Íd al-Ghadír – Počátek rozdělení islámu

Posle, předej to, co ti bylo sesláno od Pána tvého! Neučiníš-li tak, pak nesplníš své poslání. Vždyť Bůh tě ochrání před lidmi; Bůh věru nevede správnou cestou lid nevěřící.

Korán 5:67: Prostřený stůl; český překlad: Ivan Hrbek, 1972

 

Dnes slaví šícitští muslimové[1] na celém světě jeden z velkých svátků[2] – připomínají si událost u jezírka Khum[3], kde prorok Muhammad na sklonku svého života (tři měsíce před svou smrtí) jmenoval svým nástupcem a prvním imámem zetě Alího ibn Abú Táliba[4]. Stalo se tak, když se za doprovodu zhruba statisíce přívrženců vracel ze své poslední hadždžeMekky do Medíny.

Deset let po hidžře se Muhammad vydal na svou poslední pouť do Mekky. Při zpáteční cestě pronesl “kázání na rozloučenou” v údolí Arafat. To se dle tradice stalo osmnáctý den měsíce dhúcl-hidždža (v březnu roku 632), kdy byl proroku Muhammadovi zjeven koránský verš 5:67. Podle sunnitské tradice následovalo po zjevení tohoto verše kázání, ve kterém Muhammad vzal Alího za ruku, zvedl ji nad hlavu a prohlásil:

„Pro koho já jsem autorita (mawlá[5]), Alí je jeho autorita. Bože, buď přítelem toho, jenž je jeho přítel a nepřítelem toho, kdo je jeho nepřítel.“

Po kázání nařídil Muhammad, aby všichni přítomní přísahali věrnost Alímu, nicméně po prorokově smrti rozhodlo ústavní shromáždění (přesně v den prvního výročí tohoto kázání), že nástupcem Muhammadovým bude Abú Bakr[6] a ne Alí. Přestože se Alí stal po letech čtvrtým a posledním voleným chalífou[7], vedla tato událost k rozdělení islámu na dvě větve – šícitskousunnitskou. Šícité po Muhammadově smrti roku 632 neuznali za právoplatného chalífu Abú Bakra ani jeho následníky UmaraUthmána, ale jen potomky Muhammadovy rodiny v linii počínající jeho bratrancem a zetěm Alím.

Četné spolehlivé zdroje hadísů[8] – jak šíítské, tak sunnitské – zaznamenávají událost v Ghadir Khum. Shodují se v tom, že se prorok na své zpáteční cestě z poslední pouti zastavil v oáze mezi MekkouMedinou a oslovil velké shromáždění muslimů, kteří ho doprovázeli.

Dnes si tuto událost šícité připomínají zvýšenou zbožností – navštěvují mešity, napodobují akt jmenování Alího imámem či se postí[9]. Den se vyznačuje také osobními modlitbami, rituálním mytím, oblékáním nejlepších oděvů, návštěvou příbuzných a dáváním jídla věřícím. V každé zemi jsou oslavy tohoto svátku spojeny s individuálními zvyky a tradicemi, neboť v průběhu staletí se i šícitský islám rozdělil do mnoha směrů, z nich každý uznává jiné imámy.

V současnosti tvoří šícitský islám většinu muslimské populace v Ázerbájdžánu, Bahrajnu, Íránu a Iráku. Má také významnou menšinu v Libanonu, Jemenu a Kuvajtu, s menším počtem v Turecku, Pákistánu a Afghánistánu. Celkový počet stoupenců šícitského islámu je odhadován na 10–15 % z celkové muslimské populace, tedy okolo 130–190 milionů muslimů.

Poznámky:

[1] Z arabského شيعة, zkrácenina z Ší’at Alí شيعة علي neboli Strana Alího či Přívrženci Alího.

[2] Společně se Svátkem oběti (Íd al-adhá) a Svátkem přerušení půstu (Íd al-fitr).

[3] Arabsky Ghadir Khum. Íd al-Ghadír (arabsky عید الغدیر‎) tak znamená “Svátek, slavnost či událost u jezírka”.

[4] Byl bratrancem a zároveň zetěm Mohamedovým, protože si vzal za manželku jeho dceru Fátimu.

[5] Tento polysémický termín se překládá jako autorita, ale může označovat také mistra, poručníka, pomocníka či ochránce.

[6] Muhammadův tchán, otec jeho ženy Áiši. Ve prospěch Abú Bakra hrála skutečnost, že mu Muhammad svěřoval vedení modliteb v době své nemoci a vedení muslimů při výroční pouti v roce 631.

[7] Arabsky al-chulafá’ ar-rášidún (chalífové beroucí se správnou cestou) – první čtyři nástupci proroka Muhammada vládnoucí v letech 632–661, tedy zmínění Abú Bakr, Umán, Uthmán a Alí.

[8] Hadís (arabsky ‏حديث‎‎) je označení pro původně ústně uchovávanou výpověď o činech a skutcích proroka Mohameda a tvoří hlavní pramen sunny – jednoho z hlavních pramenů islámského práva.

[9] Každý šiítský muslim, který se bude v tento den postit, jakoby se modlil po šedesát let.

 

Doporučená literatura:

KROPÁČEK, Luboš: Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha, 2011

MENDEL, M. Džihád – islámská koncepce šíření víry, Brno: Atlantis, 1997

 

Použitý obrázek:

Muhammad jmenuje Alího svým nástupcem, Autor: TAMRIYE, Ressam, 2005

 

Psali jsme v Dingiru:

Téma čísla 4/2001: Současný islám (plný text čísla zde).

 

Související články:

NOURÚZ – STARÝ SVÁTEK NOVÉHO POČÁTKU

MAWLID – ROZPORUPLNÁ OSLAVA NAROZENIN

HIDŽRA – ÚTĚK I SLAVNÝ NÁVRAT DO MEKKY

 

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments