Jací jsou tedy svědkové Jehovovi?

V závěru února publikoval internetový portál Seznam Zprávy reportáž My, jehovisté z publicistického pořadu My, natočenou na základě návštěvy při shromáždění v jednom ze Sálů království Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi.

V úvodu reportérka Šárka Kabátová říká: „Většina společnosti vnímá svědky Jehovovy skrze podomní kázání a jako ty, kteří v ulicích nabízejí tiskoviny Strážná věž či Probuďte se!. Často o nich lidé hovoří jako o sektářích, třebaže oni sami takové označení rázně odmítají. Rozhodla jsem se, že chci tuhle komunitu poznat osobně a vůbec poprvé zprostředkovat to, co se děje uvnitř Sálu království. Zajímá mě, kdo jsou lidé, kteří každý den hledají pravdu v Bibli a uchylují se k životu zasvěcenému Jehovovi.“ Zbytek desetiminutového videa je pak rozdělen na dvě části. V první polovině mají diváci možnost sledovat několik sekvencí ze shromáždění, kdy svědkové společně zpívají náboženské písně a probírají texty v aktuálním čísle misijního časopisu Strážná věž. Druhou polovinu pořadu pak tvoří krátké rozhovory s několika vybranými svědky uskutečněné bezprostředně po skončení shromáždění. V nich jednotliví svědkové odpovídají na to, jak se k víře dostali, proč u ní setrvávají, jaký význam pro ně má jejich komunita a zda by byli ochotni za nějakých okolností svou víru opustit. Na závěr připomíná, že přes veškerou vstřícnost komunity je patrná jistá snaha o vylepšení svého obrazu například tím, že určitým lidem nebylo umožněno s reportérkou mluvit.

Přes svůj jednoznačný přínos má pořad ale i značné rezervy v tom, jak se mu daří skutečně zprostředkovat navštívenou komunitu „bez předsudků a bez příkras“, jak hlásá jeho motto. Velmi zásadním pochybením ve snaze o neutralitu je webový titulek „Svědci Jehovovi: Nemá smysl bavit se s těmi, kteří nejsou jako my“. Titulek už na první pohled utvrzuje diváky v očekávání, že svědkové Jehovovi jsou uzavření a odmítají kontakt s lidmi mimo svou komunitu. Vytváří dojem, že se reportérce Kabátové povedlo domoci se něčeho zvláštního a velmi výjimečného, co svědkové za jiných okolností deklarovaně odmítají. Dokonce vyvolává dojem, že takové vyjádření v reportáži zaznělo. Tento dojem je však zcela mylný a dezinterpretuje vyjádření jednoho z dotazovaných k tomu, jaký význam pro něj má komunita svědků. Mladý muž zde odpovídá v tom smyslu, že své souvěrce považuje za rodinu, tráví s nimi čas při shromážděních i na dovolené a říká: „Já myslím, že je to velmi těžké mít za přátele někoho, kdo vlastně s vámi nesdílí vaši víru a vlastně nemá vůbec stejné, anebo možná ani podobné, cíle jako vy. A když takový člověk s vámi takové věci nesdílí, tak je velmi těžké to přátelství nějak udržet. Myslím si, že je to i zbytečné se o to snažit. Žijeme úplně normálně jako úplně normální lidi. Chodíme do práce, máme tam kolegy, někteří do školy. Takže se s nimi běžně setkáváme, ale nějaká pevná přátelství s nimi často nemáme.“ Kontextuální vyznění jeho odpovědi je tedy od titulku příspěvku značně odlišné. Odkazuje spíše k tomu, že dotazovaný považuje sdílení hodnot za klíčové pro udržení blízkého přátelství.

Pokus Šárky Kabátové o vykreslení svědků Jehovových na základě reportáže ze shromáždění a rozhovorů s konkrétními členy ukazuje na dobře míněný záměr zprostředkovat aktuální pohled na toto společenství. Pořad je zajisté velmi cenný tím, že zprostředkovává divákovi návštěvu přímo v Sálu království, kam obvykle návštěvník zamíří bez přímého pozvání a známosti s někým zevnitř jen málokdy či vůbec. Ukazuje strukturu shromáždění, které nemá podobu takové bohoslužby, na niž jsme v různých obměnách zvyklí z prostředí různých křesťanských denominací. Spíše je to vyučování a zkoušení z textů.

Reportáž ale ukazuje také na fakt, že některé stereotypy v naší společnosti stále přetrvávají. Už samotný název My, jehovisti je zvolen poněkud stereotypně a necitlivě, vzhledem k tomu, že členové Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi by o sobě nikdy nemluvili jako o “jehovistech”, ale vždy by použili označení “svědkové”. Reportérka se i přes deklarovanou snahu o nestrannost nedokázala vyvarovat jisté dramatičnosti ani prvoplánového poukazování na snahu svědků pozitivně ovlivnit vyznění reportáže. Na druhou stranu se však v rozhovorech omezila jen na povrchní otázky, které nesdělují víc, než to, že je pro dotazované jejich víra a společenství souvěrců důležité. Vypovídací hodnota reportáže je tak mnohem menší, než by se na první pohled mohlo zdát.

Podstatné informace o současném postavení i vývoji společenství svědků Jehovových přináší až doplňkový text k pořadu, který byl uveřejněn o několik dní později. Religionista Zdeněk Vojtíšek v rozhovoru vysvětluje důvody, které vedou k současné početní stagnaci, či dokonce mírnému odlivu věřících od svědků Jehovových, ale i důvody, které stále mnoho svědků udržují uvnitř komunity. Tématem rozhovoru jsou také finanční ztráty i vnitřní změny, kterými si tato náboženská společnost v posledních letech prochází, a nakonec i to, zda jsou svědkové Jehovovi sekta. Ze stránky s reportáží však na tento rozhovor není žádný link, ačkoli se na stránce o doplňujících textech přímo píše. Rozhovor je umístěn v rubrice Rozhovory zde.

Související téma v časopise Dingir:

3/2009 Svědkové Jehovovi a vývoj jejich společenství: zde.

Některé související články:

Svědkové Jehovovi: koronavirus jako znamení posledních dnů: zde.

Seznam pronásledovaných svědků Jehovových v Rusku: zde.

„Ty a tvé náboženství strachu“: recenze autobiografie Jehovova svědka: zde.

Změna pravidel svědků Jehovových v případech obvinění ze zneužívání dětí: zde.

Subscribe
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Dle hlasů
Inline Feedbacks
View all comments
Zuzana Molkova
Zuzana Molkova
8. 4. 2020 9:05

Pokud by se reporterka zacala ptat na otazky, ktere se ptat nema (ochrana pedofilu, pravidlo dvou svedku a zneuzivani deti, Australska kralovska komise, zakaz prijmu krve vynucovany specialni skupinou starsich a zakaz komunikace s kymkoli kdo od svedku odesel – vcetne rodicu s detmi, a mnoho dalsich problematickych temat), byla by pozadana odejit z jejich pozemku. Svedkove budou mluvit jen o pozitivnich vecech, protoze jim neni dovoleno nic o organizaci kritizovat, pokud je neco spatne, jsou nauceni najit zpusoby jak to omluvit a jit dal.