Poslední „Parsifal“ Richarda Wagnera: náboženské drama v náboženské inscenaci

Poslední „Parsifal“ Richarda Wagnera: náboženské drama v náboženské inscenaci

Zajímavý zážitek i pro religionisty a ostatní zájemce o náboženství poskytuje inscenace opery Richarda Wagnera Parsifal v Beyreuthu roku 2016. Je ji možno vidět do této soboty (17. 4.) v internetovém vysílání České televize. Náboženské prvky mají pro tuto Wagnerovu operu vrcholnou důležitost. To ostatně vyjadřuje i to, že Wagner ji zařadil do nového žánru, který pro ni vytvořil: o hře hovořil jako o „posvátné jevištní slavnosti“.[1] Inscenace v Beyreuthu reaguje na tehdejší situaci ve světě: přenáší Wagnerův mýtický příběh do Iráku a aktualizuje ho vložením do kulis zoufalé obrany křesťanské komunity před teroristickou organizací Islámský stát. Mnoho podnětů z oblasti náboženství tak přináší nejen Wagner, ale i tato nečekaná – a musím přiznat, že pro mě velmi zajímavá – inscenační aktualizace.

V následujícím článku nejprve převyprávím děj opery, dále připojím několik postřehů o roli náboženských prvků ve Wagnerově „posvátné jevištní slavnosti“ a nakonec i několik postřehů o roli náboženských symbolů v poslední beyreutské inscenaci.

V prvním dějství čeká pod hradbami Montsalvatu, hradu strážců grálu, statný starší rytíř Gurnemanz se dvěma panoši na nemocného krále Amforta­se, syna Titurelova. Přijíždí divoká žena Kundry a přiváží pro Amfortase hojivý balzám. Amfortas je při­nesen na nosítkách a sděluje, že vyléčit ho podle věštby může pouze „čistý bloud“, který „soucitem dospěje k vědění“.[2] Amfortas se po čase vzdaluje do lázně a Gurnemanz pak vypráví pa­nošům příběh o Kling­sorovi, Amfortasovi a Kundry: Klingsor chtěl stře­žit grál („svatou, ušlechtilou misku“[3]), jenž dodává všem rytířům zázračnou sílu, ale nesplnil podmínku sexuální čisto­ty. Propadl nenávisti ke grálu a vystavěl si pak hrad proti Montsalvatu. Ženy na tomto hradě sváděly všechny rytíře, kteří chtěli střežit grál. Amfortas se pokusil tomu učinit přítrž a bojovat s Klingsorem posvátným kopím, jímž byl probodnut Ježíšův bok při ukřižování. Kundry ale svedla také Amfortase, Klingsor ho přemohl a zranil ho kopím. Amfortas od té doby velice trpí, přeje si zemřít a i obřad grálu vyslu­huje s bolestí. Vysvobodit ho může jen soucitný bloud, který se dotkne jeho rány posvát­ným kopím.

Gurnemanzovo vyprávění je nenadále přerušeno: objevuje se labuť a je zastřelena. Jako střelec přichází Parsifal. Na výčitky, že zabil posvátné zvíře, reaguje lítostí. Nezná odpo­věď na žádnou z Gurnemanzových otázek: neví, jak se jmenuje ani odkud přichází. Parsi­falův původ tak objasňuje Kundry a také Parsifalovi prozrazuje, že nevědomky způsobil smrt své matky, neboť po jeho odchodu zemřela žalem. Na Parsifala to velmi zapůsobí. Amfortas se vrací z lázně. Probíhají přípravy na slavnost grálu. Parsifal se táže, kdo je grál, a Gurnemanz odpovídá, že to nelze říci, ale ten, kdo je vyvolen ke službě jemu, se to dozví. Gurnemanz rozpoznává v Parsifalovi čistého blouda a spolu s ostatními očekává, že projeví soucit, který by Amfortase vysvobodil z utrpení. Amfortas namáhavě provádí obřad grálu. Parsifal svou úlohu ale nepochopil a zklamaný Gurnemanz ho s hněvem vyhání z hradu.

Druhé dějství se odehrává na Klingsorově hradě. Klingsor má moc nad Kundry a nutí ji, aby svedla i Parsifala. Ten se totiž blíží ke hradu: nejprve pobil rytíře, kteří hrad bránili, a pak odolal svádění krásných dívek v zahradě. Kundry volá dosud bezejmenného Parsi­fala jménem a ten si vzpomíná, že toto jméno vyslovovala jeho matka. Kundry mu o mat­ce vypráví. Parsifal na ni s lítostí vzpomíná a Kundry využívá jeho rozpoložení k tomu, aby se pokusila ho svést. Po jejím polibku ale Parsifal pochopí, že právě tímto způsobem utpěl Amfortas nezhojitelné zranění. Parsifalův obrat je vyjádřen i jeho modlitbou, která prozrazuje, že po­chopil smysl Ježíšova utrpení a obřadu grálu. Kundry se snaží vzbudit jeho soucit a odhaluje mu příčinu svého pro­kletí: v jednom ze svých minulých životů se vysmívala trpícímu Ježíši při jeho cestě ke smrti ukřižováním. Naznačuje, že Parsifal byl tehdy Ježíšem, a žádá ho, aby ji spasil svou láskou. Když Parsifal odmítá, Kundry ho stíhá prokletím věčného bloudění tak, aby již nenalezl cestu do hradu grálu. Protože Kundry nenaplnila Klingsorův záměr, Klingsor přichází a vrhá po Parsifalovi posvátné kopí. To se ale zastaví nad Parsifalovou hlavou, on jím učiní znamení kříže a celý Klingsorův hrad se obrací v trosky.

Ve třetím dějství divák shledá zestárlého Gurne­manze jako poustevníka, který žije na kraji lesa blízko hradu Grálu. Opodál Gurne­manz objevuje ztuhlou Kundry a křísí ji. Kundry působí velmi pokorně. Přichází Parsifal; po dlouhém bloudění se konečně vrací k Montsalvatu. Gurnemanz ho zpočátku nepoznává, pak ho ale vítá s radostí a nadějí, protože Parsifal má posvátné kopí. Gurnemanz sděluje špatné zprávy: Amfortas velmi trpí a přeje si ze­mřít. Nemůže se odhodlat ke slavnosti grálu, protože by se zase prodloužilo jeho utrpení. Bez služby grálu rytíři ztratili sílu. Hrad grálu je navíc ve smutku nad Titurelovou smrtí a v tento den, na Velký pátek, se chystá smuteční obřad. Parsifal pod tíhou špatných zpráv klesá. Kundry mu omývá nohy, maže je mastí a vysušuje svými vlasy, Gurnemanz mu skrápí hlavu a Parsifal od něj obdrží pomazání na krále. Gurnemanz ho prohlašuje za čistého a nazývá ho sou­citným trpitelem či vědoucím, schopným spásných činů.[4] Parsi­fal tento svůj úřad přijímá a křtí Kundry. Všichni odcházejí na hrad grálu.

Na hradě se připravuje smuteční obřad. Amfortas zoufá nad smrtí otce a nad svým utrpením a odhaluje svou ránu. V tu chvíli přichází Parsifal a rány se dotýká kopím. Amfortas se uzdravuje, Parsifal k němu pronáší: „Bůh žehnej tvoji trýzeň, jež dala nejvyšší sílu soucitu a nejčistší moc vědění plachému bláznu!“[5] Když Parsifal vyjme grál ze schrány a jeho záře se rozlévá, Titurel ožívá a z rakve všem žehná. Hlasy jemně deklamují závě­rečné poselství: „Zázrak nejvyšší spásy! Spasení spasiteli!“[6] Nad Parsifalovu hlavu se snáší bílá holubice. Kundry umírá s pohledem na něj. Všichni vzdávají Parsifalovi hold a ten jim grálem žehná.

Jak je z děje patrné, posvátnost „posvátné jevištní slavnosti“ zajišťují především odkazy na křesťanskou tradici: na Ježíšovo utrpení, na liturgii eucharistie při obřadu grálu a na grál jako pohár s Ježíšovou krví, na Longinovo kopí, na Velký pátek, mytí nohou, křest, na evangelijní příběh, v němž cizoložná žena omývá Ježíšovy nohy, maže je mastí a vysušuje je svými vlasy,[7] na holubici jako Ducha svatého a na mnoho jiného. Stejně jako v křesťanské tradici má pro Wagnera ústřední význam také otázka spásy. Tyto prvky velmi promyšle­ně a díky Wagnerovu umění velmi účinně vtahují diváka do posvátnosti děje. Zvěst tohoto děje je ovšem křesťanskému poselství vzdálena a vychází z Wagnerova specific­kého, osobního náboženství.

Parsifalův příběh vzdaluje křesťanské tradici hned na první pohled to, že obsahuje mnoho prvků jiných náboženských tradic. Velmi silně zaznívá hlavně motiv soucitu, centrální hodnoty mahájánového buddhismu, jejíž význam Wagnerovi zprostředkoval Arthur Schopenhauer (1788–1860). Soucit je za „nejvyšší sílu“ považován i ve Wagnerově opeře (jak je zmíněno výše) a probuzení souci­tu s Kundry a s Amfortasem jako s trpícími bytostmi (ve dru­hém dějství) způsobilo zásadní Parsifalův obrat od „čistého blouda“ k vědoucímu spasi­teli. Z jiných indických tradic pochází představa duše, která je kvůli neodčiněné vině nucena přijímat stále další fyzická těla. Tento motiv je zásadní v případě Kundry a vysvětluje její podřízenost Klingsorovi. Kundry ovšem (nepříliš zřetelně) vztahuje myšlenku reinkar­nace i na Parsifala, aniž by byl v opeře objasněn důvod, proč by se Ježíš měl znovu inkar­novat (vina jako důvod další Ježíšovy inkarnace se v logice Wagnerova díla nezdá být pravděpodobná). Indickou asketickou tradici (ovšem stejně tak Schopenhauerovu filo­sofii) připomíná Wagnerovo pojetí čistoty jako sexuální abstinence.

Silný je i motiv magie, který bychom snad mohli rozpoznat jako sou­část západní esote­rické tradice a který se projevil ve vítězství Parsifala nad Klingsorem v závěru druhého dějství: po svém obratu je Parsifal magicky ochráněn před probodnu­tím posvátným ko­pím a jeho magické gesto kříže, provedené tímto kopím, totálně likvi­duje zlo ztělesněné Klingsorem a jeho kouzelným hradem. Také grál působí jako magický předmět, když v důsledku jeho záře Titurel vstává z mrtvých. Odkazem na předkřesťanská (a též na ostatní tzv. pohanská) náboženství je vegetativní mýtus, který zaznívá ve třetím dějství při „zázraku Velkého pátku“: na křest Kundry a na pomazání Parsifala králem reaguje příroda jarní regenerací. Vrcholná, a patrně záměrně nejasná průpověď „Spasení spasi­teli!“ může být odkazem na gnostický koncept spaseného spasitele („salvator salvandus“). Zdá se to pravděpodobné, pokud vezmeme v úvahu, že při práci na Parsifalovi se Wagner zabýval pozdními židovskými, raně křesťanskými a gnostickými spisy.

Stavba příběhu opery ovšem v žádném případě není pouze chaotickou kombinací prvků různých, vzájemně rozporných náboženských tradic. Naopak – odráží konsistentní, byť individuální pojetí náboženství. To Wagner objasnil v rozsáhlém článku, který zabral celé říjnové číslo časopisu Bayreuther Blättern v jeho třetím ročníku (roku 1880). Zásadní myšlenku vyjadřuje již první odstavec: v případě, že náboženství není životné, může ho zachránit umění. A to tím, že mýtické symboly, které mají být při­jímány jako pravdivé, pojme v jejich alegorické hodnotě a umělecky je ztvární tak, aby bylo možné je poznat v jejich skryté hluboké pravdě. Umělec je v tom svobodnější než kněz, jemuž záleží na tom, aby náboženské alegorie byly spatřovány jako pravda. Neži­votné náboženství je přitom takové, které je přinuceno demontovat své dogmatické symboly, a tak to božské a pravdivé, co v něm je, zakrývá. Pak hledá pomoc u umění. A to splní svou skutečnou úlohu tím, že ztvárněním alegorických obrazů přivede člověka k pochopení vnitřního jádra náboženství, jímž je nevyslovitelná božská pravda.[8] Již z citátu Friedricha Schillera, který slouží jako motto tohoto textu, je zřejmé, že ne­životným náboženstvím, které ale v jádru obsahuje „nevyslovitelnou božskou prav­du“,[9] Wagner myslí křesťanství. Svým vrcholným dílem patrně chtěl křesťanství „regenerovat“, jak zní výraz používaný v další části tohoto textu, a to v duchu svého náboženství, jež je ovšem od toho křesťanství, které samo sebe považuje za ortodoxní, velmi vzdáleno.

Křesťanské symboly neortodoxně pojaté nese také beyreutská inscenace z roku 2016. Ke všem náboženským prvkům, s nimiž se setkáváme už u Wagnera, přistupují ještě odkazy na islám. Inscenace je – jak je řečeno výše – přenesena do Iráku. Při proměně před slavností grálu v prvním dějství se díky zoomu vyjeví, že se jedná o město Telkif (Tel Keppe) nedaleko Mosulu v Iráku. Je to oblast, která byla těžce zkoušena Islámským státem. Kromě jiných trpících se násilí páchané touto teroristickou organizací dotklo i křesťanů v této oblasti. Režisér Uwe Eric Laufenberg měl možná na mysli přímo komunitu kolem kostela Nejsvětějšího srdce Páně v tomto městě.

V prvním dějství slouží kostel jako místo azylu pro uprchlíky. Na jevišti se občas mlčky pohybují vojáci v maskáčích a se zbraněmi v rukou a chrání místo – jak se zdá – před Islámským státem. Divoká Kundry, vbíhající na scénu a budící velký rozruch, je oblečena jako muslimka. Ovšem zbraní, kterou Parsifal zabil labuť, je kuše, byť v moderním provedení. Parsifal v tomto dějství vystupuje v civilních šatech.

Ještě více symboliky islámu je ve druhém dějství: Klingsorův „hrad“ je vyzdoben arabskými motivy a sám Klingsor hned na počátku dějství zjevně hledá místo k modlitbě s modlitebním koberečkem a snad i kompasem, který by mu ukázal směr do Mekky. Spojení Klingsorovy „říše zla“ s Islámským státem je zřetelné a dokládá ho i tradiční oblečení dívek svádějících Parsifala (když jsou ještě více oblečeny). Parsifal se na scéně objevuje v plné polní jako hrdina, který těmto dívkám zabil nebo zranil jejich milence (pravděpodobně z Islámského státu).

Zároveň se zdá, že režisér se snaží naznačit, že zlem je Islámský stát, a nikoli islám jako takový. Jeho scénické práci je možné rozumět tak, že naznačuje patologii Klingsorovy osobnosti. Snad je možné toto naznačování spatřit v Klingsorově tajné sbírce křížů s Ukřižovaným, k níž se – zdá se – obsesivně obrací, nebo ve scéně, v níž sám sebe trestá bičováním. Nejvýrazněji ale tato (mnou vnímaná) patologičnost vystupuje v sekvenci obscénních, sexuálně explicitních gest, jimiž obtěžuje Kundry.

Některé Wagnerovy náboženské motivy v Laufenbergově inscenaci chybí (například Klingsorův kouzelný zámek se nerozpadá v důsledku gesta naznačujícího kříž), celkově jich je ale snad ještě víc než v samotném Wagnerovi. Velmi výrazná je paralela Amfortasova utrpení s utrpením Ježíšovým: je možné bez váhání tvrdit, že Amfortas v této inscenaci představuje Krista, což z Wagnerova libreta rozhodně nevyplývá. A Wagner by se patrně také divil, že na uzdravujícím kopí, které přináší ve vrcholném okamžiku Parsifal, jsou navěšeny růženec, indická mála, buddhistické thangky, šamanský škapulíř či kříž. V zástupu, který scéně přihlíží, jsou herci se židovským talitem či menorou, jiný má v rukou sošku Buddhy. A po vzoru Amfortase, který sňal z krku a jako první odložil do rakve uprostřed jeviště své dva kříže, i další odkládají na stejné místo své náboženské artefakty. Snad je tomu možné rozumět jako režisérově výzvě k toleranci a k odmítnutí náboženského fanatismu.

Režisérovu aktualizaci je možné bez váhání označit za odvážnou, tentokrát i v jiném smyslu, než bývá tento výraz používán v recenzích a v kulturních rubrikách. Na beyreutském festivalu provázela inscenaci mimořádná bezpečnostní opatření. Naštěstí se nic nestalo. Možná i proto, že čtyřhodinové drama plné nesnadných náboženských symbolů není pro teroristy tak snadné k pochopení jako karikatury v Charlie Hebdo.

Náhledová fotografie z prvního dějství opery.

Poznámky:

[1] „Ein Bühnenweihfestspiel“.

[2] „… durch Mitleid wissend / der reine Tor, …“ – WAGNER, Richard, Parsifal. Ein Bühnenweihfestspiel von Richard Wagner, Mainz: Verlag von B. Schott’s Söhne 1877, S. 17.

[3] „… die heilig edle Schale, …“ – WAGNER, Parsifal… S. 15.

[4] „Du – Reiner, – / mitleidsvoll Duldender, / heiltatvoll Wissender!“ – WAGNER, Parsifal… S. 74.

[5] „Gesegnet sei dein Leiden, / das Mittleid’s höchste Kraft / und reinsten Wissens Macht / dem zagen Thoren gab!“ – WAGNER, Parsifal… S. 81.

[6] Höchsten Heiles Wunder: Erlösung dem Erlöser!“ – WAGNER, Parsifal… S. 81.

[7] Evangelium podle Lukáše 7:37–50; žena, o níž pojednává evangelijní příběh, je někdy ztotožňována s evangelijní postavou Marie z Magdaly.

[8] WAGNER, Richard, Religion und Kunst, Bayreuther Blättern 3(10), 1880, S. 269–270.

[9] „unaussprechlich göttlichen Wahrheit“ – WAGNER, Religion und Kunst, Bayreuther Blättern… S. 270.

 

Psali jsme v Dingiru:

Dingir 2/2020: Současná hudba a náboženství (obsah a vybrané texty zde)

 

Související příspěvky:

Papež a náboženský portrét Iráku

Křesťané a muslimové v Iráku před návštěvou papeže



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments