V posledním díle článku o náboženských interpretacích koronaviru (předchozí články jsou zde a zde) skončíme pozitivně – tedy myšlenkou, že pandemie je velkou osudovou šancí pro současného člověka. Taková interpretace se může jevit paradoxně, nicméně zvláště v kontextu alternativní spirituality dává mimořádně dobrý smysl.
V obou předchozích dílech jsme viděli, že náboženské a spirituální interpretace koronaviru mají jednu zásadní společnou vlastnost: odmítají se smířit se světem, v němž se podobné věci mohou dít nešťastnou náhodou, a spatřují v celé pandemii hluboký, osudový smysl. V prvním díle byla chápána jako zasloužený trest bídnému lidstvu, které se provinilo proti svým povinnostem vůči Bohu nebo vůči přírodě. V druhém jsme viděli koronavirus jako ďábelský nástroj spiklenců, kteří chtějí připravit lidi o svobodu, důstojnost i vlastní vůli. Existuje však i pojetí třetí, které má sice také jasnou představu o vinících, dívá se však na pandemii pozitivně a optimismem. Ano, je děsivá a její důsledky budou bolestné – umožňuje však člověku napravit se a vykročit na novou, lepší cestu. A co víc, popadneme-li příležitost za pačesy, bude svět po koronavirové apokalypse krásnějším a důstojnějším místem k žití.
Přestože nejslyšitelnějším proponentem těchto interpretací je alternativní spiritualita, je třeba říci, že obdobné hlasy zaznívají i od představitelů tradičních náboženství. Například židovský rabín Manis Friedman zdůrazňuje, že koronavirus dokázal zlomit cyklický stereotyp, v němž se většina z nás bezmocně zmítá, a dal nám prostor přehodnotit svůj život. Nejde o trest, ale o příležitost – o možnost vybudovat si mnohem lepší, zdravější a pozitivnější život a lépe pečovat o svět. Podobné hlasy zaznívají i z lůna islámu a křesťanství – je to šance obnovit svůj vztah s Bohem a zejména šířit boží lásku a milosrdenství mezi potřebné. Co víc, v některých případech je to dokonce příležitost k nápravě světa skrze šíření vlastní zvěsti. V tomto smyslu už není světová pandemie trestem jako v prvním případě: je daleko spíše zkouškou, během níž každý z nás ukáže, co v něm je. Na této rovině se s koronavirem nebojuje pouze dodržováním nutných opatření a péčí o nemocné, ale také vírou a modlitbou.
Podobný obrázek najdeme i v alternativní spiritualitě. Kde pojetí pandemie jako trestu kritizovalo drancování přírody a nepřirozený životní styl, pojetí koronaviru jako osudové šance mluví o tomtéž smířlivě a s nadějí. Poselstvím krize je totiž především možnost poučit se z ní a dělat věci nově a jinak: chránit planetu, přestat křečkovat peníze nebo se honit v práci a začít si vážit skutečně podstatných věcí. V tomto směru se pandemie interpretuje v intencích transformace vědomí na globální rovině či jako projev karmické zátěže na individuální rovině, již však lze odléčit a osvobodit se od ní. Ve snaze zmírnit dopady pandemie organizují příznivci alternativní spirituality posílání léčivé energie na dálku, internetové konzultace, a především masové meditace, které se šíří globálním internetem. Jedna celosvětová hromadná meditace je plánována na 5. dubna ve 3:45 středoevropského času: její podstatou je vizualizace sloupu bílého světla, které vyzařuje z „centrálního kosmického slunce“, čistí celou Zemi a otvírá cestu k zahájení věku Vodnáře. Podobné akce se pak konají i na lokální úrovni, ať už ve prospěch planety nebo k rozpuštění strachu a negativních myšlenek mezi lidmi.
Co říci závěrem naší třídílné série o náboženských a spirituálních interpretacích koronaviru? Snad jen to, že pokud jste se v některé z nich poznali, nezoufejte. Ať už náboženství chápeme jako ryze lidský výtvor nebo jako odpověď na něco, co nás přesahuje, jeho podstatou je v každém případě hledání smyslu lidského života i světa obecně. Na tom není nic blouznivého ani tmářského – hledání smyslu je charakteristickou lidskou vlastností, která kráčí s člověkem od chvíle, co se před statisíci lety v lůně africké savany poprvé napřímil. Hledat osobní i globální význam současné pandemie je naprosto v pořádku. Je však důležité, jakým způsobem to činíme.
Všechny tři přístupy v sobě totiž obsahují jak konstruktivní, tak destruktivní prvek. Úvahy o viru jako trestu nás nutí ke kritickému zamyšlení nad vlastním působením ve světě, antitotalitní ostražitost nás chrání před novými autoritářskými vůdci, kteří by skutečně mohli situace zneužít, a víra v osudovou příležitost, jíž nám pandemie nabízí, zase vyzývá k zastavení, zamyšlení a k pozitivním změnám v životě každého z nás. Přežene-li se však pojetí pandemie jako trestu, povede jen k fanatismu, radikalismu a honu na „hříšníky“. Stejně tak konspirační extrémy nevěstí nic dobrého – minule jsme zmiňovali, že již mnohokrát způsobily hromadné vraždění nevinných obětních beránků. A konečně i přehnaně nadšený „sluníčkářský“ přístup někdy směřuje k bagatelizaci utrpení či volání po zrušení ochranných opatření, protože virus je přece šance pro nás pro všechny a je třeba nechat ho dělat svou práci. Má tedy smysl držet se starého hesla „všeho s mírou“. Doufejme, že se celá věc brzy přežene a že za pár let bude koronavirová apokalypsa už jen vzpomínkou, jíž si občas při sklenici vína připomeneme s přáteli.
Související články: