V poslední době se zdá, že svět, zaujatý bojem s neúnavně se šířícím novým typem koronaviru, poněkud zapomněl na jeho předpokládané „rodiště“, středočínské velkoměsto Wu-chan. A pokud si na něj přece jenom vzpomene, tak to obvykle není nic lichotivého. Západní média se před časem pohoršila nad tím, že si wuchanská mládež v srpnu dopřávala hlučných diskoték, plážových koncertů i pivních slavností. Vlnu nevole vyvolaly hlavně záběry vodní plochy plné nafukovacích člunů, jejichž osádky nadšeně sledovaly vystoupení oblíbených popových zpěváků a raperů. Tisk ovšem nepřinesl informace o přísných hygienických opatřeních, která tyto akce provázela (vstupenky na jméno k zakoupení pouze online, měření teploty a „zelený“ kód v mobilní aplikaci, časový limit atp.), a tak se nezasvěcenému pozorovateli v zahraničí, dusícímu se v roušce, mohlo pořádání takových akcí zdát nepochopitelné, či dokonce neuvěřitelné (nebo jako komunistická propaganda). Dnes už mladí ve Wu-chanu nemají tolik času na zábavu, protože své dny tráví opět ve školách. A všichni obyvatelé města i nadále dodržují základní hygienická opatření, pohybují se v rouškách (často i na volných prostranstvích), při vstupu do veřejných prostor přikládají ke skenerům své mobily se zdravotním kódem a pozorně sledují informace o počtu nakažených a nemocných v jedenáctimilionovém městě. Budiž zde řečeno, že podle oficiálních sdělení místních orgánů jde o pouhé jednotlivce, kteří si virus přivezli zvenčí a město od poloviny května oficiálně nezaznamenalo žádný nový lokální případ.
Letní měsíce však nebyly pro Wu-chan jenom plné zábavy. Trojměstí na soutoku velkých řek čelilo nebezpečí povodní i obvyklým vysokým teplotám. Vždyť už odpradávna je označováno za jednu z ohnivých pecí Číny, tedy za místo s nejvyššími teplotami v zemi. Víkendová povyražení u vody se tak pro místní obyvatele i turisty (a nebylo jich málo) stala symbolem vítězství nad zákeřnou epidemií a způsobem relaxace, obnovy sil ztracených během 76 dnů v „uzamčeném městě“. Pro vládní propagandu navíc posloužila coby důkaz toho, jak ČLR i v ohnisku nákazy dobře zvládá pandemickou situaci.
Srpnové radovánky na vodě byly letos svérázným doplňkem tradičních letních svátků, spojených s kultem předků. Podle čínské numerologie je číslo sedm (spolu se čtyřkou) číslem nešťastným, jelikož jeho zvuková podoba v mnoha dialektech připomíná výslovnost slova „smrt“ či „umřít“. A tak se časem stal sedmý lunární měsíc pro většinu obyvatel východní a jihovýchodní Asie měsícem duchů. Ačkoliv čínské matky v tyto dny své děti večer raději nepouštějí ven, obzvláště ne k vodě, oblíbenému rejdišti potulných duchů, byla letos ve Wu-chanu, jemuž se v první polovině roku kvůli karanténou vyprázdněným ulicím přezdívalo „město duchů“, porušena mnohá letitá zvyklost.
Dříve než se Wuchanští začali plně věnovat obcování s duchy, užili si ještě jiný tradiční svátek, Noc zdvojené sedmičky (Čchi-si-ťie). Čínští folkloristé sice rádi upozorňují, že tento svátek (letos proběhl 25. srpna) je oslavou manželské lásky a věrnosti, avšak v předvečer sedmého dne sedmého měsíce si vyměňují dárky i sliby věčné lásky především mladé nesezdané dvojice. Známou legendu o Pasáčkovi a Nebeské přadleně si totiž moderní Číňané přetransformovali do jednoho z poměrně dlouhé řady čínských svátků zamilovaných, jejichž komerční charakter je rok od roku silnější. Napilno mají především kurýrní služby a květinářství, patří se totiž, aby chlapec, jenž to myslí vážně, poslal své dívce květy a bonboniéru nebo třeba vstupenku na vodní koncert. Dárek je nejvhodnější předat veřejně, třeba na pracovišti, ať ty méně šťastné kolegyně závidí – a užijí si aspoň nabízených sladkostí.
Ten letošní Měsíc duchů (od 19. srpna do 16. září, avšak protáhl se až do říjnových svátků) byl ve srovnání s běžným rokem poněkud posunutý – až na konec léta. Máme totiž „přestupný rok“ s třinácti lunárními měsíci. Tradiční kalendář vytvořený generacemi čínských zemědělců byl kombinovaný, tedy lunisolární, zjednodušeně řečeno, podle Měsíce se řídil život rodiny i komunity a podle Slunce probíhaly práce na polích. Protože lunární a solární rok nemají stejnou délku, čas od času, přesněji sedmkrát za devatenáct let, se vkládá třináctý měsíc. Pravidla, kam a kdy, jsou poněkud komplikovaná, ale jasně daná. Mimochodem, letos se zdvojoval čtvrtý lunární měsíc, což nebývá pokládáno za příznivé znamení.
V tradičním čínském kalendáři jsou zesnulým věnovány tři velké svátky. Nejvýznamnějším z nich jsou jarní Svátky čistého jasu (Čching-ming-ťie), které se konají 106. den po zimním slunovratu, tj. 4. dubna. Druhou část představuje celý sedmý lunární měsíc, především však jeho patnáctý den. Podle tradičních představ se prvního dne otevře zásvětí a duchové i démoni se vypraví do světa lidí, kde se volně pohybují a v souladu se svým naturelem živým škodí nebo prospívají. Jejich rej končí až o půlnoci posledního dne tohoto měsíce, jenž je obvykle zván Měsíc hladových duchů (Kuej-jüe). Také se mu však podle zvěrokruhu říká Opičí měsíc (Chou-jüe) a podle přírodních jevů Měsíc orchidejí (Lan-jüe) či Měsíc melounů (Kua-jüe). Cyklus velkých zádušních svátků uzavírají akce desátého měsíce, jehož prvnímu dni se přezdívá též Den posílání zimních oděvů mrtvým (letos bude 15. listopadu).
Protože karanténa byla ve Wu-chanu zrušena až 8. dubna, tedy po jarních svátcích předků, a většina jeho obyvatel tak neměla možnost provést u hrobů příslušné rituály, soustředila se letos velká pozornost na obřady sedmého měsíce. Na rozdíl od Svátků čistého jasu nejsou sice zařazeny v oficiálním kalendáři ČLR jako sváteční volné dny, ale to není na překážku, protože mají tradičně trochu jiný charakter. Není-li to možné, netřeba jet na vzdálené hroby předků ani není nutné u rodinných mohyl organizovat obřady v zastoupení. Stačí vše připravit, uvařit něco z nové úrody a najít kousek volného prostranství, odkud se obětiny přenesou kouřem do zásvětí. Oheň jako prostředek proměny spojuje svět živých a mrtvých a nová úroda z polí symbolizuje poděkování za pomoc. Pálí se především votivní peníze, dary zesnulým v podobě papírových napodobenin předmětů každodenní potřeby, svíčky a tyčinkové kadidlo. Nad vraty nebo na prahu domu se zapalují lampiony a vonné tyčinky, aby ukázaly duchům předků cestu domů. Někdy si rodina v klidném koutku (ovšem vždy venku pod volným nebem) připraví dokonce obětní oltářík, u něhož večer všichni v předepsaném pořadí podle generační posloupnosti vzývají zesnulé předky, děkují jim za ochranu úrody a celoroční péči. Nezapomíná se ani na duchy bez potomků, tudíž bez rodinných obětin. I ty je nutno „nakrmit“, aby se v podobě démonů nemstily na živých a jejich zesnulých předcích. Proto by se měla někde stranou připravit menší pozornost také neadresně, pro duchy bludné a hladové. Takové obřady pro „cizí“ duše se obvykle provádějí především před taoistickými a buddhistickými chrámy.
Profesionální i příležitostní obřadníci měli letos po celé Číně opravdu napilno až do poloviny října, uklidňovali duše obětí nemoci COVID-19, nejintenzivněji však tyto rituály probíhaly v nejvíce postižených oblastech. Wuchanští blogeři ve svých příspěvcích tvrdili, že ještě nikdy ve městě neviděli večer tolik obětišť s tak bohatými obětinami, dokonce prý se stávalo, že když si některé rodiny nepospíšili, tak po setmění už nemohli najít vhodné volné místo. Pandemie ovšem ovlivnila i složení obětin, v čínských komunitách po celé jihovýchodní Asii se letos kromě těch tradičních posílaly předkům i votivní zdravotnické pomůcky, především speciální roušky, určené pro zásvětí. Vždyť i na onom světě – jak si Číňané rádi představují – to funguje úplně stejně jako na světě zdejším, tudíž v dobách, kdy duchové sestupují na tento svět, musí i oni zakrývat své dýchací cesty. Co kdyby se pak mezi živé vypravila některá bludná duše s pozitivním testem na koronavirus?
Všechno nasvědčuje tomu, že mezi světy symbolizovanými protiklady jin a jang k přenosu nákazy nedošlo, a tak si Číňané nejen ve Wu-chanu mohli užít zdvojených říjnových svátků. Kvůli „přestupnému roku“ se totiž letos překryl státní svátek vzniku ČLR s tradičním Svátkem středu podzimu (15. den 8. měsíce), což je svátek Luny, lampionů a měsíčních koláčků, svátek nejjasnějšího a nejkulatějšího Měsíce v roce, jež současně symbolizuje úplnost rodiny. Protože všechna dopravní spojení již byla v plném rozsahu obnovena, stal se letošní „zlatý týden“ ve Wu-chanu i svéráznou náhradou za neuskutečněné oslavy Svátků jara, tedy čínského Nového roku. A tak si domácí i turisté každý večer užívali velkolepou světelnou show nad Dlouhou řekou a vybírali z nepřeberného množství zábavných aktivit. A s oslavami ještě nepřestávají, protože již na 25. října připadá další z oblíbených tradičních svátků, Den zdvojené devítky (Čung-jang-ťie), dnes pojímaný jako Den seniorů a chápaný též jako oslava mocného jangu (devítka je nejvyšší jednoduché jangové číslo). A pozitivní energie bude před nástupem zimních měsíců opravdu potřeba.
Předchozí články ze série Čínské tradice v době koronavirové:
Související témata:
Día de los Muertos – být se smrtí kamarád.
Vladimír Iljič Lenin jako opium lidstva?
Muslimské a buddhistické hřbitovy.
Rituální obětování lidí a pohřby v rozličných náboženstvích.