Tahouni pokroku: východokřesťanské menšiny jako elita společnosti

Tahouni pokroku: východokřesťanské menšiny jako elita společnosti

Série článků pojednává o charakteru a úspěšnosti hospodaření náboženských menšin.

Ekonomické uplatnění východních křesťanů sice nabývalo v místních podmínkách různých podob, nicméně vždy se vyznačovalo několika základními rysy: komunitním souručenstvím, přísnou morálně-náboženskou etikou a rodovými vazbami. Ať již šlo o pravoslavné Řeky (dodnes „okupující“ patriarcháty alexandrijský, jeruzalémský a konstantinopolský), monofyzitní Kopty a Etiopy, Asyřany (Syřany), libanonské maronity, irácké chaldejce nebo apoštolské Armény. Pravoslavný řecký jeruzalémský patriarchát dodnes drží značnou část pozemků v Izraeli či Palestině (a obratně s nimi obchoduje), arabští křesťané z dnešního Libanonu, Egypta, Sýrie, Palestiny, Jordánska, Iráku atd. stáli na počátku 20. století nejen u vzniku místních lokálních ekonomik, ale také zcela zásadně formovali intelektuální život (ještě v 50. letech minulého století vlastnili drtivou většinu tisku v muslimských zemích právě křesťané).

Více o tématu ekonomiky a náboženství zde.

Od 7. do 14. století ovládali většinu obchodních transakcí na Hedvábné stezce Asyřané (Syřané), křesťanská semitská menšina původem z tzv. Velké Sýrie, jejíž jazyk fungoval po staletí jako lingua franca od Edessy (dnes Şanlıurfa v Turecku) až po Čínu. Díky propracované a flexibilní ortopraxi dokázali evangelizovat řadu místních etnik – dějiny této oblasti se v této době jen hemží perskými, mongolskými či tatarskými křesťanskými princeznami…

Ojedinělý příklad ekonomického úspěchu představují právě Arméni, někdy také přezdívaní „Židé Východu“. Ačkoliv tvořili ve východoanatolských provinciích Osmanské říše od 16. století většinou menšiny, odpradávna společně s Řeky zcela ovládali osmanskou ekonomiku. A nejenom osmanskou – specializace na mezinárodní obchod (především s hedvábím, kořením a jiným „luxusním“ zbožím) jim umožňovala navazovat ekonomické vazby jak s evropskými městy, tak s Persií či Indií, kde rovněž zakládali vlastní faktorie. Nám nejbližší silná a vlivná diasporní kupecká arménská komunita přebývala v dnes ukrajinském Lvově, kde dodnes stojí velebná arménská katedrála.

Ruští staroobřadníci dokázali ekonomicky využít rovněž vlastní produkci ikon, výrobu svící a dalších předmětů potřebných k liturgii i k dalším náboženským obřadům. Foto: Současný prodejce nových staroobřadních ikon, svátek Žen s vonnými oleji, Rogožská svoboda, Moskva, 19. května 2013, foto M. Řoutil.

Jiný příklad nalézáme u ruských staroobřadníků, tedy té části ruských pravoslavných věřících, kteří se oddělili od „synodální“ církve po rozkolu v letech 1654–1666. Státem a církví pronásledované konzervativní, zpočátku spíše do sebe a eschatologických představ zahleděné společenství, postupně našlo své místo v modernizaci ruské společnosti. Od počátku 19. století se staroobřadníci stali hybateli ruské ekonomiky – ve svých textilkách, porcelánkách a jiných fabrikách zaváděli nejnovější západní technologie: podle některých odhadů ovládala tato náboženská menšina v předrevolučním Rusku více než 50 % výroby a obchodu, a stejné, ba možná vyšší procento držela v oblasti finančnictví a bankovnictví.

Související článek:

Pársové umírají na úspěch: zde.



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments