Ve dnech 22. 2. – 22. 5. 2022 se ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí koná výstava Miracula Mundi: Divy starověkého světa v grafice 16. a 17. století. Výstava prezentuje ryty převážně vlámských a italských umělců, tvořících na přelomu renesance a baroka. Představuje starověké divy světa v tvorbě Maartena van Heemskerck (1498–1574), Philipse Galla (1537–1612), Maartena de Vose (1532–1603) a originálního Antonia Tempesty (1555–1630).
Nejstarší kanonický seznam starověkých sedmi divů světa sestavil řecký básník Antipatros ze Sidónu ve druhé polovině 2. století př. Kr. Mezi sedm divů světa zařadil pyramidy v Gíze, visuté zahrady Semiramidiny v Babylónu (jak ale výstava ukazuje, za div světa bývalo považováno i celé město Babylón), socha Dia v Olympii, Artemidin chrám v Efezu, Mauzoleum v Halikarnassu, Rhodský kolos a maják na ostrově Faru u Alexandrie.
Většina těchto divů má náboženský charakter. Pyramidy byly hrobky božských vládců Egypta, a tudíž nanejvýš posvátné schrány. Ačkoli v době antiky již původní účel pyramid nebyl známý, o to větší opar religiózního tajemna je v očích tehdejších pozorovatelů zahaloval.
Feidiova socha Dia v Olympii (433 př. Kr.), údajně celá ze slonoviny, byla největší sochou nejvyššího boha řeckého panteonu.
Chrám v Efezu (kolem 550 př. Kr.) po staletí fungoval jako svatostánek panenské bohyně lovu Artemis. Za zmínku také stojí, že pouhých několik set metrů od místa, kde stával Artemidin chrám, byla vyvýšena i jiná panenská bohyně – Marie, matka Ježíšova, byla roku 431 na koncilu v Efezu prohlášena „Theotokos“, Bohorodičkou.
Mauzoleum v Halikarnassu (351 př. Kr.) bylo hrobkou satrapy (perského místodržícího) Maussólla (377–353 př. Kr.), tedy světského vládce. Téma smrti, pohřbu a posmrtného života však pro antického člověka nešlo nijak oddělit od náboženského prožívání kosmu. Mauzoleum v Halikarnassu bylo monumentem lidské touhy po nesmrtelnosti. Popisky na výstavě zároveň opomněli zmínit zajímavost, že Artemísie (395–351 př. Kr.), manželka satrapy Maussólla, byla zároveň jeho sestrou.
Rhódský kolos (292 př. Kr.) byl vystavěn obyvateli ostrova Rhodos jako poděkování slunečnímu bohu Héliovi za odražení makedonské invaze. Díky své výšce 33 metrů šlo o nejvyšší sochu božstva v celém starověkém světě.
Jako jediné „sekulární“ divy světa tak působí visuté zahrady královny Semiramis v Babylónu (asi 6. století př. Kr.) a maják na ostrově Faru (279 př. Kr.) v alexandrijském přístavu. Ovšem archetyp Zahrady má v myšlení národů Blízkého Východu neodmyslitelně náboženskou symboliku. Zahrada byla a je pro obyvatele pouštních a polopouštních krajů živoucím ztělesněním Ráje – ideálního, božského stavu existence. A při představě majáku závratné výšky a do dálky plápolajícího oslnivého světla se také jen těžko lze ubránit pocitů zbožného údivu. Tím spíše, že maják navigoval námořníky do Alexandrie – multikulturního města, které doslova vřelo náboženským synkretismem a bylo oázou hermetismu, gnóze, novoplatonismu, mystických proudů judaismu a dalších duchovních směrů.
Z náboženského hlediska však nejsou pozoruhodné pouze samotné divy světa, ale i jejich ztvárnění evropskými umělci. Nikdo z nich žádný ze sedmi starověkých divů neviděl. (V době vzniku rytů existovaly už pouze pyramidy v Gíze, ty se však, zpola zaváté pískem, nacházely na „nepřátelském“, „mohamedánském“ území.)
Díla, vystavená ve Schwarzenberském paláci, tedy vznikala z části na základě svědectví antických autorů, z části na základě fantazie samotných umělců. Rytiny starověkých divů světa tedy nejsou ani tak svědectvím o starověku a divech samotných, nýbrž o raném novověku a o kulturním a náboženském myšlení tehdejších evropských umělců.
Vyobrazení divů světa se u jednotlivých autorů značně různí, mají však jeden společný rys – působí dojmem jakési ideální krajiny (antické, případně orientální). Zdá se, že novověcí evropští umělci toužili umístit divy světa do idealizované krajiny. Tato krajina má rozměr snový (ve které se vyskytují například hadi s lidskou tváří), stejně jako rozměr realistický (Babylon jako typicky dobové evropské město).
Rytiny působí jako zobrazení „posvátné krajiny“, „chrámového okrsku“ či již zmíněné „Zahrady“. Jako by duše evropského člověka, soužená desetiletími náboženských válek, toužila po návratu do původního rajského stavu, který představovala antická (a orientální) vznešenost, harmonie a velkolepost.
Rytiny sice odkazují k divům, které historicky existovaly, umělecky však ztělesňují spíše návrat do „illo tempore“ – „onoho času“, univerzální archetypální časovosti mýtu, v níž se lze setkávat se symbolickými počátky všech věcí.
V rytech novověkých vlámských a italských umělců se promítají tři idealizovaná témata – antika, orient a Bible. Idealizovaná antika v duchu humanismu je pochopitelně dominantním prvkem, vždyť většina divů světa byla dílem Řeků. Některé divy – zejména egyptské a babylonské – ale dýchají spíše snovými fantaziemi o zázračném orientu s palmami, slunce, slony a karavanami velbloudů, kde idylické tajemno kazí snad jen občas se vynořující zlověstná tvář Turka.
A konečně, některá vyobrazení obsahují i odkazy explicitně biblické. Kromě visutých zahrad královny Semiramis bylo totiž za div světa často považováno celé město Babylón. Vedle visutých zahrad jsou zobrazovány mohutné babylónské hradby a také Babylónská věž. Na jednom rytu, silně inspirovaném biblickým motivem (Genesis 11:1–9), můžeme vidět rozptýlené národy světa, prchající od nedostavěné věže, a mezi nimi dokonce původní obyvatele Ameriky s péřovou čelenkou! Výstava je tedy zároveň svědectvím o umění v době vrcholícího evropského poznávání (a dobývání) Nového světa.
Výstava není velká rozsahem. Zaujímá v podstatě jednu místnost. Svou uměleckou hloubkou a šíří historických a náboženských odkazů ovšem velká je. Návštěvníka vtáhne nejen do posvátného prostředí starověkého kosmu, ale i do náboženských představ, vizí a naději evropských umělců 16. a 17. století.
Náhledová fotografie pyramid v Gíze: Wikimedia Commons.
Související články:
