Série článků pojednává o charakteru a úspěšnosti hospodaření náboženských menšin.
Indičtí Pársové jsou příkladem ekonomicky úspěšné menšiny. Mezi 10 nejbohatšími rodinami Indie jsou tři z párské komunity, ačkoli Pársů je v populaci zanedbatelný počet: 0,005 %.[1] Přínos této menšiny pro indickou ekonomiku je tak podstatný, že indická federace zahájila kampaň za zachování jejich populace.[2]
Ke svému současnému bohatství přišli Pársové zejména během anglické kolonizace Indie, kdy se stali jakýmisi prostředníky mezi Evropany a místními.[3] K tomu je předurčil fakt, že byli schopni se učit cizí jazyky, byli spolehlivými obchodními partnery, vyznávali podobný étos jako Evropané, ale zároveň se vyznali v místních poměrech.[4]
V době, kdy se Bombaj stává centrem obchodu Východoindické společnosti, první párské rodiny využívají příležitosti a stávají se zde úspěšnými obchodníky a podnikateli. Ti se pak starají o své méně majetné souvěrce, kteří se do města stěhují. Novými vůdci párské komunity se tak namísto kněží, kteří byli ve venkovských poměrech Gudžarátu přirozenou autoritou, stávají bohaté rody, které zároveň věnují část svého majetku charitě.[5]
K vysvětlení úspěchů Pársů nestačí využití správné chvíle při příchodu Evropanů. Neuspěli by, kdyby na svou šanci nebyli připraveni. Dobré vzdělání, poctivost, spolehlivost a dobročinnost patří mezi tradiční párské hodnoty. V zoroastrismu je důležitým prvkem oddělení dobrého od zlého. Od věřících se vyžadují nejen dobré činy, ale také dobré myšlení. Dalším je úcta k životu, k jeho rozmnožování. Ta se v moderní době mohla projevit jako shromažďování bohatství, které je ovšem využíváno pro dobro celé komunity a zcela v intencích „dobrého činění“[6] dává povstat mnoha charitativním projektům.[7]
Hodnota zachování života je ve Vidévdátu vícekrát zmíněna jako pěstování obilí, vaření pokrmů, chování dobytka a další.[8] Zoroastrijské přesvědčení o poslání člověka jako toho, kdo má přispívat ke zlepšení situace lidstva na zemi, je poté zdrojem charitního úsilí, které je povinností každého věřícího a nakonec i zdrojem bohatství párské komunity.[9]
Podle tradice se měli pársové po svém příchodu do Indie vzdát svých zbraní a stát se mírumilovnými poddanými gudžarátského rádži.[10] Napříště se tedy pársové museli spoléhat na svůj vliv ekonomický a politický. Jako každá jiná menšina v takové situaci se naučili prozíravému posuzování každé příležitosti jak v ekonomické, tak sociální sféře. Tyto jejich schopnosti se zesilovaly během historie, kdy museli zajistit své přežití za neustále se měnící situace.
Jejich přizpůsobivost, podnikavost a schopnost riskovat jim otevřela cestu k excelenci v celé řadě odvětví. Již od 18. století se věnovali obchodu s nejrůznějším zbožím včetně hedvábí a opia, stavbě lodí, výrobním řemeslům, překladatelství a zprostředkovatelství pro evropské obchodníky, ubytovacím službám, pojišťovnictví atd. V následujícím století zakládají továrny, banky a podílejí se na výstavbě železnic.[11]
Zajímavý je v tomto kontextu Párský exklusivismus, který dokázal udržet komunitu pohromadě po mnoho set let v cizorodém prostředí a pomohl zachovat tradiční párské hodnoty. Na druhé straně je jednou z příčin, proč v současné době Pársové vymírají.[12]
[1] Eric Bellman, 5 Billionaire Families from India’s Powerful Parsi Minority, The Wall Street Journal, vydání 27.12.2016, dostupné online zde (staženo 15. 2. 2020).
[2] Bhavya Dore, Glimmer of hope at last for India’s vanishing Parsis, BBC News, 21. 7. 2017, dostupné online zde.
[3] Jesse S. Palsetia, The Parsis of India: Preservation of Identity in Bombay City, Bill, Leiden, Boston, Köln 2001, str. 12
[4] John R. Hinnells, Zoroastrian and Parsi Studies: Selected Works of John R.Hinnells, Routledge Revival 2017.
[5] Palsetia, op. cit., str. 36.
[6] Jedna z trojice základních zoroastrijských zásad, kterými jsou: dobré myšlení, dobrá slova (řeč), dobré skutky (činy) zmiňované např. v úvodu Avesty (AVESTA: YASNA: Sacred Liturgy and Gathas/Hymns of Zarathushtra, Introduction, verse 4, dostupné online zde.)
[7] Vyjádření této zásady čteme např. ve Vyprávění o Javištovi z Frijovců ve spisu Bundahišn: „Vždyť přece ten člověk žije v největší radosti a největším pohodlí, který má co nejméně strachu, je spokojený a má značný majetek.“ A dále: „a ostatní lidé, jsou-li pracovití a dovední, jsou jako ty ostatní hvězdy na nebi.“ Otakar Klíma, Oběti ohňům, Odeon, Praha 1985, s. 252.
[8] Nejpříjemnější místo na světě je tam, kde „muž věřící v Řád si zřídil dům, v němž je oheň, mléko, žena, děti, dobrá stáda. Pak je v tomto domě hodně skotu, hodně spravedlnosti, hodně píce… hodně všeho, co patří k blahému žití… kde se provozuje pěstování výsevem: obilí, traviny, rostliny, které mají jedlé plody, když se zavádí voda do pouště… kde se co nejvíce chová malý i velký dobytek!“ (Klíma, op. cit., s. 145) A dále: „když se ukládá obilí, začínají se daévové potit, když se mlýn připravuje, daévové ztrácejí rozvahu, když se mouka připravuje, daévové vyjí, když se těsto dává do pece, daévové úzkostí prdí“ (tamtéž, str. 147).
[9] Palsetia, op. cit., str. 45.
[10] Palsetia, op. cit., str 6.
[11] Palsetia, op. cit., str. 57.
[12] Vojtěch Tutr, Hrdě vstříc svému zániku, Dingir 20 (1), 2017, text na vnitřní straně obálky.
Psali jsme v Dingiru:
Zvířata v zoroastrismu: zde.
Související článek: