Alexander Levy, Sbohem, mami, sbohem, tati. Jak se vyrovnat se smrtí rodičů, Praha: Portál 2021.
„Jsem přesvědčen, že mnozí z nás teprve po smrti rodičů dokážou dospět k individuálně vytříbenému chápání náboženství a samostatně se v této otázce rozhodovat. Můžeme si teprve tehdy vytvářet osobní vztah k božskému, protože teprve tehdy může božské konečně přesáhnout rodičovské obrazy.
Teprve tehdy, když rodiče zemřou, poprvé v životě doopravdy nikdo nestojí mezi námi a Bohem.
Teprve tehdy dokážeme najít víru, vyjádření svého niterného skrytého způsobu uchopení záhady vlastního života, který je jen náš a nyní jej lze definovat ve vztahu k nám, a nikoli k našim rodičům. Teprve tehdy, když překročíme meze své původní duchovní mapy, si můžeme činit nárok na jakákoli nová území, která objevíme za jejími původními hranicemi“ (str. 136).
„Jsem přesvědčen, že mnozí z nás teprve po smrti rodičů dokážou dospět k individuálně vytříbenému chápání náboženství a samostatně se v této otázce rozhodovat. Můžeme si teprve tehdy vytvářet osobní vztah k božskému, protože teprve tehdy může božské konečně přesáhnout rodičovské obrazy.
Náboženství není hlavním tématem knihy amerického psychologa Alexandera Levyho (1943–2021). Tím je dopad smrti rodičů na dospělého. Náboženství je jen jednou z oblastí života pozůstalého, která se po odchodu rodičů může docela výrazně proměnit. Ale přesto, že kniha není o primárně náboženství, je zajímavé, jak samozřejmě autor s náboženstvím v životech čtenářů počítá a jaké náboženství má na mysli, když o něm píše. Přitom náboženské zakotvení jeho samotného bylo poněkud mělké: pocházel ze židovské rodiny, ale judaismus nepraktikoval. O náboženství se ovšem od doby dospívání dost intenzivně zajímal: „Chodil jsem na katolické mše, baptistická shromáždění, buddhistické liturgické zpěvy, kvakerská setkání, židovské a protestantské bohoslužby. Vždy jsem se však účastnil jako někdo zvenčí, kdo se zájmem sleduje a naslouchá, jak ’oni‘ zpívají a modlí se“ (str. 132). Teprve díky své druhé manželce se Levy přiblížil katolické víře (naznačuje to na straně 139).
O náboženství Levy píše tak, aby mu postmoderní čtenář rozuměl a aby autor naplnil čtenářovy představy o tom, jaké má náboženství v současné době být. Z knihy tedy vyzařuje nejen tolerance, ale implicitně je přítomna i myšlenka, že na náboženské tradici, v níž člověk praktikuje, vlastně ani tolik nezáleží: Levy například doporučuje modlitbu pro její terapeutický účinek, a to všem bez rozdílu víry; modlit se nakonec může i nevěřící. Tvrdí, že takto funguje i přímluvná modlitba (ve prospěch toho, za koho se člověk modlí), a odkazuje se přitom na studii Randopha Byrda. Postmoderní hledisko užitečnosti a fungování náboženské praxe se projevuje i v pasážích, v nichž Levy píše o setkáních pozůstalých s jejich zemřelými blízkými: samotného autora tak například navštívila po své smrti jeho sestra v podobě krásné kudlanky nábožné.
Čtenář by se mohl podivit, proč v případech terapeutického účinku modlitby nebo v příhodách komunikace s mrtvými autor nepodává psychologická vysvětlení, byť se přímo nabízejí. Je to asi proto, že kniha není zaměřena na vysvětlování, ale na pomoc. A v tomto zaměření vykonává – podle mého názoru – výbornou práci. Už jenom tím, že taková kniha vůbec existuje a že otvírá téma, o kterém se dosud nemluvilo. Sděluje pozůstalým dospělým, že je naprosto normální a běžné, když je smrt rodičů pořádně sebere. A že nehraje velkou roli, v jakém jsou sami věku, ani když tato smrt byla očekávána ani když rodiče byli staří a jejich smrt je v řádu tohoto světa. Dopady odchodu rodiče (zvlášť toho druhého) na emocionální život, na vztahy, na identitu, a nakonec třeba i na již zmíněné náboženství, mohou být veliké a jejich prožívání velmi silné. Levy sděluje, že si to můžeme přiznat a nemusíme se za to stydět.
Levyho myšlenky nejsou nijak úžasně objevné, ale je skvělé, že je sděluje ohromně citlivě a inspirativně. Inspirativní je i množství příběhů (včetně jeho vlastních), které tyto myšlenky provázejí. Jak už je naznačeno výše, velkou Levyho zásluhou je už to, že myšlenky na toto téma vůbec formuloval a vynesl na světlo. Otevřel tak důležitou oblast života každého dospělého, nejenom toho, jehož rodiče právě zemřeli, ale i toho, jehož rodiče se těší relativnímu mládí a dobrému zdraví. Myslet na ně s perspektivou jejich smrti a toho, že se mohu stát sirotkem, může proměnit vztahy s nimi už teď.
Alexander Levy zemřel na covid-19 letos 3. ledna, jen několik měsíců předtím, než jeho kniha vyšla česky.
Psali jsme v Dingiru:
téma Náboženství a smrt, Dingir 14 (3), 2011, text celého čísla zde.
Související články: