Posle, předej to, co ti bylo sesláno od Pána tvého! Neučiníš-li tak, pak nesplníš své poslání. Vždyť Bůh tě ochrání před lidmi; Bůh věru nevede správnou cestou lid nevěřící.
Korán 5:67: Prostřený stůl; český překlad: Ivan Hrbek, 1972
Dnes slaví šícitští muslimové[1] na celém světě jeden z velkých svátků[2] – připomínají si událost u jezírka Khum[3], kde prorok Muhammad na sklonku svého života (tři měsíce před svou smrtí) jmenoval svým nástupcem a prvním imámem zetě Alího ibn Abú Táliba[4]. Stalo se tak, když se za doprovodu zhruba statisíce přívrženců vracel ze své poslední hadždže z Mekky do Medíny.
Deset let po hidžře se Muhammad vydal na svou poslední pouť do Mekky. Při zpáteční cestě pronesl “kázání na rozloučenou” v údolí Arafat. To se dle tradice stalo osmnáctý den měsíce dhúcl-hidždža (v březnu roku 632), kdy byl proroku Muhammadovi zjeven koránský verš 5:67. Podle sunnitské tradice následovalo po zjevení tohoto verše kázání, ve kterém Muhammad vzal Alího za ruku, zvedl ji nad hlavu a prohlásil:
„Pro koho já jsem autorita (mawlá[5]), Alí je jeho autorita. Bože, buď přítelem toho, jenž je jeho přítel a nepřítelem toho, kdo je jeho nepřítel.“
Po kázání nařídil Muhammad, aby všichni přítomní přísahali věrnost Alímu, nicméně po prorokově smrti rozhodlo ústavní shromáždění (přesně v den prvního výročí tohoto kázání), že nástupcem Muhammadovým bude Abú Bakr[6] a ne Alí. Přestože se Alí stal po letech čtvrtým a posledním voleným chalífou[7], vedla tato událost k rozdělení islámu na dvě větve – šícitskou a sunnitskou. Šícité po Muhammadově smrti roku 632 neuznali za právoplatného chalífu Abú Bakra ani jeho následníky Umara a Uthmána, ale jen potomky Muhammadovy rodiny v linii počínající jeho bratrancem a zetěm Alím.
Četné spolehlivé zdroje hadísů[8] – jak šíítské, tak sunnitské – zaznamenávají událost v Ghadir Khum. Shodují se v tom, že se prorok na své zpáteční cestě z poslední pouti zastavil v oáze mezi Mekkou a Medinou a oslovil velké shromáždění muslimů, kteří ho doprovázeli.
Dnes si tuto událost šícité připomínají zvýšenou zbožností – navštěvují mešity, napodobují akt jmenování Alího imámem či se postí[9]. Den se vyznačuje také osobními modlitbami, rituálním mytím, oblékáním nejlepších oděvů, návštěvou příbuzných a dáváním jídla věřícím. V každé zemi jsou oslavy tohoto svátku spojeny s individuálními zvyky a tradicemi, neboť v průběhu staletí se i šícitský islám rozdělil do mnoha směrů, z nich každý uznává jiné imámy.
V současnosti tvoří šícitský islám většinu muslimské populace v Ázerbájdžánu, Bahrajnu, Íránu a Iráku. Má také významnou menšinu v Libanonu, Jemenu a Kuvajtu, s menším počtem v Turecku, Pákistánu a Afghánistánu. Celkový počet stoupenců šícitského islámu je odhadován na 10–15 % z celkové muslimské populace, tedy okolo 130–190 milionů muslimů.
Poznámky:
[1] Z arabského شيعة, zkrácenina z Ší’at Alí شيعة علي neboli Strana Alího či Přívrženci Alího.
[2] Společně se Svátkem oběti (Íd al-adhá) a Svátkem přerušení půstu (Íd al-fitr).
[3] Arabsky Ghadir Khum. Íd al-Ghadír (arabsky عید الغدیر) tak znamená “Svátek, slavnost či událost u jezírka”.
[4] Byl bratrancem a zároveň zetěm Mohamedovým, protože si vzal za manželku jeho dceru Fátimu.
[5] Tento polysémický termín se překládá jako autorita, ale může označovat také mistra, poručníka, pomocníka či ochránce.
[6] Muhammadův tchán, otec jeho ženy Áiši. Ve prospěch Abú Bakra hrála skutečnost, že mu Muhammad svěřoval vedení modliteb v době své nemoci a vedení muslimů při výroční pouti v roce 631.
[7] Arabsky al-chulafá’ ar-rášidún (chalífové beroucí se správnou cestou) – první čtyři nástupci proroka Muhammada vládnoucí v letech 632–661, tedy zmínění Abú Bakr, Umán, Uthmán a Alí.
[8] Hadís (arabsky حديث) je označení pro původně ústně uchovávanou výpověď o činech a skutcích proroka Mohameda a tvoří hlavní pramen sunny – jednoho z hlavních pramenů islámského práva.
[9] Každý šiítský muslim, který se bude v tento den postit, jakoby se modlil po šedesát let.
Doporučená literatura:
KROPÁČEK, Luboš: Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha, 2011
MENDEL, M. Džihád – islámská koncepce šíření víry, Brno: Atlantis, 1997
Použitý obrázek:
Muhammad jmenuje Alího svým nástupcem, Autor: TAMRIYE, Ressam, 2005
Psali jsme v Dingiru:
Téma čísla 4/2001: Současný islám (plný text čísla zde).
Související články:
NOURÚZ – STARÝ SVÁTEK NOVÉHO POČÁTKU
MAWLID – ROZPORUPLNÁ OSLAVA NAROZENIN
HIDŽRA – ÚTĚK I SLAVNÝ NÁVRAT DO MEKKY