Během slavnostní bohoslužby 8. 2. 2020 byli v pravoslavném katedrálním chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici svatořečeni noví mučedníci. Právě v tomto chrámě v roce 1942, po jedné z nejslavnějších akcí československého protifašistického odboje – vojenské likvidaci Reinharda Heydricha, druhého muže Třetí říše – nalezli úkryt parašutisté, kteří vojenskou diverzní akci 27. května 1942 provedli. Fašistická moc se po odhalení tohoto úkrytu mstila nemilosrdně. Duchovní chrámu, pracovníky a jejich rodinné příslušníky i biskupa čekalo mučení a smrt, Česká pravoslavná církev byla zakázána. Biskup Gorazd, duchovní chrámu sv. Cyrila a Metoděje s nejbližšími spolupracovníky byli popraveni 4. a 5. září 1942 v Kobylisích, rodinní příslušníci a další spolupracovníci byli popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.
Biskup Gorazd byl svatořečen ještě za komunistického režimu v roce 1987. Více však nebylo dovoleno. Nyní byli i ti, kteří zemřeli mučednickou smrtí, jako jejich biskup, prohlášeni Pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku za nové svaté mučedníky. Konkrétně byli svatořečeni duchovní Vladimír Petřek a Václav Čikl, laikové Jan Sonnevend, Václav Ornest a Karel Louda se svými rodinami a dalšími lidmi, kteří byli popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Více o nich například zde. Tito noví svatí budou oslavováni jako „svatí novomučedníci čeští“ a jejich památka se bude konat vždy 5. září.
Svatořečení 8. 2. 2020 navazuje na akt, kterým srbská pravoslavná církev v roce 1961 prohlásila všechny, kdo zemřeli mučednickou smrtí za 2. světové války, za hodné úcty. Právě tito mučedníci patřili se svým biskupem pod jurisdikci Srbské pravoslavné církve.
A jaký je význam jejich svatořečení pro místní prostředí? Samozřejmě veliký! Křesťanství rostlo na mučednících. Eucharistie se dodnes v pravoslaví smí konat pouze na ostatcích mučedníků. Ale tito lidé jsou zároveň obnoviteli pravoslaví v Československu a jsou svědectvím doby, kdy se malé společenství pokusilo demokratickým způsobem organizovat hierarchickou církev. Připomínají nám vazbu československého pravoslaví 20. století na srbskou mučednickou pravoslavnou církev. A také naprostou katastrofu malého a mladého českého pravoslavného prostředí během heydrichiády, kdy z předválečných 22 duchovních shromážděných kolem svého biskupa zbylo po válce pouhých 6 bez biskupa.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 2/2004: Pravoslavné křesťanství (plný text čísla zde)
Související příspěvky:
Církevní otázka v Černé Hoře rozděluje společnost
Konec ukrajinského pravoslaví na Krymu?
Berat – ikona albánského náboženství