Mají Rusové v Praze právo na svou svatyni?

Web Českého rozhlasu uveřejnil komentář k pravoslavnému chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodičky v Praze na Olšanských hřbitovech. Prý, i když nebylo možno to ověřit, chátrají fresky uvnitř kaple, protože se prý zvyšuje nápor na kapli, která není na tak velký počet lidi dimenzovaná. Kostel používá od roku 1924 průběžně pravoslavná církev, ale jejím majitelem je město, a proto může efektivně vyvíjet tlak na místní církevní obec a na českou pravoslavnou církev.

V Praze podle dostupných statistických údajů žije zhruba polovina všech v Česku bydlících Rusů. Ohledně jejich celkového počtu se však různé zdroje liší. Spolehlivý údaj ukáží výsledky letošního sčítání lidu. Svatyně na Olšanech je postavena v ruském stylu na podnět předsedy první vlády Československa Karla Kramáře, který měl ruskou manželku. V areálu jsou oba pohřbeni. Chrám podléhá Pravoslavné církvi v českých zemích. Její tam sloužící duchovní, jakož i celá komunita jsou mnohonárodní (Rusové, Ukrajinci, Rusíni, Slováci, Srbové, Bulhaři a další).

Pravoslavní Rusové mají v Praze jiná centra, obě shodou okolností v Bubenči. Je to celkem skromná kaple svatého Mikuláše v Rooseveltově ulici v suterénu takzvaného domu profesorů, určeného za první republiky pro akademiky z prostředí ruských azylantů. A pak dnešní deklarované centrum ruské diaspory, velká budova s atypickým, spíše kruhovým půdorysem na Sibiřském náměstí, někdejší výstavní pavilon sovětského a pak ruského velvyslanectví v brutalistním stylu. Dnes je to chrám svaté mučednice, české kněžny Ludmily, který je prostorem ambasády a nepodléhá zdejší pravoslavné církvi, nýbrž Moskevskému patriarchátu, podobně jako chrám svatých Petra a Pavla v Karlových Varech.

Článek v iRozhlasu rozšiřuje současný politický spor České republiky s Ruskem na církev. Lze říci, že pravoslavná církev v Rusku má privilegované postavení a že je nástrojem ruské zahraniční politiky. Pravoslavní Rusové jsou významnou, nikoli však většinovou částí světového pravoslaví. Pravoslavní Rusové i z dalších etnik mají různé politické názory.

Článek je rovněž projevem sporu známého z různých etnických a náboženských imigračních generací. Analogií může být rozepře dvou exilových generací Čechů, poúnorové a posrpnové. Potomci ruských porevolučních imigrantů, kteří se v článku vyslovují, jsou kriticky naladěni k takřečeným „novým Rusům“. Jejich podnikání v Česku opravdu může být někdy podezřelé a bude mezi nimi nemálo stoupenců putinovského režimu. Jsou však mezi nimi rovněž vědci, umělci, studenti a široký okruh lidí, kteří nejsou příznivci ruské imperiální politiky a hledají v Česku spíše svobodu.

Pravoslavná církev v českých zemích je etnicky rozvětvená. Její jazykově česká část uvadá. Nepodařilo se totiž udržet takzvané hanácké pravoslaví spojené s postavou biskupa Gorazda, který, jak je známo, poskytl r. 1942 útočiště parašutistům ze skupiny Anthropoid po atentátu na Reinharda Heydricha a byl pak popraven. Nedošlo také ke generačnímu předání pravoslaví v okruhu Čechů, kteří se po 2. světové válce přistěhovali z tehdejšího Sovětského svazu, z Volyně.

V Praze se s jazykově českým pravoslavím spojuje katedrála sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, původně barokní katolický kostel sv. Karla Boromejského. Část bohoslužeb tam probíhá v češtině, ale i toto společenství je multietnické. Návštěvníky tamních bohoslužeb jsou rovněž ortodoxní Řekové žijící v Praze a okolí a v tamních bohoslužbách se občas ozývá liturgická řečtina.

Spolu s malou skupinou pravoslavných etnických Čechů jsou v Praze pravoslavní Ukrajinci (vedle okruhu řeckokatolíků ze západní Ukrajiny). Jejich centrem v Praze je chrám Zvěstování Přesvaté Bohorodičce pod Vyšehradem, původně gotický kostel v ulici Na Slupi.

Rumunské pravoslavné komunitě v říjnu 2020 shořel chrám v Kinského zahradě a v současnosti jim poskytuje pohostinství starokatolická církev, v jejíž katedrále sv. Vavřince na Petříně poblíž rozhledny a zrcadlového bludiště se pravidelně scházejí, než bude původní dřevěná budova přenesená do Prahy r. 1929 z Podkarpatské Rusi rekonstruována.

Bulharské pravoslavné společenství používá kapli sv. Klimenta ve vnitrobloku v Klimentské ulici v sousedství modlitebny Církve bratrské, která však má vchod ze Soukenické ulice.

Kromě dvanácti komunit české pravoslavné církve a společenství při ruské ambasádě je v Praze ještě zastoupena řecká starostylní církev, takřečení kyprianovci, která na rozdíl od oficiální řecké ortodoxie používá pouze juliánský kalendář a ekumenické vztahy pravoslavných s jinými křesťany považuje za „synkretickou herezi“, tedy za blud, který směšuje víru s omyly. Moravská eparchie této církve má v Česku šest církevních obcí, z nichž pražská sídlí v kapli sv. Filareta nového vyznavače v bytovém domě v Praze na Smíchově v ulici Kováků.

V článku se uvádí, že krypta olšanského chrámu slouží jako sklad a že o svátcích jsou tam prodejní stánky, což je na hřbitově nevhodné. Jde pravděpodobně o omyl. O velikonocích (podle juliánského kalendáře) se tam koná před chrámem bohoslužba na závěr které kněz žehná svěcenou vodou pokrmy rozložené na zemi.

O svatyni Zesnutí Bohorodičky se v článku tvrdí, že její původní účel byl ryze pietní a nikdo neplánoval obřady. Kostel neurčený na bohoslužby je sotva představitelný. V době první republiky a protektorátu byla (vedle chrámu sv. Mikuláše u Staroměstského náměstí) chrámem biskupa Sergie a jeho v Praze působící Ruské zahraniční pravoslavné církve a konaly se tam pravidelné bohoslužby. Vše skončilo tím, že ruská imigrační komunita byla prakticky zlikvidována v souvislosti s obsazením Prahy sovětskou armádou od 9. května 1945. Značná část zde žijících Rusů, československých občanů bylo odvlečena do lágrů Gulagu. Od konce války dosud slouží Pravoslavné církvi v českých zemích.

O budově se v článku říká, že je „dosud jedinou stavbou svého druhu západně od hranic Ruska, vybudovanou v typicky pravoslavném architektonickém slohu“. Západně od hranic Ruska je Ukrajina a Bělorusko, kde jsou takových chrámů tisíce. A i kdybychom přistoupili na autorovu fiktivní mapu Ruska, jen v Česku je takových staveb kolem deseti (mj. Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Brno, Olomouc, Chudobín, Řimice) a část z nich je postavena českými pravoslavnými. Další stovky takových budov jsou všude v západním světě, v Evropě i Americe.

Jiří Knitl z hnutí Praha sobě je v článku citován, že magistrát rozhodně nechce církev vystrnadit, ale že musí dodržovat pravidla. Pravoslavná církev prý si to tam obsadila. Ve skutečnosti však používá chrám nepřetržitě od jeho postavení.

Ohledně pravoslavné církve v Praze je v článku uvedeno, že ji zastupuje duchovní Roman Hajdamačenko sloužící mimo jiné v olšanském kostele. Tento kněz ukrajinského původu je pražským okružním protopresbyterem, tedy má prvenství mezi zhruba dvaceti pravoslavnými duchovními  působícími v Praze. Reprezentantem církve v pražské eparchii a v celém Česku jako celku je však arcibiskup Michal (Dandár) původem ze Slovenska.

Svoboda vyznání v Česku velmi široce garantovaná Listinou základních práv a svobod platí stejně pro pravoslavné jako pro kteroukoli jinou křesťanskou církev a pro každé náboženství. Politické spory, jakkoli z naší strany oprávněné, by se do praktikování této svobody neměly vměšovat.

Náhledový snímek interiéru chrámu Zesnuti Přesvaté Bohorodičky v Praze na Olšanech ze zdroje zde.

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 2/2004: Pravoslavné křesťanství (plný text čísla zde)

 

Související příspěvky:

Noví svatí v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku

Osudy svobody vyznání v Rusku

Brutální rituály a rvačky u křtitelnice

 

Subscribe
Upozornit na
guest

0 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments