Na serveru Religion News Service vyšel tento týden článek nazvaný „Kdo je evangelikál a kdo o tom rozhodne?“. Autorem je Thomas S. Kidd, profesor historie na křesťanské Baylor University v Texasu a autor knihy Who Is an Evangelical? The History of a Movement in Crisis. V článku se zamýšlí nad často diskutovaným spojenectvím mezi evangelikály a současným americkým prezidentem. Poukazuje přitom na to, že mediální obraz těchto křesťanů neodpovídá tomu, jak je toto hnutí ve skutečnosti rozmanité, a že ho zdaleka nereprezentují jen osobnosti, jako jsou Jerry Falwell Jr., Franklin Graham nebo Robert Jeffress, kteří jsou po boku D. Trumpa vidět nejčastěji, a za nimiž stojí milióny praktikujících bílých konzervativních protestantů, kteří Trumpa volili jako menší zlo nebo i ze skutečného entuziasmu.
Texaský historik proti těmto křesťanským vůdcům staví ne méně výrazné (ba podle něj i více významné) postavy „bílého evangelikalismu“, kteří se vůči současné hlavě Spojených států staví otevřeně kriticky. Patří mezi ně Russell Moore z Jižní baptistické konvence, John Piper z Desiring God Ministries nebo Beth Mooreová z Living Proof Ministries.
Dále si autor článku všímá toho, že mnohem menší podporu měl Trump mezi nebělošskými evengelikály, kteří jsou podle něj ve výzkumech často opomíjeni. Za chybu např. považuje to, že v nich chybí samostatná kategorie „hispánských protestantů“, což jsou obvykle právě evangelikálkové.
Další přehlíženou skupinou jsou evangelikálové, kteří nevolí vůbec. I když volební účast evangelikálů jako celku je znatelně nadprůměrná (platí to však až od osmdesátých let minulého století), je zde stále početná skupina těch, kteří tak z principu nečiní. To, že je tato část populace takto opomíjena, podle autora článku poukazuje na to, jak moc je definice evangelikála zpolitizována. (On sám evangelikalismus definuje na základě tří znaků: zkušenost znovuzrození, důraz na autoritu Bible a „denní chození s Bohem“.) V této souvislosti se americký akademik pozastavuje u problému samotné metodologie průzkumů veřejného mínění. Na rozdíl od dob, kdy se výzkumníci dotazovali respondentů přímo, zjednodušují si nyní práci telefony a internetem, což má za následek výrazně menší návratnost dotazníků. Dá se přitom předpokládat, že ti, co nevolí, také méně při výzkumech odpovídají, a jsou tak mnohem méně viditelní.
Dalším problematickým momentem je sebeidentifikace. Podle autora je rozdíl mezi tím, jestli se někdo za evangelikála sám označuje, nebo jestli jím je podle nějakých objektivních kritérií. Ne vždy je také možné udělat rovnítko mezi pojmem „evangelikál“ a „znovuzrozený křesťan“, což se běžně děje.
Na konci své úvahy profesor Kidd na evangelkalismus pohlíží z globálního pohledu, protože budoucnost tohoto hnutí spatřuje nikoliv v USA, ale v Asii, Africe či Jižní Americe, kde se americká politická definice bílého konzervativního protestanta volícího republikány nedá vůbec uplatnit.
Originální článek je dostupný zde. Ilustrační obrázek: Megasbor Lakewood Church v Houstonu, Wikimedia Commons.
Psali jsme v Dingiru:
Nejlepší přátelé Donalda Trumpa
Náboženský hlas pro Donalda Trumpa
Související příspěvky:
Pravicoví, levicoví i apolitičtí evangelikálové v novém Dingiru
D. Trump jako nový král Kýros? Evangelikální teolog s tím polemizuje
Klesá v USA počet evanjelikálov?
„Postoje jsou důležitější než fakta.” K výročí inaugurace D. Trumpa o něm vyšla další kniha