Čtyřicetileté putování pouští a deset slov

Čtyřicetileté putování pouští a deset slov

Zamyšlení nad čtyřicetiletým putováním pouští volně navazuje na předchozí článek Přechod Rákosového moře.

Patrně ještě důležitější než přechod Rákosového moře, o kterém jsem z poutnického pohledu popřemýšlel v předešlém článku, byly pro Hebreje následné roky, které národ strávil putováním pouští. Lidé na nesmírně dlouhé cestě pustinou – která formovala jejich identitu a měla doslova ustavující charakter – bojovali s nepřátelskými králi, s nedostatkem vody a jídla, s extrémní únavou, s ohnivými hady i s odpadlictvím od Hospodina, které Mojžíš nemilosrdně trestal smrtí. Autonomie v oblasti volby Boha se mezi Hebreji nikterak nepěstovala, a když ano, tekla divoká řeka krve, která barvila písek pod Sinajem do ruda. Právě na předlouhé pouti, trvající podle Tóry celých čtyřicet let, se národ očistil, aby přijal „národní“ smlouvu s Hospodinem. Cesta měla odedávna očistný efekt, věděl to Kain, věděl to Abrahám a nyní to poznal celý Izrael, který jako skutečný národ právě na náročné cestě pouští počal svou nelehkou existenci.  Na této pouti se zrodil Izrael, jakožto teologická entita, jakožto dílo Boží. Izrael získal svou poutnickou identitu, svůj zákon, své sebevědomí, svůj neopakovatelný vztah k Hospodinu. (Cesta ale může být i pokusem o návrat, totiž návrat do stavu harmonie před vyhnáním z blízkého – Janovsky nazíráno závratného – vztahu s Bohem v zahradě, jejíž krásu můžeme jen odhadovat.) Poutnickou perspektivou je zajímavé, že vyvolený národ se nejvíce přiblížil Bohu právě na cestě; lidé byli na dlouhé cestě pouští doslova „na dotek“ blízko Bohu. Výjimečný poutník Mojžíš – jehož život podstatně charakterizují slova cesta a dobrodružství – dokonce hovořil s Bohem tváří v tvář, a co víc: Hospodin mu sdělil své jméno.

Přesto lidé reptali. Stěžovali si na nedostatek vody a jídla, a místo aby se radovali ze svobody a otevřené budoucnosti, vzpomínali, že jako otroci v Egyptě alespoň neměli hlad. Přesně totéž někdy děláme my, když se (nejen) na cestách osvobozujeme; jakmile cítíme, že svoboda bude náročnější a bude třeba přijmout všechny její chutě (i ty hořké, často intenzivní), rádi se vracíme pod bič otrokáře, který reprezentuje „jistoty“, jež ale nejsou ničím než promítanou iluzí. Loajalita k mocnému faraonovi dokonce bývá lstivě podsouvána jako žádoucí ctnost. Když ale přijmeme rodící se svobodu se vším všudy, Bůh nás nenechá „vyhladovět na poušti“, stejně jako Hebreje, kterým seslal křepelky, manu a vodu ze skály. Putovat vyšlapanými cestami je vždycky jednodušší a předvídatelnější: poutník ví, kam jde, kdy tam dojde a co ho tam čeká. Nakonec se sváže přesným itinerářem, a to je onen návrat pod zlaté důtky faraona ve chvíli, kdy vykročil mimo vyšlapanou cestu a otevřel široké brány svobody, která může ze začátku působit (poměrně silnou) závrať. Když cestovatel zakusí prvotní závrať ze svobody, je dobré se na chvíli zastavit, odpočinout si, srovnat myšlenky, ale rozhodně se ještě nevracet do Platónovy jeskyně. Jakmile člověk okusí opravdovou svobodu cesty a zabydlí se v ní, už nikdy se do nesvobody dobrovolně nevrátí jinak než s páčidlem na trámy zaražené v hluboko v očích jeskynních mudrců. Mezináboženský dialog páčidlem na trámy není právě populární, ale nejde o libé mudroslovné kličky, jde o pravdu a ta není skrze trám – alespoň není-li řádně shnilý a děravý – příliš dobře vidět. Na druhou stranu blaží-li koho v oku trám, není důvod mu jej páčit ven. Kdo ví, zda v očích nemáme trámy ještě masivnější?

Socha egyptského boha Hóra.

Mojžíš: dobrodružství od samého narození a nekonečná cesta

Při dobrodružném a náročném putování pouští, kdy Hebreje vedené Mojžíšem neminul ani krvavý konflikt s velmožem Amálekem a jeho družinou, se lid na celý rok zastavil pod horou Sinajem. Hora Sinaj na dnešním Sinajském poloostrově v Egyptě patrně není ta biblická, ovšem místo určitě stojí za několik krásných výletů. Klášter svaté Kateřiny pod dnešním Sinajem je impozantní nezávisle na přesné lokaci biblického Sinaje a rozhodně stojí za návštěvu, ovšem nejlépe pozdě odpoledne nebo večer, kdy se do kláštera vrací úžasný klid a pokoj. Komu se poštěstí pobýt v tomto (nebo podobném) klášteře mimo „otevírací dobu“ pro turisty, může si uprostřed hradeb udělat cestu v cestě, kde se v krásné tichosti protíná časné s věčným, cesta dramaticky mění dimenze a jednomu se nechce z opojné blaženosti vracet v úrovních.

Dříve než necháme Mojžíše vystoupat na vrchol hory, aby přinesl kamenné desky s deseti slovy a odhalil lidu, jakou řečí píše Hospodin, vraťme se v čase před přechod Rákosového moře, dokonce ještě před deset ran, až k Mojžíšovu narození, aby bylo zjevné, co formovalo muže, který měl pro Hebreje koketujícího s jinou vírou než vírou v Hospodina, jediný argument – ostří nože.

V druhé knize Mojžíšově, hebrejsky שְׁמוֹת (Šᵉmót), neboli „jména“, se poprvé setkáváme s klíčovou postavou izraelských dějin, s mimořádným dobrodruhem a poutníkem Mojžíšem, jehož jménem jsou zaštítěny první knihy Starého zákona. Mojžíšovo autorství je ovšem fiktivní; pět knih Mojžíšových (Pentateuch, židovská Tóra) spadá pod jeho patronát, protože jeho jméno je nerozlučně spojeno s počátkem existence národa a podtrhuje význam prvních pěti knih v celku židovského Tanachu (Tóra, proroci a spisy). Mojžíš je poutník, kterého Bůh povolává, podobně jako Abraháma, aby vykonal velké činy a napsal důležitou kapitolu světových dějin. Je dalším mužem prastarých Písem, který se uskutečnil na cestě. Na cestě žil, na cestě – na hoře Nebó na dohled zaslíbené zemi – zemřel.

Starověká sídliště v pustých skalách, kudy Hebrejové putovali, mohla vypadat jako jordánská Petra.

Mojžíš se narodil hebrejským rodičům v Egyptě v době, kdy faraon vydal nařízení o zabíjení aktuálně narozených hebrejských chlapců; jeho matka ho v zoufalství vložila do třtinového koše vymazaného asfaltem a smolou, a poslala po Nilu vstříc jeho dobrodružnému osudu. Nedaleko po proudu řeky se v Nilu právě koupala faraónova dcera, která maličkého Mojžíše vytáhla z vody a přijala za svého. Mojžíš znamená „vytažený“ – hebrejské Moše je odvozeno od slovesa „mašah“, tedy „vytáhnout“. Význam jména „vytažený“ je gramaticky ještě přesněji „vytahující“ – to by odkazovalo na Mojžíšovo poslání vyvedení zotročeného lidu na svobodu. Někteří historikové však tvrdí, že jde o jméno egyptského původu, jehož význam je „syn“.

Mojžíš se stal potencionálním kandidátem na faraónský trůn, ovšem to nebyla jeho cesta – nikdy totiž nezapomněl na svůj lid. Žil na dvoře faraonově v maximálním luxusu, můžeme se domnívat, že studoval a učil se umění písma, což také měla být jeho kruciální dovednost při tvorbě dvou kamenných desek, jejichž věhlas je vskutku nemalý. Jednou ovšem Mojžíš viděl, jak se Egypťan pokoušel k smrti ubít Hebreje, vzplanul hněvem a onoho Egypťana vlastníma rukama ubil k smrti sám a zahrabal do písku (Ex 2,12). Zde už se opatrně odhaloval Mojžíšův styl. Událost se rozkřikla a faraón vyhlásil nad Mojžíšem trest smrti. Proto Mojžíš utekl z Egypta do země midjánské (dnešní Saúdská Arábie), kde nějakou dobu žil pastýřským způsobem života a oženil se. Hospodin jej však povolal, aby vyvedl zotročované Hebreje z Egypta do země zaslíbené. Mojžíš nebyl nikterak nadšen, Hospodinu odmlouval a všemožně kličkoval před svým povoláním.

Cesta suchou pustinou. Jordánsko.

Každý (poutník) má unikátní poslání

Mojžíšův příběh je modelový: Vypovídá mimo jiné, že se často pokoušíme přehlížet znamení, která nám život připravuje. Záměrně hledíme do země, když procházíme kolem „ukazatele na cestě pouští“ (snad prapůvodní význam slova Tóra), protože víme, že nás ukazatel vykolejí z pohodlné cesty s ostatními a povede nás jinudy. Strom chce vyhnat větve do výšky a narovnat se, ovšem my, stejně jako reptající Mojžíš, který před Hospodinem opakovaně kličkoval, hledáme důvody, proč není rozumné, aby strom rostl. Mojžíšův příběh ukazuje, že když se necháme vést a budeme kráčet podle „ukazatele na cestě pouští“, může to být nepohodlné, nejisté, vzhledem k okolí „nenormální“, ale ucítíme ten slastný pocit, když jdeme správně, a nakonec dostaneme násobně víc. Spisovatel Paulo Coelho by poznamenal, že v tu chvíli, kdy vykročíme správně, se celý vesmír slastně rozezvučí a vykročí nám naproti. Je úplně jedno, kolikrát odmítneme svou cestu, kolikrát odmítneme sami sebe; jakmile naskočíme, dostaví se úleva, i když okolí si bude patrně klepat na čelo.

Ve chvíli, kdy Mojžíš přestal kličkovat a konečně se zpříma podíval na „ukazatel“, dostal naprosto nečekanou odměnu – zjevení Božího jména. Jméno izraelského Boha je JHWH. V prastarém textu o Mojžíšovi je toto záhadné jméno vyloženo pomocí slovesa „být“: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ (Ex 3,14), hebrejsky „´ehjé ašer ´ehjé“. Toto jméno podle teologů nevypovídá o Boží podstatě, ale o vztahu Boha k Izraeli; hebrejské „hajá“, tedy „být“ je pojem dynamický, aktivní, s významem existovat, uskutečňovat se, být ve vztahu. Jméno JHWH se vyslovuje Jahve.

Tak jako se Mojžíšovi Bůh zjevuje a dává se mu v jistém smyslu poznat na jeho cestě, kdy konečně sleduje svůj „ukazatel“, sděluje se Bůh každému poutníkovi, který o to stojí, naslouchá a poutí očišťuje své vnímání. Bůh se vlastně sděluje i v pohodlí a bezpečí domova, ovšem my jej obvykle neslyšíme přes monotónní rytmus každodennosti. Proto je potřeba učinit exodus, vyjít z rutiny, vytáhnout se z Nilu na souš, vysvobodit se z egyptského otroctví zastřiženého sadu, přejít Rákosové moře nástrah a nechat strom svobodně růst. Jakmile se vydáme na svou unikátní cestu, začneme rozeznávat Boží volání stále zřetelněji.

Poutník, který se otevře svému poslání, zažívá neobyčejné věci, přímo zázraky. Jako se hůl Mojžíšova bratra Árona proměnila v draka a pozřela draky egyptských čarodějů, tak se děje poutníkům na cestě: každý den cestovatel zažívá skutečnosti, které jsou k nepochopení. Dobrodružství na správné cestě je jinou dimenzí než dobrodružství na cestě nesprávné. Každý nezávislý cestovatel to zakusil. Kdyby Mojžíš nevykročil na svou cestu, neviděl by draka, jak pozřel jiné draky. „Mojžíš s Áronem tedy předstoupili před faraóna a učinili, jak Hospodin přikázal. Áron hodil svou hůl před faraóna i před jeho služebníky a ona se stala drakem. Farao však také povolal mudrce a čaroděje a egyptští věštci učinili svými kejklemi totéž. Hodili každý svou hůl na zem a ony se staly draky. Ale Áronova hůl jejich hole pohltila.“ (Ex 7,10–12) Kdo chce vidět draky, jak žerou jiné draky, musí přestat odmlouvat svému srdci a vypravit se na svou cestu.

Sahara.

Mojžíš tedy dostal za úkol vyvést zotročované Hebreje z Egypta, ovšem narazil na nevůli faraona. Odborníci se kloní k názoru, že tímto biblickým faraonem mohl být Ramses II. (1303–1213 př. n. l.) nebo spíše Ramsesův následník Merenptah (vládl 1213–1203 př. n. l.). Merenptahova stéla nalezená v Thébách dosvědčuje, že měl tento panovník střet s izraelským národem. Jedná se mimochodem o první nebiblický text, který vypovídá o Hebrejích. Jak spolu hovořili? Patrně klasickou střední egyptštinou nebo už pozdní egyptštinou, ještě spíše jakousi přechodovou fází. Psalo se ale střední egyptštinou, což bude mít význam nahoře na Sinaji.

Faraonovu zatvrzelost potrestal Hospodin známými egyptskými ranami: Nejprve se vody v Nilu a veškerá voda v Egyptě proměnila v krev, poté z Nilu vylezlo nepředstavitelné množství žab a sužovalo zemi. Následně se prach proměnil v komáry, poté se objevily mouchy, následované dobytčím morem. Potom Hospodin seslal na Egypt vředy, krupobití a kobylky. Konečně přišla temnota a smrt všech prvorozených. Zajímavé je, že faraonovi věštci dokázali některé z těchto ran přivolat svými kejklemi také.

Armády vědců se snažily vysvětlit tyto rány přirozeně, a kromě smrti všech prvorozených se to více méně podařilo. To je ovšem příliš ploché chápání prastarého „ukazatele na cestě pouští“. Význam spočívá v demonstraci moci Boha Izraele, JHWH, Stvořitele nebe i země, a bezmoci lidmi zbožšťovaného faraona. Význam není přísně historický nebo meteorologický, význam je veskrze teologický: Bůh zachraňuje svůj lid a činí tak velkolepým, zázračným způsobem. I nám se často dějí zázraky přímo před očima a místo, aby nás vyburcovaly k něčemu smysluplnému, zoufale se je snažíme racionálně vysvětlit, aby raději nic neznamenaly. Po deseti ranách následoval exodus a výstup Mojžíše na Sinaj pro deset slov.

V suchých horách.

Kamenné desky obmyté krví tří tisíc mužů

Ať už je biblický Sinaj kdekoli, důležité je poselství, které tam izraelský národ obdržel. Bůh tam se svým lidem uzavřel smlouvu, dal lidu vlastní zákon a svěřil mu také cestu, kterou má kráčet, aby zůstal ve smluvním vztahu, aby zůstal Hospodinovým národem, aby zůstal svobodný. Tou cestou je známé Desatero (Dekalog). Deset slov, známých jako Desatero přikázání, je návodem, jak zůstat v čistotě, ve svobodě a neotročit hříchu. Desatero je klíč, podle kterého je dobře seřadit si životní priority. Desatero není primárně zakazování nebo omezování – to by bylo příliš ploché chápání a snad i nedorozumění. Desatero má člověku zaručit setrvání ve svobodě, do které a pro kterou byl Hospodinem stvořen. Události kolem získání kamenných desek, na kterých bylo Desatero lidu předáno, byly více než dramatické a krvavé. Například přikázání nezabiješ, které v té době pravděpodobně znamenalo nezabiješ jiného Hebreje, neboť příslušníky ostatních národů Hebrejové vraždili po přijetí smlouvy doslova ve velkém, stvrdil Mojžíš zabitím tří tisíc Hebrejů.

Lid byl unaven dlouhou cestou a spočinul pod horou Sinajem. Mojžíš, prostředník mezi Bohem a jeho lidem, na horu vystoupil a setkal se s Hospodinem, který mu vyjevil svůj záměr s vyvoleným lidem a mimo jiné nadiktoval Desatero přikázání jako cestu, jak se nevzdálit Bohu a zůstat ve svobodě. Na to Mojžíš sestoupil a vyjevil lidu Hospodinovu vůli. Rituálními úkony pokropil lid zvířecí krví na znamení zpečetění smlouvy a poté strávil na hoře Sinaj čtyřicet dní a nocí, ovšem v tutéž dobu si lidé pod horou ve strachu a bez svého vůdce zhotovili sochu býčka jako náhradu za Hospodina. Mojžíš sestoupil z hory se dvěma kamennými deskami, které zhotovil sám Hospodin. Kamenné desky byly spolu se sedmým dnem vyhrazeným odpočinku (a bohoslužbě) „viditelným“ znamením smlouvy mezi Hospodinem a jeho vyvoleným lidem. Jakmile Mojžíš spatřil zlatého býčka, vzplanul „svatým“ hněvem a kamenné desky roztříštil; potom vzal býčka, spálil jej, rozemlel na prach, nasypal do vody a dal lidem vypít. Následovalo něco hrozného, z našeho pohledu nepochopitelného: Mojžíš rozkázal vraždit a to tak, aby každý zabil svého bratra či nejlepšího přítele; onen den bylo podle knihy Exodus povražděno na tři tisíce mužů z lidu (Ex 32,28). Po vykonání trestu za odpad od Hospodina Mojžíš opět vystoupil na horu, tentokrát s čistými kamennými deskami a znovu na ně vytesal Desatero přikázání nadiktované Hospodinem. Vezmeme-li v potaz hodnotu Bohem popsaných desek, musíme smeknout před intenzitou Mojžíšova cholerismu, nemluvě o hodnotě lidských životů, kterých při tom nevyhaslo právě málo.

 

Sahara.

Prazáklad světové etiky vytesaný egyptštinou

Desatero přikázání se v průběhu dějin stalo prazákladem světové etiky. Dnešní vytříbená etika, jejíž optikou příliš nechápeme mnohé brutální starozákonní činy, pramení (mimo jiné) právě ze sinajského desatera. V Pentateuchu nacházíme dvojí (mírně odlišné) podání desatera: jedno pramení z elohistické tradice a najdeme jej v knize Exodus (Ex 20,1–17), zatímco druhé pochází z deuteronomického pramene a najdeme jej v knize Deuteronomium (Dt 5,1–22). Historikové se domnívají, že původní forma desatera zaznamenaná na kamenných deskách, byla řadou deseti krátkých rytmizovaných formulí snadných k zapamatování. Tyto rytmizované formule se potom ústně tradovaly z generace na generaci, až je svatopisci o stovky let později zapsali v rozvinutější formě. Co nám ale historikové neprozrazují, je jazyk, ve kterém bylo desatero vytesáno do kamene. Můj soukromý odhad je ten, že desatero bylo vytesáno ve střední (klasické) egyptštině. Psaná hebrejština byla v té době hudbou daleké budoucnosti. Některou formu protokenaanského jazyka sice Hebrejové mohli znát, ale patrně v egyptském otroctví příliš nepěstovali literární umění. Ve hře je také protosinajské písmo, které snad bylo známé i v místech, kde Hebrejové pracovali na výrobě cihel pro nová města, jak nás informuje Tóra. Tato hypotéza má své příznivce a úplně nesympatická mi také není. Některé znaky protosinajského písma byly převzaty z hieroglyfů a písmo je snad předchůdcem písma fénického. Je zde také domněnka jakýchsi jednoduchých piktogramů, ale že by Hebrejům Hospodin deset veršů načrtl v primitivních piktogramech? Na druhé straně by se tak vyhnul jednoznačnému oslavení určitého písma (kdybychom tedy věděli jakého). Pro úplnost je třeba zmínit také hypotézu, která má mezi moderními badateli nemalé zastání, že k žádnému exodu nikdy nedošlo, a Bůh tedy na desky nevyryl zhola nic. A to už nejsme daleko od hypotézy, že žádný Bůh ve skutečnosti není a celé desatero veršů je jen ohrada pro snazší kontrolu ovcí. V tomto zamyšlení se ale držím Tóry a postuluji, že Hospodin psal klasickou egyptštinou.

Uměl-li kdo z Hebrejů číst a psát, domnívám se, že kromě Mojžíše to mnoho dalších nebylo a ten asi četl a psal jazykem, ve kterém byl na královském dvoře vychován, a tedy patrně klasickou egyptštinou. Mohl se tam seznámit s jiným písmem? Zajisté mohl a nezapomeňme, že také nějakou dobu žil v Midjánské zemi, kam by mi pocitově sedělo výše zmíněné písmo protosinajské. Mohli si Hebrejové pamatovat jihobabylonský dialekt akkadštiny nebo snad starší sumerštiny, kterou mohl hovořit praotec Abrahám?

Sahara.

Domnívám se, že klasická egyptština je nejpravděpodobnějším jazykem původního desatera, ale dokud se desky nenajdou – což už –– snad i vzhledem k nelibosti (pohádkově bohatých) sběratelů odhalovat své vzácnosti veřejnosti –– nepředpokládám – zůstane jazyk, kterým psal na Sinaji sám Hospodin, hádankou. Uvážíme-li, že Bůh psal v dějinách spásy pouze jednou (ponechávám stranou Ježíšovo psaní do písku, neboť Židé samozřejmě Ježíše nechápou jako Boha) mají být staří Egypťané na co hrdí. Koneckonců Egypt hraje v Bibli obou zákonů významnou roli: Ve Staré smlouvě tam Hebrejové utíkají před hladem a v Nové smlouvě tam svatá rodina utíká před násilím.

Smyslem Desatera je nabídka cesty, kterou může člověk svobodně a zodpovědně odpovídat na Boží dar svobody. Hospodin v původním starozákonním desateru nejprve připomíná, že lid zachránil z otroctví a je zde pro něho; teprve potom vypočítává, čeho je dobré se přidržet. Desatero je jako značení cesty v hlubokém lese – nemá omezovat svobodu poutníka, má naopak vést, aby se poutník neztratil a o svou svobodu definitivně nepřišel. Filozofové tato přikázání přirovnávají k pravidlům silničního provozu: na první pohled člověka omezují, ovšem ve výsledku umožňují rozvinout svobodu a cestovat, kam chceme, aniž bychom přišli o život na první křižovatce. Není totiž opravdové svobody bez (určité míry) zodpovědnosti. Desatero je manifestem opravdové svobody. Člověk ratifikuje smlouvu nabídnutou Bohem tím, že podle ní žije, že se řídí doporučením deseti základních rad. Tím smlouvu za sebe „podepisuje“ a v jistém smyslu se stává Božím vyvoleným.

 

Všechny fotografie: Ondřej Havelka

 

Související příspěvky:

Přechod Rákosového moře

Pět knih poutníka Mojžíše pohledem cestovatele

 



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments