Den Sv. Valentýna – Svátek lásky s římskými kořeny

 

For this was on Saint Valentine’s day,

When every fowl comes there his mate to take,

Of every species that men know, I say,

And then so huge a crowd did they make,

That earth and sea, and tree, and every lake

Was so full, that there was scarcely space

For me to stand, so full was all the place.

Neboť to bylo v den svatého Valentýna,

kdy každý pták tam přilétá, aby si svou družku vzal,

ze všech druhů, které člověk znal,

a tehdy se jich sešla taková spousta,

že země, moře, stromy a jezera se rozrostly.

tak plné, že sotva bylo místa.

že jsem se tam ani nevešel, jak plné byly.

 Geoffrey Chaucer, The Parliament of Fowls, cca 1380, přepis do moderní angličtiny

 

Každý rok 14. února slaví miliony lidí po celém světě bez ohledu na své náboženské přesvědčení Den sv. Valentýna a dělají něco romantického pro své partnery. Jméno Valentýn pochází z latinského slova valens, což znamená „silný“ nebo „mocný“. Ve starověku šlo o běžné jméno. Díky tomu je tak těžké určit, kterého světce si vlastně připomínáme, neboť na 14. února připadají svátky nejméně tři svatých tohoto jména – všichni byli mučedníky.

Portrét sv. Valentýna Římského a údajná relikvie v kostele Santa Maria in Cosmedin, Řím, Itálie.

Nejstarším z nich, svatý Valentýn Římský, byl knězem v Římě. Umučen byl roku 269 n. l. a pohřben poblíž Via Flaminia[1]. Dle legendy byl Valentýn zatčen během římského pronásledování křesťanů. Když byl předveden před císaře, odmítl se zříci své víry a za trest byl umístěn do domácího vězení. Hlava domu, v němž byl Valentýn uvězněn, vyzvala kněze, aby ukázal skutečnou Boží moc. Brzy Valentýn vrátil zrak mladé slepé dívce a celý dům se obrátil na víru. Jakmile se zpráva o zázraku a obrácení dostala k císaři, byl Valentýn popraven.

Druhý kněz, biskup Valentýn z Terni, byl známý svou schopností uzdravovat tělesně postižené. Jeden učenec poslal pro biskupa, aby uzdravil jeho jediného syna, který se nemohl hýbat a mluvit. Po noci plné modliteb biskup chlapce uzdravil – a rodina spolu s hostujícími učenci konvertovala ke křesťanství. Krátce poté byl biskup za své zázraky zatčen a poté, co odmítl konvertovat k pohanství, byl sťat.

O třetím svatém Valentýnovi víme jen to, že byl umučen se skupinou společníků v Africe někdy v počátcích existence křesťanské církve.

Svátek se tak může týkat svatého Valentýna Římského nebo nějaké kombinace všech tří postav – životy světců se stejným jménem někdy splývají dohromady. Existuje také nejméně dvacet dalších svatých Valentýnů (a Valentýn), kteří přišli později, ale na které se 14. února nevzpomíná.

Podoba svátku má však ještě starší kořeny. Vzhledem k jejich podobnosti se předpokládá, že tento svátek má původ v římském svátku Luperkálie, který se konal v polovině února. Součástí svátku, který oslavoval příchod jara, byly obřady plodnosti a losování párů mezi ženami a muži. Na konci 5. století papež Gelasius I. slavení Luperkálií zakázal a někdy se mu připisuje, že jej nahradil svátkem svatého Valentýna, nicméně skutečný původ svátku je přinejmenším nejasný. Valentýn se začal slavit jako den romantiky až kolem 14. století. Podle některých vědců byl první, kdo spojil Valentýna s romantikou básník Geoffrey Chaucer ve své básni The Parlement of Foules[2]. Ten přibližně v roce 1380 napsal:

For this was sent on Seynt Valentyne’s day,

Whan every foul cometh ther to choose his mate

V den Svatého Valentýna přichází každý pták,

aby si vybral svou družku

 

Další autoři, včetně Williama Shakespeara, ho následovali a nedlouho poté se v Anglii stala populární výměna ručně vyrobených přáníček a žetonů. Nejstarší dodnes známou valentýnkou je báseň, kterou v roce 1415 napsal Karel, vévoda orleánský, své ženě, když byl po zajetí v bitvě u Agincourtu uvězněn v londýnském Toweru. Předpokládá se, že o několik let později král Jindřich V. najal spisovatele jménem Johna Lydgate, aby napsal valentýnský dopis Kateřině z Valois.

Tradice obdarovávání milovaných osob květinami na Valentýna vznikla v 17. století, kdy švédský král Karel II. zpopularizoval „řeč květin“, tedy přiřazování významů k různým druhům květin, v celé Evropě. Nejtradičnějším druhem pro Valentýna se stala růže, a to kvůli jejímu spojení s řeckou bohyní lásky Afroditou. Od té doby se tento zvyk velice rozšířil a dnes patří ke slavení valentýnského dne zcela neodmyslitelně.

Amor a Psyché (Antonio Canova, 1787–1793).

V průběhu 19. století se obliba valentýnských svátků neustále zvyšovala – zejména poté, co se díky tiskařskému lisu a levnějšímu poštovnému v době průmyslové revoluce naplno rozjela velkovýroba přáníček. Esther A. Howlandová (známá jako „matka valentýnek“) začala ve 40. letech 19. století prodávat první masově vyráběná přáníčka v Americe a v roce 1913 vstoupila na scénu společnost Hallmark Cards. Dnes se odhaduje, že lidé posílají po celém světě každoročně přibližně 145 milionů přáníček.

Nedílnou součástí Dne sv. Valentýna je také bůžek Amor. Ten je na valentýnských přáníčkách často zobrazován jako nahý cherubín, který vysílá šípy lásky na nic netušící milence. Římský bůh Amor má však kořeny v řecké mytologii jako řecký bůh lásky Erós. Jeho narození se popisuje různě: podle některých verzí je synem Nyx a Ereba, podle jiných Afrodity a Área, podle dalších je synem Iris a Zefýra nebo dokonce Afrodity a Dia (který by tak byl jeho otcem i dědečkem).

Podle řeckých archaických básníků byl Erós krásný nesmrtelný muž, který si pohrával s city bohů a lidí. Zlatými šípy podněcoval lásku, olověnými šípy zaséval odpor. Teprve v helénistickém období začal být zobrazován jako rošťácké, buclaté dítě, s nimiž se setkáváme na valentýnských přáníčkách.

Ačkoli Den sv. Valentýna získal postupně celosvětovou popularitu, v zemích, jako je Indonésie, Saúdská Arábie a Malajsie, se stále příliš neslaví. Ve většině těchto zemí je svátek v rozporu s žitými náboženskými pravidly. Některé země se však Valentýnu brání také z politických důvodů. V Indii se některé konzervativní politické strany staví proti Valentýnu, protože podle nich svátek propaguje západní hodnoty.

Poznámky:

[1] Via Flaminia byla starověká římská silnice vedoucí z Říma přes Apeniny do Arimina (dnešní Rimini) na pobřeží Jaderského moře.

[2] V moderní angličtině „The Parliament of Fowls“ – Ptačí parlament. Báseň má formu snové vize v rýmované královské strofě a obsahuje jeden z prvních odkazů na myšlenku, že svátek svatého Valentýna je zvláštním dnem pro zamilované.

Náhledový obrázek: Diana a Cupid, Pompeo Batoni, 1761.

Doporučená literatura:

Ansgar Kelly, Henry (1986), “The Valentines of February”, Chaucer and the cult of Saint Valentine.

Frank Staff, The Valentine & Its Origins, 1969, Frederick A. Praeger.

Henry Ansgar Kelly, in Chaucer and the Cult of Saint Valentine (Leiden: Brill) 1986.

Max L. Christensen, Heroes and Saints: More Stories of People Who Made a Difference, 1997, Westminster John Knox Press.

 

Psali jsme v Dingiru: 

Dingir 1/2000: Náboženství a sexualita (plně dostupné online zde)

Související příspěvky:

Papež František a naděje na posun katolické etiky partnerského života

Opravdu má Bůh rád sex?

Může sex být svatý?

Imbolc – keltský svátek jara

Velikonoce – Křesťanský svátek s židovskými kořeny

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments