Dnes vychází druhé číslo 24. ročníku religionistického časopisu o současné náboženské scéně Dingir, které se věnuje tématu rituálů ve veřejném prostoru.
Rituály rozhodně nejsou fenoménem minulosti. „Rituály provázejí člověka od nepaměti. Někteří badatelé, např. Roy A. Rappaport, se domnívají, že měly zcela zásadní úlohu ve vývoji člověka coby druhu. Rituál, nahlížený jako specifická forma tělesné komunikace, umí totiž omezit destruktivní působení „lži“, která nastává osvojením si řeči ve smyslu nezávazné série zvuků. Jak to? Díky rituálu dostává totiž řeč tělesnou podobu. Pokud je např. verbální přísaha doprovozena rituálním, tělesným aktem vepsání do těl jednajících (např. naříznutím dlaně, ustřižením vlasů), může toto „vmasené“ slovo začít sloužit jako měřítko, s nímž bude následné jednání srovnáváno. Rituální jednání ve veřejném prostoru tedy nejen umožňuje rozvoj nejrůznějších kulturotvorných institucí, jež regulují pravidla a zvyky mezilidského kontaktu, ale vytváří i rámec pro garanci jejich závaznosti,“ píší v editorialu Helena Dyndová a Martin Pehal, kteří jsou zároveň autory úvodního textu, jenž poskytuje přehled a orientaci v množství forem rituálního jednání. Zdůrazňují přitom, že v postmoderní a sekularizované společnosti budeme nacházet jak rituály náboženské, tak sekularizované, a to s různými požadavky na intenzitu zapojení těch, kteří se rituálu budou účastnit, jelikož postmoderna tuto mnohost a fluiditu identit dovoluje. Tento článek je dostupný také online.
Příklad veřejných rituálů spojovaných s konkrétní náboženskou identitou je zastoupena příspěvkem Terezy Halasové o rituálu Tance vzkříšení charismatických křesťanů. Další veřejný rituál, tentokrát z oblasti alternativní spirituality, popisuje šaman Zdeněk Ordelt v rubrice „Čtení“. Sekularizovaným a individualizovaným formám rituálního jednání se věnují texty Jakuba Ludvíka („Fotbalové utkání jako rituál“) a Jakuba Otčenáška, jenž analyzuje skateboarding coby formu „osobního náboženství“.
Velkou část čísla zabírají články popisující fenomén karnevalu. Minimálně v rámci evropského prostoru je tato forma veřejného rituálu zcela zásadní. Je totiž nejen historicky velice stabilní, ale umožňuje i ilustrovat dynamiku rituální tvorby – karnevaly totiž zejména v posledních několika desetiletích zažívají napříč Evropou silný revival. Alessandro Testa nás v rámci výkladu o podobách a funkcích karnevalových masek zavádí až do raného středověku, kdy byly karnevaly úzce napojené na křesťanskou tradici. Příspěvek Olgy Cieslarové nabízí popis karnevalu Fasnacht ve švýcarské Basileji. Ačkoliv tato tradice sahá hluboko do středověku, její současná podoba umožňuje účastníkům aktualizaci velice současných témat, a je tak již plně sekularizovaná. Karnevalovou sekci následně zakončuje rozhovor s organizátory Sametového posvícení (dostupný také online), maskovaného karnevalového průvodu, jenž se od roku 2012 koná každoročně v rámci připomínky událostí 17. listopadu 1989 v Praze. Tato událost je příkladem procesu ritualizace, jež využívá tradiční karnevalovou formu ovšem bez explicitních křesťanských konotací.
Proces ritualizace je popsán v textu Radka Chlupa, který se věnuje událostem spojeným se vznikem pietního místa obětem pandemie SARS CoV-2 / Covid 19 na Staroměstském náměstí v Praze (článek byl již avizován zde). Ačkoliv událost začala jako velice konkrétní protestní akce, skrze ritualizaci vzápětí přerostla původní význam a stala se veřejným místem kolektivního a individuálního truchlení.
Obsah, vybrané články a informace o možnostech objednání tištěných i elektronických časopisů jsou dostupné na webové prezentaci Dingiru.