Na rozdíl od sousedního Slovenska u nás církve před sčítáním lidu mlčely. Až když se rozeběhlo, vzpamatovaly se a obracejí se na české obyvatele s výzvami, aby dobrovolnou otázku na náboženskou víru a příslušnost vyplnili a aby se přihlásili právě k nim.
Biskupové římskokatolické a řeckokatolické církve zveřejnili výzvu, v níž konstatují, že je třeba se ke své církvi přihlásit i při sčítání lidu. Dále poskytují návod na vyplnění sčítacího archu. Přiznávají rovněž důvod: Čím méně katolíků se ke své církvi přihlásí, tím menší bude církev v očích státu. Stane se méně významným partnerem, s nímž se méně počítá a jehož hlas bude méně slyšet.
Biskupové si vzpomněli, že podle kanonického práva je členem církve každý, kdo v ní byl pokřtěn. Z jejího hlediska o příslušnosti nerozhoduje osobní postoj. To, že obvykle brzy po narození byl s nemluvnětem vykonán obřad, nejen stačí, ale dokonce to má člověka zavazovat.
Ve výzvě biskupů Čech, Moravy a Slezska je překvapivý údaj, že je v současnosti pokřtěno v katolické církvi 4,591 mil. obyvatel, tedy 43 % obyvatelstva. Chybí zdroj pro toto opakované tvrzení. Podle dostupných dat kompenzují dlouhodobě úmrtí členů církve nové křty malých dětí i dospělých každoročně v počtu kolem 20 tisíc osob, tedy dvou promile obyvatelstva. Tento počet se udržuje a ve srovnání se začátkem devadesátých let mírně klesá.
Před zveřejněním kompletních dat po minulém sčítání (2011) Dominik Duka uveřejnil článek, v němž spekuluje, že se dostáváme k necelým 4 milionům pokřtěných křesťanů z celkového počtu obyvatel, z nichž asi 10 % jsou křesťané, kteří nejsou členy Římskokatolické církve, ale ostatních křesťanských církví a společností. Podle biskupských propočtů tedy celkový počet pokřtěných členů této církve za deset let o nějaké čtyři procentní body stoupl.
S počty pokřtěných je to složité. Museli bychom mít spolehlivý údaj z roku 1990, sledovat publikované statistiky o počtu křtů a pak znát počet pokřtěných zemřelých. To pravděpodobně nikdo nemá k dispozici, nebo si to nechává pro sebe. Údaj o 43 % se zdá být výplodem fantazie.
Protože dnes je náboženská příslušnost spíše záležitostí osobního rozhodnutí, je důležité, kolik lidí se k římskokatolické a k dalším církvím reálně hlásí. Bude to pravděpodobně číslo podobné počtu účastníků církevního života, tedy pravidelných účastníků bohoslužeb (aspoň jednou týdně). Diecéze si v prvním desetiletí našeho století opakovaně zjišťovaly počty lidí na nedělních bohoslužbách a za rok výsledky uveřejňovaly. Pak už je publikovaly jen některé diecéze, a nakonec nebyla data k dispozici vůbec.
V současnosti pracuje Odbor analýz církevních dat České biskupské konference, který musí dbát o svou odbornou reputaci a nemůže data fabrikovat. Z tohoto zdroje máme k začátku loňského roku v článku v poměrně nezávislém Katolickém týdeníku údaj o 375 tisících účastnících nedělních bohoslužeb, přičemž největší počty z nich jsou věku mezi 60 a 80 lety.
Výzvu uveřejnily také další církve. Českobratrská církev evangelická má na svém webu anonymní výzvu, ve které vybízí: Obracíme se touto výzvou nejen na členy farních sborů, ale také na vás, kteří formálně členy nejste, a přesto se k naší církvi hlásíte, sympatizujete s ní, účastníte se některých akcí, máte v ní své přátele… Pokud je to v souladu s vaším přesvědčením, vyplňte také, prosíme, „Českobratrská církev evangelická“ v kolonce „Náboženská víra“.
Existuje závazná judikatura v souvislosti s procesem registrace náboženských společností, podle které hlásit se k církvi znamená být jejím členem. Evangelická církev to rozlišuje, protože např. na rozdíl od římskokatolické vede též evidenci členů s hlasovacím právem. Přesto přihlásit se k ní a nebýt jejím členem je přinejmenším mravně sporné.
Generální tajemník Ekumenické rady církví ČR Petr Jan Vinš zveřejnil osobní výzvu na sociální síti. Naráží na to, že téměř polovina obyvatel v minulém sčítání využila možnosti tuto otázku opomenout a vytváří dojem o složení této skupiny, o němž ovšem reálně nic nevíme. Jisté o ní je však to, že tito lidé se k žádnému náboženskému subjektu nehlásí, a to je z hlediska veřejného života rozhodující. Spekulace o jejich soukromých pocitech žádnou souvislost s veřejným životem nemají.
Vinš píše: …Nicméně za tu dobu jsem se ze strany státních úředníků (a nejen jich) opakovaně setkal s přístupem, že brali ty výsledky sčítání (tedy jen ta čísla těch, kteří otázku zodpověděli) jako skutečné a definitivní počty věřících a také na jejich základě pak konali svá rozhodnutí. Jenže právě ti, kdo vyplněním údaje skutečně projeví solidaritu se svou náboženskou společností, se počítají. Ti jsou pro vztah náboženství a státu (resp. veřejného sektoru) důležití.
Pokusy církví navýšit výzvami adresovanými široké veřejnosti své nominální členstvo glosuje (v uzamčeném článku) církevní historik a kněz Římskokatolické církve Tomáš Petráček v článku pro Deník N. Na slova Prokopa Vodrážky, že biskupové se snaží lidi přesvědčit, aby se hlásili k církvi, a ukázali tak její politický a společenský význam a že to ukazuje, že k tomu prozření, o kterém Petráček předtím v rozhovoru mluvil, nedošlo, odpovídá: Právě, že vůbec ne. Je za tím absurdní „silové“ vnímání církve, jejíž společenská váha se odvozuje od počtu lidí, kteří se k ní přihlásí ve sčítání lidu. Historicky vzato je přitom váha místní církve závislá na lidském potenciálu. Váha spočívá v pracovitém a vzdělaném duchovenstvu a angažovaných věřících, kteří umí promlouvat ke společnosti a slouží.
Náhledový snímek za zdroje zde.
Související příspěvky:
Je sport novým náboženstvím? Religionistika čeká na výsledky sčítání lidu
Byť, či nebyť veriacim: Slovenské sčítanie ľudu 2021 a náboženstvo
“Naráží na to, že téměř polovina obyvatel v minulém sčítání využila možnosti tuto otázku opomenout a vytváří dojem o složení této skupiny, o němž ovšem reálně nic nevíme. Jisté o ní je však to, že tito lidé se k žádnému náboženskému subjektu nehlásí, a to je z hlediska veřejného života rozhodující.”
Co když jen nechtějí být vystaveni perzekuci v globálním sekulárním gulagu? Uvést v pomyslném sčítání v Německu 30. let židovskou víru by se také neukázalo být dobrým rozhodnutím, že?
Žádný globální sekulární gulag neexistuje. V sekulární společnosti je plná svoboda vyznání. Je to zřejmé i z toho, že si můžete klidně veřejně psát takové pomluvy, a nic se Vám nestane.
V Amsterdamu v roce 1851 do sčítání obyvatel zahrnuli náboženství a později se těchto údajů zmocnili nacisté, jimž to usnadnilo likvidaci židů. Vyhledejte si: Jacques Mattheij, If you’ve got nothing to hide…