Ve středisku Českobratrské církve evangelické Sola fide v Bystřici pod Hostýnem zasedala ve dnech 17. – 19. října synoda Starokatolické církve v ČR, v pořadí padesátá od jejího založení.
Starokatolické hnutí má historické kořeny v Nizozemsku v 18. a v německy mluvících zemích v 19. století. Šlo od počátku o katolickou alternativu, o snahu uspořádat místní církve katolické tradice ve smyslu původní katolicity církve, tedy její široké otevřenosti, s minimální dogmatizací obsahů víry a s odpoutáním od absolutistického pojetí papežství v novověku.
Starokatolictví na našem území bylo zpočátku rozšířeno mezi obyvatelstvem německého jazyka. České starokatolictví se prosadilo po poválečném odsunu Němců. Hlásí se ke kališnické církvi 15. – 17. století. Dnešní starokatolictví je blízké anglikánství jako střední cestě mezi reformací a katolickou tradicí. Je s anglikánstvím už od třicátých let minulého století plně propojeno. Pražská anglikánská farnost je součástí zdejší starokatolické církve.
Synoda je nejvyšším orgánem místní církve. Když se uprázdní místo biskupa, například, když biskup odejde na odpočinek (jak to bylo na minulé synodě roku 2016), volí ze starokatolických kněží jeho nástupce. (Potvrzuje ho Mezinárodní biskupská konference sdružující všechny starokatolické biskupy.) Synoda se schází nejméně jednou za tři roky a volí synodní radu. V obou orgánech jsou paritně zastoupeni kněží a laici. Synodní radu tvoří biskup (a je jejím předsedou) se třemi kněžími a se čtyřmi laickými členkami a členy církve, z nichž jeden z nich je místopředsedou.
Letošní synoda schválila svátostné společenství se švédskou luterskou církví. Skandinávští luteráni a anglikánské církve ze všech kontinentů tvoří dnes společenství z Porvoo (podle finského místa, kde k dohodě došlo). Starokatolické církve jsou s tímto velkým společenstvím zatím nepřímo spojeny přes své sdílení s anglikány. Do budoucna lze snad očekávat plné připojení k němu.
Synoda vzala na vědomí dokument shrnující výsledky jednání zástupců Utrechtské unie (společenství starokatolických církví) a Svatého stolce. Dokument konstatuje dalekosáhlou shodu. Jednání bylo charakterizováno jako vnitrokatolické. Zdá se, že římskokatolická církev ustoupila, aspoň pro případ starokatolíků, aniž by to výslovně sdělila, od dělby ostatních křesťanů na církve (což jsou prakticky jen pravoslavní) a „církevní společenství“, která nemají patřičné znaky církve. Dokument působí jako společné dílo partnerských církví. Některé otázky, především kněžské (a případné biskupské) svěcení žen a samozřejmě pojetí primátu římského biskupa, zůstávají otevřené.
Mezi podněty z obcí synoda přijala s podporou biskupa jako téma diskuse (či konzultačního procesu) do příští synody návrh na žehnání dvojic stejného pohlaví na cestu životem. Nešlo by podle návrhu o manželství, ale o trvalé životní partnerství.
Liturgicky synodu otevřela eucharistická slavnost za předsednictví biskupa Pavla B. Stránského a za aktivní účasti přítomných duchovních, při níž se světil olej katechumenů, olej nemocných a křižmo (olej s vonným balzámem používaný mj. při biřmování a svěcení presbyterů a biskupů). Účastníci oceňují, že letošní synoda probíhala v přátelské atmosféře.