Náboženství na cestách: Kostel Krista Krále v Münichholzu

Při svém letošním putování jsem navštívil mimo jiné kostel Krista Krále v Münichholzu. Münichholz byla původně ves patřící k Haidershofenu na území spolkové země Dolní Rakousy, ale po anšlusu Rakouska Třetí říší v roce 1938 byla připojena k městu Štýru (Steyru – a s ním k Říšské župě Horní Podunají – Reichsgau Oberdonau). Na jejím území začalo výstavba dělnického sídliště pro pracovníky nedalekých továren, jež tehdy byly přeorientovány na zbrojní výrobu. Kromě toho se na katastru nacházela pobočka koncentračního tábora Mauthausen (budovy se nezachovaly). Po válce se čtvrť Münichholz jakožto součást měsa Štýru (Steyru) stala součástí spolkové země Horní Rakousy.

V roce 1942 zde vznikla expozitura farnosti Behamberg v diecézi St. Pölten, 1. října 1946 byla založena samostatná fara. Bohoslužby tehdy probíhaly v provizorních prostorách.

V letech 1945–1946 byl postaven první zděný kostel zasvěcený Kristu Králi a vysvěcený 15. prosince 1946. Tento kostel však nedostačoval, a proto byl 11. října 1964 položen základní kámen nové budovy v sousedství. Autory projektu se stali architekti Hans Riener a Helmut Kern. Volně stojící kostelní věž je vysoká 41 metrů, 27. červa 1965 zde byl umístěn 5 metrů vysoký kříž. Kostel byl vysvěcen 30. října 1966. Požehnání nové fary se konalo 13. listopadu 1966, varhany a zvonice 31. března 1968.[1] Starší kostel z konce 40. let 20. století byl uzavřen a jeho předsíň a zvonice[2] ubourány. Mezitím – k 1. lednu 1947 – byla zdejší farnost (v souvislosti se začleněním městské čtvrti do Horních Rakous) převedena k linecké diecézi.

Starší kostel byl poměrně výrazně odsazen od hlavní ulice (Karl-Punzer-Straße), takže ten novější bylo možno postavit před něj (ale stále ještě je odsazen od uliční linie). Obě budovy jsou orientovány zhruba k jihozápadu – hlavním průčelím směrem k ulici. Samostatně stojící zvonice nového kostela se nachází jihovýchodně od něj a přiléhá k uliční čáře.

Starší kostel je uzavřen a není právě v nejlepším stavu. Kolem jeho hlavního vchodu lze spatřit stopy po ubourané předsíni[3], naopak za oltářem se nacházejí místnosti, jež asi sloužily jako skautský dům. Jinak jde o poměrně tradičně řešenou budovu, většinou s půlkruhově zaklenutými okny.

Novější kostel působí mnohem moderněji a nezasvěcený pozorovatel by těžko uhodl, že dobu vzniku obou svatyní dělí stěží dvacet let. Na jeho vzhledu se výrazně podpisují použité materiály: neomítnutý beton (hlavní průčelí, oltářní stěna a spodní část ostatních stěn), omítnuté zdivo (horní část stěn) a dřevo (stropní a střešní konstrukce hlavní lodi). V době mé návštěvy byl otevřen pouze prostor vlevo od hlavní lodi, který lze označit asi nejlépe za postranní loď nebo za boční kapli. Od hlavní lodi je totiž oddělen prosklenou stěnou, takže do uzamčené hlavní lodi jsem mohl aspoň nahlédnout. Oltáře v obou prostorech jsou prosté, sestávající z oltářního stolu, již v souladu s liturgií po II. vatikánském koncilu, krucifixu a po straně tabernáklu pro uložení eucharistie. Cyklus obrazů křížové cesty na protější straně hlavní lodi jsem si nemohl prohlédnout zblízka, ale zřejmě je pojat poměrně abstraktně.

Na jihovýchodní stěně kaple lze nalézt obrázky na motivy Písně bratra Slunce od svatého Františka z Assisi[4].

Za vstupem do kostela (přesněji do oné postranní lodi či kaple) se nachází poměrně velká nástěnka. Vedle obvyklých pozvánek na farní akce či teologické kurzy nechyběl ani velký plakát zvoucí na Steyr Pride (opět pod zde obvyklým sloganem Steyr ist Pride (Štýr je pride), jímž se město s touto akcí ztotožňuje), jehož průvod se konal následujícího dne.

V jižním až jihovýchodním sousedství obou kostelů se nachází farní budovy a mateřská školka. Celý areál je navzdory poměrně nízkému stáří památkově chráněn.

Za zmínku však stojí ještě jedna věc. Před kostelem stojí tři vlajkové stožáry. V době mé návštěvy byly mezi nimi zavěšeny obrázky z cyklu Erzähl mir von deiner Religion (Vyprávěj mi o svém náboženství) s podtitulem Kinder entdecken Judentum, Christentum und Islam (Děti objevují židovství, křesťanství a islám).[5] Podobných počinů přispívajících k mezináboženskému dialogu už od útlého dětství by si zasloužilo existovat více – a nejen v německy mluvících zemích.

Pokud jsem se v předchozím textu zmínil o Steyr Pridu, bohoslužba s ním spojená se tentokrát konala už 3. července večer v luteránském kostele, což je nevelká poměrně prostá pseudogotická stavba v sousedství nádraží (vlakového i autobusového) z let 1897–1898. Sloužil ji místní evangelický farář Markus Gerhold.[6] Po bohoslužbě bylo k dispozici drobné občerstvení. A konečně dodejme, že v průvodu následujícího dne nechyběly ani zástupkyně a zástupci místní Katolické mládeže (Katolische Jugend Oberösterreich).

Poznámky:

[1] Zdroj: https://www.dioezese-linz.at/pfarre/4407/unserepfarre/geschichte/article/179811.html

[2] Míněna je zřejmě věžička s charakterem sanktusníku, která se podle starých fotografií nacházela téměř nad hlavním průčelím. Jedna z těchto fotografií se nachází na pamětní desce věnované prvnímu zdejšímu faráři P. Josefu Meindlovi SJ (08.04.1903 – 04.09.1979) v novém kostele. Navzdory poměrně špatné technické kvalitě (odlesky na skle) ji přejímám právě z tohoto důvodu.

[3] Předpokládám, že byla stržena zřejmě už na začátku stavby nového kostela – vzdálenost obou budov je tak malá, že by nejspíš překážela při stavbě.

[4] Zde se ovšem jedná o Píseň Sestry Slunce, Der Gesang von Schwester Sonne, protože německý výraz pro slunce – die Sonne – je na rozdíl od toho italského – il Sole – rodu ženského.

[5] Autorkou textu je Britta Vaorin, autorkou ilustrací Melanie Gürtler. Dílo je k sehnání například na adrese https://www.donbosco-medien.de/erzaehl-mir-von-deiner-religion-kamishibai-bildkartenset/t-1/4844 .

[6] Průběh bohoslužby byl – až na místo a čas konání – velmi podobný tomu z předchozích let (vizme zde: https://info.dingir.cz/2023/08/nabozenstvi-na-cestach-duhova-modlitba-ve-styru/ ), snad až na to, že jsme se tentokrát modlili překlad Aramejského Otčenáše. Proto nemá smysl věnovat jí samostatný článek.