Gorazd a Angelár a prý se usídlili právě tady v Beratu.

Vcházíme do katedrály Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Tedy do bývalé katedrály. Dnes je součástí už zmíněného Onufrijova muzea. Interiér chrámu pochází ze 17. století, ale první chrám na tomto místě uvnitř pevnosti vyrostl už v 10. století. S cyrilometodějskými žáky tak mohl mít jistou spojitost. Která mu vydržela. Vedle oltáře vidíme drobnou dřevěnou truhlu – relikviář. A z popisku u ní se dozvídáme, že uvnitř se nachází kosti, o kterých se traduje, že patří sv. Gorazdovi a sv. Angelárovi.

Schránka s ostatky sv. Gorazda, foto: Jan Husár

Nevěřícně se na truhlu s ostatky dívám. Zrovna nedávno jsem četl jednu publikaci o Velké Moravě, ve které se autoři kloní k myšlence, že Gorazd – sv. Metodějem doporučený na velkomoravský biskupský stolec – byl na Moravě zavražděn. Právě proto, aby se nemohl biskupského úřadu ujmout. Jiní autoři pak zase přemýšlí o možnosti, že Gorazd na čas odešel do ústraní, aby se pak moravským biskupem přece jen stal – ale už v čistě latinském ritu. A další historici zase říkají, že o Gorazdově osudu nevíme nic. A já tu najednou stojím u schránky, v níž údajně jsou Gorazdovy ostatky…

Je otázka, jestli jsou pravé. Ale vyloučené to není. Jak se od průvodkyně Anily Droboniku dozvídám, zdejší oblast se dvakrát stala cílem invaze bulharské říše. Poprvé v šestém století, podruhé v devátém a desátém století. A právě s touto druhou invazí se pojí údajné misijní působení sv. Gorazda a Angelára. Místní lidé si je prý natolik oblíbili, že je po jejich smrti prohlásili za patrony města.

Ať tomu tak skutečně bylo, nebo ne, cyrilometodějská misie se těší úctě na mnohých místech v Albánii. Vlastně už ani nevím, kolik jsem v Albánii viděl ikon tzv. svatých Sedmipočetníků, tedy Cyrila, Metoděje a jejich pěti žáků…

 

 

Albánie – křižovatka kultur

Stejně jako Cyril s Metodějem přišli na už pokřtěnou Moravu a smysl jejich misie spočíval ve vysvětlování křesťanské víry, i jejich žáci na Balkáně přišli do už křesťanského prostředí. Albánci jsou hrdí na to, že k nim křesťanství dorazilo už na svém samotném počátku – s misijními cestami apoštola Pavla.

Albánci svůj původ odvozují od kmene Ilyrů. Ti se dostali pod kulturní i politický vliv nejdříve Řeků, pak Římanů. A už v prvním století získala Albánie svého prvního křesťanského mučedníka – v tehdejším Dyrrachiu, dnešní Drači, krev za Krista prolil místní biskup sv. Astius.

Po rozdělení římské říše na západní a východní se dnešní Albánie ocitla pod vlivem Byzance. No a od konce 14. století se zdejší území stává terčem tureckých nájezdníků. A jedny z prvních bojů probíhaly právě tady, u Beratu. S příchodem Turků se začíná radikálně měnit i zdejší náboženství. Zatímco dosud jižní Albánii ovládali pravoslavní a severní Albánii katolíci, po turecké invazi se začíná vyplácet přestoupit na islám.

 

Islámská tolerance

Islamizace Albánie neprobíhala nijak zvlášť násilně. Ostatně Berat je toho svědkem. Zatímco jinde Turci bořili kostely nebo je přestavovali na mešity – příkladem může být Hagia Sofia v dnes tureckém Istanbulu – ke křesťanům v Albánii se chovali o něco mírněji, a ti si tak mohli svou víru ponechat. Pokud tedy byli ochotní pro ni něco obětovat – třeba platit speciální křesťanskou daň a vůbec mít nižší sociální status. Ani kostely nesměly na sebe kdovíjak upozorňovat – musely být nízké a bez zvonice. Při respektování těchto pravidel spolu křesťané a muslimové žili relativně v míru.

Jistou roli v tom možná sehrál vliv bytostně tolerantního sůfismu, který má v Albánii také své místo (konkrétně zde působí taríka bektašíja).

 

Opuštěný chrám – svědek komunistického běsnění

Islámskou převahu křesťanské památky přežily víceméně bez úhony. Přesto stojím v bývalé katedrále přebudované na muzeum. Bohoslužby se tu už neslouží – a pokud ano, tak jen s povolením. Do rukou státu se veškerý náboženský majetek dostal za vlády komunismu. V roce 1967 komunistický diktátor Enver Hodža Albánii prohlásil za první ryze ateistický stát na světě. Vše cokoliv spojené s jakýmkoliv náboženstvím mělo být zničeno, obyčejná modlitba se trestala mnohaletým žalářem. Tisíce lidí kvůli svému náboženskému přesvědčení zahynulo v nelidských podmínkách ve věznicích a koncentračních táborech. Kdo si chtěl víru uchovat, musel tak dělat v absolutní tajnosti. Ani děti nevěděly, že se jejich rodiče ve skrytu modlí.

Nikdo nikdy nebyl v bezpečí, všude číhala odposlouchávací zařízení. Diktátorský režim udržoval v Albáncích neustálý pocit strachu. Enver Hodža si kromě demokratického Západu znepřátelil i Sovětský svaz a Jugoslávii, ocitl se tak v naprosté mezinárodní izolaci a očekával vojenský útok ze všech stran. Proto nechal vystavět na statisíce bunkrů po celé zemi – do obrany vlasti se měla zapojit každá rodina.

V tomto běsnění nechal diktátor srovnat se zemí přes dva tisíce náboženských staveb – kostelů i mešit. Zničily se cenné ikony a fresky. Naštěstí se do Hodžova okruhu dostali intelektuálové, kteří diktátora přesvědčili, že historické ikony stojí za záchranu. Ne jako náboženské předměty, ale jako předměty umělecké, jako součást albánské historie. Díky tomu jako muzejní exponáty přežily dodnes. Třeba jako ty, co se uchovávají tady v Beratu.

 

Albánský fénix

Po převratu v roce 1991 se Albánie mohla znovu volně nadechnout. Pravda, snadné to nebylo, země se ocitla na pokraji ekonomického bankrotu, lidé propadali frustraci. Na místní mládež dokonce začali působit islámští radikálové ze zahraničí. Ale výraznější úspěch u nich nezaznamenali.

Albánci na vnucený povinný ateismus rychle zapomněli. Vždyť „zakázané ovoce nejlépe chutná“, a tak se lidé začali silně zajímat o to, co se jim zakazovalo. Obnovily se islámské komunity, ale z popela povstala i Albánská pravoslavná církev. Protože jí zůstala jen hrstka kněží a žádný biskup, ujal se jí řecký misionář Anastasios Jannulatos, dnešní arcibiskup tiranský, dračský a celé Albánie. Restitucí se církev nedočkala, zabavené chrámy se jí nevrátily. Dokonce ani žádné bohoslužebné předměty – vždyť to, co se nezničilo, skončilo v muzejních vitrínách a depozitářích. Obnovovaná církev si musela vystačit s tím, co zbožní věřící tajně ukrývali ve svých domovech.

Co se stalo muzeem, muzeem zůstalo. Chrámy se postavily nové, znovu se napsaly ikony. Jen svaté ostatky se nahrazují těžko. Svatí Gorazd a Angelár zdaleka nejsou jediní světci, jejichž ostatky je možné uctít jen s platnou vstupenkou. Ale aspoň že neskončili na skládce…

Za ateistu se v Albánii nepovažuje snad nikdo. Asi sedmdesát procent obyvatel se hlásí k islámu, dvacet k pravoslaví, deset k římskému katolicismu. Jak si ale tady v Albánii všímám, dělení podle náboženského vyznání tu není moc populární. Průvodkyně tady v beratském muzeu není první, od které slyším, že albánským náboženstvím není islám, katolictví nebo pravoslaví. Náboženstvím Albánců je Albánie.

 

Podrobně se náboženským památkám v Albánii věnoval v týdnu 25.–29. listopadu Český rozhlas Plus, a to vždy v čase 7:25 a 13:25. Odkaz na audioarchiv zde.

Náhledové foto: Pravoslavná katedrála v Tiraně, autor.

 



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na