Redakčním článkem připomínáme čtenářskou soutěžní sérii „Náboženství na cestách“. O článcích a odměně pro autory se píše zde.
Do spektra náboženského života společnosti patří i tzv. implicitní náboženství, tedy jevy, které jsou – jak zní výstižná zkratka – „funkčním ekvivalentem náboženství“. Typické je, že ti, kteří se na jejich existenci podílejí, si jejich náboženskost neuvědomují, anebo ji dokonce popírají. Religionistická literatura se z těchto jevů věnuje hlavně politickým systémům (německému národnímu socialismu, komunismu), v menší míře též některým aspektům vědy nebo umění a hlavně v poslední době sportu. Okrajově se setkáme i s pojednáními o aktivitách mládeže a pro mládež. Mezi nimi je to v české společnosti vedle tzv. foglaringu také Škola Aria.
Škola Aria vznikla roku 1992 ze skautského oddílu Alvarez v Teplicích a ze skupiny teplické hudební mládeže díky působení Pavla Ryjáčka, tehdejšího pracovníka Českého rozhlasu. Ryjáček byl znám svou schopností zaujmout mladé lidi zvláště pro hudební pořady a obětavou volnočasovou prací pro ně. Jako občanské sdružení vyvíjela Škola Aria množství činností pro mladé lidi: pořádala pro ně různé typy setkávání například s přednáškami významných osobností (jednou z nich byl i prezident Václav Havel), diskuse nad filosofickými díly a jejich autory, literární čtení či poslechové pořady. Vydávala také svůj časopis. Studenti se učili mluvit, psát eseje a hlavně přemýšlet nad humanitními tématy a životem současné společnosti. Nové členy získávala Škola Aria především na gymnáziích po pečlivém výběru mimořádně inteligentních a kultivovaných studentů. Někteří z nich se pak aktivit školy účastnili jen okrajově a krátkodobě, pro jiné se ale škola stala hlavní náplní života a někteří v ní zůstali i v dospělosti jako instruktoři a pomocníci Pavla Ryjáčka.
Jak ukázala ve své bakalářské práci z roku 2017 studentka Mariana Slačálková Otterová, dynamika společenství byla (alespoň pro některé účastníky) „funkčním ekvivalentem“ náboženského společenství. Bakalářská práce je založena na rozhovorech se členy Školy Aria a protože někteří respondenti uváděli subjektivní vzpomínky také na nevhodné chování Pavla Ryjáčka, jeho stoupenci vymohli začernění citlivých pasáží. Škola Aria byla oficiálně rozpuštěna roku 2014 (také v důsledku kritiky ze strany některých bývalých „ariánů“), ale někteří její členové se dosud scházejí na skupinových akcích (jako například letos v Pasekách nad Jizerou). S mládeží pan Ryjáček pracuje ostatně i nadále, například s Mládeží České filharmonie.
Paseky nad Jizerou jsou v posledních letech místem, kde se konají tzv. textappealy Školy Aria, letní setkání zaměřená na přemýšlení o některém společenském tématu. Výsledkem přemýšlení je pak společně formulovaný text. Kromě toho se pasecký kostel občas stane dějištěm některého ariánského rituálu. Pavel Ryjáček (a někteří jeho stoupenci) se po léta účastní Paseckých hudebních slavností. Při putování Jizerskými horami je tak možné si připomenout Školu Aria a uvědomit si bohatost a neohraničenost toho, na co je třeba myslet, když se řekne „náboženství“.
Fotografie: autor.
Psali jsme v Dingiru:
téma Neviditelné náboženství I., Dingir 13 (1), 2010.
téma Neviditelné náboženství II., Dingir 13 (3), 2010.
Pavel Hošek, Foglaring jako náboženství. Dlouhodobá hra, která se stává životem, Dingir 20 (1), 2017, str. 2–7.
Jakub Otčenášek, Skateboard jako rituální hračka. V jakém smyslu může být skateboarding rituálem a jak se tento rituál má k veřejnému prostoru? Dingir 24 (2), 2021, více zde.
Související články:
Je sport novým náboženstvím? Religionistika čeká na výsledky sčítání lidu
Jen drobná poznámka k poslední větě. Paseky klamou názvem, ale jsou v Krkonoších, nikoliv v Jizerských horách.