Bratři nebyli špatní lidé

Mediální společnost Netflix uvedla další religionisticky zajímavý počin, a sice pětidílný seriál Rodina: záhady moci. Snímek režiséra Jesseho Mosse je natočený podle knižní předlohy novináře a spisovatele Jeffa Sharleta, v níž sumarizuje své poznatky o existenci tajného amerického konzervativně křesťanského společenství s mezinárodní působností, kterému se přezdívá Rodina či také Společenstvo. Ukazuje divákům zcela odlišný model chápání Ježíše a křesťanství: ten, který stojí na ideji vyvolenosti a moci jako daru od Boha, jejž je zapotřebí maximálně využít. Prolínání sestřihů dobových materiálů, televizních reportáží a osobních zpovědí, které jsou jen místy ilustrativně doplněné o hrané sekvence, ho žánrově řadí mezi dokumenty, ačkoli konspirační tematika dává tušit, že je bezpochyby na místě zvýšená míra kritické reflexe a nadhledu. Přes všechnu logičnost, svědectví a předložené (zdánlivě nezvratné) důkazy je konspiracismus pořád více než čímkoli jiným záležitostí víry.

Jeff Sharlet, který je v zásadě také hlavní postavou a průvodcem minisérie, tvrdí, že byl po dobu několika měsíců součástí křesťanské komunity privilegovaných mladých mužů, budoucích členů Rodiny, v sídle jménem Ivanwald. Existenci a principům fungování tohoto uskupení pak věnoval hned dvě knihy. Obě v době svého zveřejnění vzbudily značný ohlas u veřejnosti a vyvolaly mnoho pochybností o demokratičnosti amerického politického systému. První, která vyšla již v roce 2008, nese název The Family: The Secret Fundamentalism at the Heart of American Power (Rodina: skrytý fundamentalismus v srdci americké moci). Druhá, nazvaná C Street: The Fundamentalist Threat to American Democracy (C Street: Fundamentalistická hrozba pro americkou demokracii), následovala o dva roky později. Ani jedna z knih se zatím nedočkala českého překladu, a tak je Mosseho dokumentární minisérie dobrou příležitostí k nahlédnutí do tohoto konspiračního dramatu i pro ty, kteří neholdují četbě v angličtině.

V úvodním dílu nazvaném Ponoření se dozvídáme o cestě, která Sharleta jako mladého novináře se zájmem o náboženské komunity přivedla právě do sídla Ivanwald. Zatímco v následujících epizodách už křesťanství působí spíše jen dojmem zaklínadla, které má otevírat cestu a jímž je možné omluvit téměř jakkoli pochybné kontakty nebo akty, se zde seznamujeme s téměř idylickým společenstvím podobným americkým vysokoškolským spolkům, kde se mladí muži z dobře situovaných bílých rodin učí být navzájem bratry v dobrém i zlém, zlomit svoje ego a poslouchat Boží vůli. Veškerý čas věnují sportu, manuálním pracím, modlitbám, a především rozhovorům o Ježíši. Zjišťujeme sice, že v pojetí Rodiny stojí křesťanská zvěst na elitářském modelu vyvolenosti některých jedinců k vyšším cílům a v centru zájmů Rodiny stojí společenské kontakty s nejvlivnějšími osobami světa a využívání moci, ale Sharlet zde prokazuje značnou míru porozumění, když říká: „Je třeba mít na paměti, že bratři nebyli špatní lidé. Byli tam, protože chtěli žít smysluplně. Chtěli mít pocit, že jsou součástí něčeho hodnotného.“ A vysvětluje, že v jejich pojetí není Ježíš mírumilovný beránek jdoucí slepě vstříc smrti, ale je velmi mocný a přemáhající. Stáváme se svědky mnoha zkoušek, rituálů a rozhovorů, které utužují soudržnost skupiny a budují pevné vazby jako základ budoucí spolupráce, v níž každý zná své místo a povinnosti vůči celku a v níž je Ježíš správnou odpovědí na vše.

Ve vedení Rodiny stál až do své smrti v roce 2017 původně presbyteriánský pastor Douglas Coe. Jeho osobě, vedení a názorům je v sérii věnováno obrovské množství prostoru. S využitím záznamů z jeho promluv a rozhovorů je ilustrováno, jak uvedl v život model dokonale provázané, neviditelné organizace, kde spolu plně spolupracují a podporují se významné osobnosti veřejného života v různých funkcích a postaveních, jen s pomocí Ježíše jako jednotícího prvku. Tento muž, ačkoli nezastával žádnou veřejnou funkci, je vykreslován jako ten, kdo stojí v pozadí nejen celé organizace, ale také řešení mnoha velkých kauz amerického veřejného života. Ty jsou obsahem druhého dílu s názvem Vyvolení. Zmiňovány jsou kauzy vysoce postavených politiků jako byli John Ensign a Mark Senford. Sice v nich šlo předně o manželské nevěry (které jsou proti konzervativním hodnotám Rodiny), ale v případě druhého z mužů vedlo i k veřejnému odhalení existence dalšího společného sídla Rodiny na washingtonské ulici C Street. Tyto kauzy pak následovalo vyšetřování finančního krytí nadace Fellowship Foundation, která sídlo finančně zaštiťuje.

Třetí a čtvrtý díl mají vyloženě konspirační charakter. Podrobně rozpracovávají možnou roli Společenstva v přípravě velmi dobře známého Nového světového řádu, který dal třetí epizodě název. Centrálním nástrojem Rodiny pro jeho přípravu mají být Národní modlitební snídaně, které se konají pravidelně každý rok první únorový čtvrtek již od roku 1953. Na tomto modlitebním shromáždění se scházejí významné osobnosti veřejného života i byznysu z Ameriky i zahraničí dokonce napříč náboženským spektrem.

K celkovému, v tuto chvíli již značně děsivému obrazu chobotnice, která proplétá svá chapadla všemi sférami vnitrostátního i zahraničního dění, zásadně přispívá čtvrtý díl Diktátoři, vrahové a zloději. Ten se vrací ještě o trochu více do minulosti, k zakladateli Společenství i duchovnímu otci Národních modlitebních snídaní Abrahamovi Vereidemu. Popisuje jeho napojení na odsouzené nacistické zločince, kterým poskytoval různé služby a podporu, aby z nich vytvořil nové mocné stoupence Krista. Podle jeho příkladu pak údajně i další významní členové Rodiny udržují styky a spolupráci s nejznámějšími diktátory světa formátu Muammara Kaddáfího, aby díky nim šířili své pojetí mocného křesťanství do zemí třetího světa. Mnoho prostoru zde získává zejména konzervativní křesťanská agenda odmítající homosexualitu, kterou Rodina sice už nedokáže prosazovat v Americe, ale mohou ji alespoň podporovat v jiných zemích, kde komunita LGBT+ doposud nezískala ani toleranci. Jmenován je zde vliv Rodiny na referendum o definici manželství v Rumunsku nebo zákon ugandského prezidenta Yoweri Museveniho, který homosexualitu trestá smrtí.

Závěrečná epizoda Vlčí král přesahuje Sharletovy knihy a přivádí nás do současnosti, respektive do let 2017 a 2018. Odvíjí se v podstatě ve dvou liniích. Jednou je působení současného amerického prezidenta Donalda Trumpa, tou druhou je směřování Rodiny po smrti Douglase Coa v roce 2017. Ukazuje Rodinu jako plně rozvinutou organizaci, která je už známou součástí veřejného života. Otevírá jí to další možnosti v jejím působení. Dokonce natolik rozvinutou, že dosahuje až na úřad prezidenta USA. Nezměrný politický vliv americké křesťanské pravice nejen na národní, ale i mezinárodní dění se stává neoddiskutovatelnou realitou. Tématem jsou teologicky velmi svérázná vyjádření amerického prezidenta v médiích, z nichž často vysvítá Trumpova elementární neznalost Bible a neochota k projevům jakékoli formy křesťanské (i obyčejně lidské) pokory. Ta je zde interpretována právě ve světle teologie Rodiny a Trump se tak stává jakýmsi naplněním Coeova podobenství o vlčím králi, jako ztělesněním síly, která se může spojit jedině s další mocí.

Fascinace mocí je konec konců od počátku ústředním bodem příběhu a dýchá z každé jednotlivé minuty každé epizody. Na několika místech přímo zaznívá údiv nad kontradikčností koncentrace tak obrovského množství moci s prostotou motta Douglase Coa „Ježíš plus nic“. Ježíš má být tím, co spojuje mocné napříč světem, politickým i ekonomickým spektrem a heslem, které otevírá každé dveře. Prostota obrácení pozornosti pouze k Ježíši a konzervativní rodinné hodnoty dramaticky kontrastují s vědomím předurčenosti aktérů k vysokým cílům a společné kontrole nad světem, která se však neštítí toho, co běžný člověk považuje za amorální, ať už se jedná o nevěry, korupci ve státním aparátu, či dokonce spolupráci s diktátory a válečnými zločinci.

Kromě šokujících odhalení jsou ale i další momenty, které činí seriál poměrně poutavým a zajímavým z religionistického hlediska. Jsou jimi především vzpomínky a slova Jeffa Sharleta, jimiž popisuje své doslova konverzní zážitky z pobytu v Ivanwaldu. Do té míry, do jaké je možné uvěřit autentičnosti jeho výpovědi a s vědomím velmi dlouhé doby, kterou měl na reflexi svých zážitků, prokazuje, myslím, ve svých komentářích značnou míru vhledu i pochopení pro náboženský rozměr Rodiny jako komunity. Prostor pro hlubší religionistický rozbor a reflexi nabízí i velmi svérázná teologie a výklad ústředních křesťanských motivů v podání Rodiny. Co je však nad slunce jasné, je to, že náboženství, zejména křesťanství, hraje v americkém veřejném životě a smyšlení Američanů mnohem zásadnější roli, než si běžně připouštějí. I v rámci akcí, které mají do jisté míry charakter nadnárodní a mezináboženský, má stále křesťanství vedoucí úlohu jednoznačně spojenou a potvrzenou nejvyššími místy ve veřejné správě i v oficiálních aktech. A to i bez ohledu na to, zda Rodina, jak ji popisuje Mosseův dokument, existuje a zda její kořeny prorůstají skutečně tak hluboko, jak tvrdí Jeff Sharlet.

Psali jsme v Dingiru: