Za uplynulý rok, od července 2019 do července 2020 bylo v Rusku za nedovolenou misijní činnost stíháno 62 muslimů, 29 baptistů, 22 evangelikálů včetně letničních, a s nimi další příslušníci různých křesťanských i mimokřesťanských uskupení. Týká se to 125 jednotlivců ze 17 různých náboženských společností. Cizinci, kterých se to týkalo, byli vyhoštěni ze země.
Komunistický režim v Rusku náboženství pronásledoval. V jeho raném období byly bourány a zavírány kostely, duchovní byli zabíjeni, posíláni do vyhnanství nebo sesazováni. Povolená náboženská aktivita byla pod kontrolou režimu.
Změny nastaly na začátku devadesátých let. Nejprve to byla politika „přestavby“ spolu s povolenou otevřenou kritikou zločinů minulosti i současnosti. Sovětské impérium se postupně začalo rozpadat. Nejprve se osamostatnily tři baltské státy, Litva, Lotyšsko a Estonsko. V prosinci 1991 zanikl Sovětský svaz a v Rusku byla zakázána komunistická strana (i když jiná pod tímto názvem později vznikla a je dnes parlamentní opoziční stranou).
Počáteční vývoj po těchto změnách umožnil očekávat, že nastane svoboda vyznání. Vliv nově získané svobody na postoje obyvatel Ruska v tomto směru byl enormní. Údaje o deklarované příslušnosti k náboženským vyznáním se podle zdrojů liší, ale vesměs svědčí o mohutném nástupu zejména pravoslavné církve. Podle ruských zdrojů se v roce 2012 hlásilo k pravoslaví 42 % obyvatel. Podle amerického nezávislého uskupení Pew Research Center o pět let později uvádí pravoslaví jako své vyznání 71 % ruské populace.
Osudy pravoslavných za minulého režimu i po jeho pádu sdíleli také protestantské komunity a mezi nimi početně silný Svaz evangelických křesťanů – baptistů. V některých regionech Ruska těžili z nově nabytých možností muslimové, kteří podle zdroje pro rok 2017 dosáhli 10 % obyvatelstva. Za zaznamenání stojí i tři etnické komunity, ve kterých je silně zastoupen tibetský typ buddhismu (Burjati, Tuvimci, Kalmyci).
Svoboda vyznání v Rusku se záhy ukázala jako omezená. Uznávána a podporována je především Ruská pravoslavná církev. Stát rovněž podporuje ambice Moskevského patriarchátu ovládat pravoslavné za hranicemi Ruska, např. na Ukrajině. Tolerována jsou další náboženství domácího původu v mnohonárodní federaci.
Náboženství dříve přinesená nebo nově uváděná do Ruska z ciziny jsou všemožně omezována. Podle zákona přijatého letos v červenci Státní dumou se zakazuje cizincům a náboženským vůdcům, kteří studovali v zahraničí, vyvíjet aktivity v ruských náboženských uskupeních a vést je. Omezení je odůvodněno tím, že v zahraničí mohou tito činitelé být vedeni k extremistickým postojům.
Oprávnění sloužit v náboženských společenstvích mají vedle ruských občanů jen ti, kdo trvale a oprávněně žijí na ruském území. Dostupné zdroje uvádějí, že mnoho protestantských pastorů a katolických kněží v Rusku je cizího původu. Dokud nezískají povolení ke stálému pobytu, nemohou vykonávat svou službu.
Zákon zakazuje náboženské aktivity osobám, které vykazují znaky extremismu. Jde o osoby, které se vyskytují na oficiálním seznamu extremistů a teroristů, přičemž už dříve byla za extremistickou prohlášena Náboženská společnost Svědkové Jehovovi. Jejich extremismus má spočívat v tom, že „propagovali výlučnost a nadřazenost“ své víry. V tom zákon neměří všem vyznáním stejným metrem. Jistá omezení se však svědků týkají i v některých zemích, jejichž demokratický systém není zpochybněn, např. ve Francii, Německu a Kanadě.
Zákon zakazuje náboženská shromáždění v soukromých prostorách. Společná modlitba a podobné aktivity se mohou konat jen v oficiálně deklarovaných místnostech či budovách. Dále je zakázáno publikovat náboženské texty, pokud v publikaci není plně, jednoznačně a pravdivě označena náboženská společnost, která publikaci vydává. Došlo i k postižení pokutou za rozdávání výtisků Bible.
Již dřívější novela tehdy platného zákona regulujícího vztah státu a náboženství sice brala na vědomí existenci neregistrovaných náboženských subjektů, ale přikazovala jim, aby místním orgánům státní správy poskytovaly o sobě informace včetně osobních údajů zúčastněných. U nás článek 16 Listiny základních práv a svobod zcela přenechává jednotlivcům, aby se sdružili na základě náboženství a neukládá jim žádná omezení. Zákon o církvích a náboženských společnostech (3/2002 Sb.) sice deklaruje, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou náboženské společnosti, které vykazují konkrétně popsané znaky, jež bychom mohli nazvat extremistickými, ale tento paragraf nikdy nebyl proti žádnému subjektu použit.
Ruský právník Anatolij Pčelincev, který se zabývá vztahy práva a náboženství, poukazuje na nejasnosti v právních normách, jakož i neschopnost soudů rozlišit jednotlivé situace a vyslovil se o současných omezeních vyslovil takto: „Tvoří to nebezpečný precedent porušování legitimních práv a svobod věřících a slouží jako základ jejich neoprávněného administrativního stíhání.“ Mluví též o znásilnění ústavně zaručené svobody svědomí.
Jistou naději na změnu k lepšímu poskytují stanoviska ruského ústavního soudu se sídlem v Petrohradu, která sice nezpochybňují zákaz misijních aktivit ze strany cizích náboženství, ale upozorňují na to, že všechny aktivity náboženských organizací jako bohoslužebná shromáždění a obřady nelze bez rozlišení považovat za zakázané misijní aktivity. V některých případech to mělo vést k zastavení stíhání pro tento delikt.
Náhledový obrázek: Ruský prezident Vladimir Putin a čelní představitelé Ruské pravoslavné církve. (zde).
Psali jsme v Dingiru:
Téma Dingiru 2/2004: Pravoslavné křesťanství (plný text čísla zde)
Související příspěvky: