Adam Borzič (*1978) je básník, překladatel, esejista, psychoterapeut a šéfredaktor literárního obtýdenníku Tvar. Na konci roku 2021 vydalo nakladatelství Viriditas novou sbírku jeho básní s názvem Legendy. Sbírka silně akcentuje spirituální motivy podobně jako Borzičovy předchozí sbírky, např. Východo-západní zrcadla (2018) nebo Orfické linie (2015).
Legendy jsou básnická sbírka se spirituálním obsahem. Spirituální, náboženské a mystické obrazy a pojmy nepoužívá jako prostředek k prohloubení a ozvláštnění vlastního poetického výrazu, nýbrž spíše naopak – používá básnické prostředky k vyjádření spirituálních, náboženských a mystických významů. A to tam, kde náboženských pojmů a obrazů užívá, i tam, kde jich explicitně neužívá. Například když autor zakouší „nesnesitelnost krásy světa“.
Z duchovních tradic ve sbírce dominují motivy buddhistické, zejména z oblasti vádžrajánového tibetského buddhismu, jako jsou dákiní, mahásiddhové a další; dále se setkáváme s motivy křesťanskými (Panna Maria, Nejsvětější Trojice), hermetickými (čtvero živlů) nebo s motivy z čínské duchovní tradice (básníci Li Po a Chan-Šan).
V Legendách je opakovaně tematizováno posvátné ženství v různých svých podobách a projevech. Celá sbírka začíná úvodní básní, mající charakter krátkého oslavného hymnu, nazvanou „Pocta dávným tantrickým učitelkám“. Zájem o buddhistické „bohyně“ – či přesněji „energetické principy“ – se promítl i v básni „Léto s rudou dákiní“.
S posvátným ženstvím se autor nesetkává jen na poli tantrických škol tibetského buddhismu, ale i v prostředí imaginativního křesťanského nebe. V básni „Barokní touha“ dosvědčuje, jak se ve snu sám stal Matkou Boží v orientálním stanu a nosil v lůně Krista. „Tak šílený mír“ od té doby už nikdy nepocítil.
Jindy se posvátné ženství objevuje jako „panímáma v nebesích“, která v zástěře z národní vlajky válí těsto na pirožky, neboť podle patriarchální ideologie je údajným údělem všech matek (těch nebeských nevyjímaje!) „pořád něco vařit a smažit“. U Borziče se tak reverence k posvátnému ženství proplétá s „pozemským“ feminismem.
Někdy se dozvídáme i autorovy postřehy z oblasti religionistiky, či snad téměř geopolitiky, jako například, že „konzervativismu se daří v rovinách“, jak zjišťuje v básnickém pásmu „Z Polska zevního do vnitřní Číny“.
Dojde i na situace, kdy se zdá, že autor používá religiózní symboly spíše jako imaginativní nástroje své zcela nespoutané poetiky: třeba v kolážovitém výjevu „barokní katedrály v džungli“. Ale i takový obraz může člověka vést k řetězci asociací a úvah, např. o vztahu kultury a přírody, o kolonialismu, nebo o náboženství v Latinské Americe, kde se s barokními katedrálami (nebo minimálně kostelíky) v džungli opravdu můžeme tu a tam setkat.
Pro Borzičovu poetiku je celkově charakteristické propojování sakrálního a profánního, mýtického a každodenního, mystického a politického. Autor vidí běžné výjevy pražských ulic optikou řecké mytologie: „Hekaté v mlze nabízí chraplavě Nový Prostor“, „mercedes a v něm Hádés počítá zelené bankovky, předjede ho Hermés v žlutém trikotu“.
K zamyšlení vyzývá i samotný název sbírky. Kdo, nebo co jsou ony „legendy“? Jsou legendami míněny jednotlivé básně? Chce autor říci, že básním ve sbírce máme rozumět jako legendám, tedy posvátným vyprávěním, mýtům?
Nebo jsou „legendy“ jednotlivé postavy vystupující v Borzičových básních? Je takovou legendou rudá dákiní, mahásiddha Šavari, Matka Boží? Patří mezi tyto legendy také (nebo dokonce především?) autorovi přátelé a drazí lidé, o kterých se také v básních hojně rozepisuje?
Možná jsou všechny zmíněné výklady správně. A možná existují ještě další správné výklady.
Náhledový obrázek: Rudá dákiní ze zdroje zde.
Související články: